Auta vjíždějí do lodí
Petr Hruška
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/440670/bmid_auta-vjizdeji-do-lodi-r7I-440670.jpg
4
52
52
V pořadí již čtvrtá sbírka výrazného ostravského básníka se civilní řečí a s uplatněním předcházejících motivů zabývá okolním světem, přesto se ho však pokouší vnímat i inovativně, třeba skrze možnosti dopravních prostředků. Prostor a čas při jízdě autem mnohdy ztrácí své filozofické či matematické zákonitosti: člověk se tak ocitne uprostřed chvíle, jež zbystří jeho mysl, představy a vnímání. Na každé takové cestě se setkáváme s novými, nezapomenutelnými prožitky, jež přicházejí většinou nenápadně a odkazují nejen na lidské soukromí, ale i na to, co plně nechápeme, co je v nedosažitelných výškách a s čím se i přes miliardové vzdálenosti světelných let cítíme spřízněni. Je to pochopení sounáležitosti s touto planetou, domovem i vesmírem, které je zároveň i jakýmsi bolestným poznáním, v němž se střídá ztráta a znovunalezení intimity, bezradnost i motivy a zárodky konání člověka. Zároveň však toto pochopení obsahuje i pokus zachytit lidské bytí jako kapitolu o pomíjivosti, která vizionářsky hledá nové světy, ať už v podobě nedotčené přírody nebo jako vidiny k osídlování dalekých planetárních těles.... celý text
Přidat komentář
Hruška mě oslovuje spíše v detailech než celku. Není to k zahození, ale ani k vychvalování.
„Ve zprávách se oběsila
polská školačka.
Nemohu se tam dostat
přes další přicházející zprávy,
abych ji objal v kolenou.
A
malinko pozdvihnul.“
Nedávno jsem po čase znovu četl Hruškova Darmata a připomněl si, jak pečlivě dokáže tento autor pozorovat svět, jak pod jeho zrakem svět přichází o svá líčení a masky, aby se ukázal ve své nahotě – ve které záhy na to probleskne opravdová krása a ryzost tam, kde bychom ji nejspíš nečekali.
Auta vjíždějí do lodí mají podobné kvality. Verše vypadají prostě, často jaksi ne-básnicky, ale je v nich propracovaná kompozice (jak o tom velmi trefně píše lubtich), která také pomáhá dávat jeho slovům tu sílu a naléhavost, kterou má poezie pokaždé, když je jejím zdrojem skutečně prožívaný život.
„Takové ty džbány s jeřabinami.
Celý den
domy narvané k prasknutí
odhodláním být spolu.
Navečer v živém plotu u pošty
neznámí ptáčci tak malí,
že nemohou nic změnit.“
Těžko uchopitelné chvíle, s kterými si jaksi nevíme rady, dokáže Hruška precizně zachytit ve svých přímých, ale zároveň rozhodně ne antistylizujících verších ("Jídlo v kyselé zálivce světla.", "poryv spěchu", "Stěny si škrábou záda / pazourami bezu." – krása! Snad dokonce začnu mít rád genitivní metafory). Velmi umně také pracuje s repeticí, mnohdy na začátku psaný verš jako by se na konci najednou jevil v jiném světle.
To zvláštní každodenní pnutí, podivnosti momentu. Osobám v básních stačí někde stát ("stáli vedle sebe / bezradně a pevně / ve svetrech a světlech / nádherný kouř od úst") nebo se prostě jen vyskytovat – i v tom lze nalézt nějaký postřeh, který dosud nebyl viditelný. Možná je ten úvodní text (ještě ve spojením s hutnou a obšírnou anotací) je i zbytečný, vše zmíněné dojde čtenářovi po pár básních, svoji fascinaci není třeba si obhajovat.
Navzdory té cizotě prostředí, rychlým uzavřeným autům, tísni města a matné noci na mě sbírka působí tak příjemně melancholicky. Snad je to bizarností některých scén ("beznozí lvi") či lidskou blízkostí, která se v Hruškových verších tu a tam objeví ("když jsme se chtěli otočit / museli jsme se obejmout").
Četl jsem z části v autě.
OPEL
V bazaru aut
najednou poryv spěchu
vítr bere slova
tráva u plotu běží pryč
chlápek před budovou
gestikuluje něco o životnosti
vlasy ukazují
každou chvíli jinam
Konec váhání –
tenhle opel
ten ještě uveze dva lidi
obstojnou rychlostí
podél strkanic
bezejmenných dálničních keřů.
(s. 16)
Kdo ještě tvorbu tohoto ostravského básníka nezná, tomu sbírku Auta vjíždějí do lodí vřele doporučuji. Já jsem nejprve objevila báseň "Co ještě chci", kterou mi hlas samotného autora jednou večer naléhavě zarecitoval z poeziomatu uprostřed parku a která mě naprosto paralyzovala. Ani ostatní básně v této sbírce nezklamou svou zvláštní naléhavostí a poetičností i těch nejobyčejnějších věcí a okamžiků, které popisují.
Asi má třetí kniha od tohoto autora. Autor mě přitahuje civilními verši, motivy města a každodenností. Básně nejsou nijak dlouhé a jsou psány ve volných verších oproštěných o rým. Verše jsou doplněny o černobílé kresby Jakuba Spaňhela, které dodávají sbírce atmosféru.
Jednotlivé básně samy o sobě nijak neuchvátí. Ovšem sbírka jako celek má atmosféru zcela souznějící s ilustracemi Jakuba Špaňhela. Vyvolává představu šedivého života, k němuž patří směs nostalgie, samoty, vzteku, rezignovanosti. Života, ve kterém už není příliš místa pro optimistická očekávání. Čaj: „Toto je čaj ze sněhu. Nevím, jak to bude dál. Jsou vraždy a obchody, ohromné těžařské společnosti, bílý smích poslanců, oddělený život při velkých dětech. Teď vypij ten čaj, co jsem uvařil ze spousty sněhu.“
Melancholická a temná s občasným zábleskem světla z nedaleké nonstopky či baru. Je tu ale i vlídnost a něha k tomu lidskému pinožení.
Zástavy a šelesty. Chvíle ticha a zjištění, že snad na tu tmu přeci jen nejsme úplně sami. -
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zelený svetr |
| 1995 |  Obývací nepokoje |
| 1998 | Měsíce |
| 2013 | Darmata |
| 2005 | 7edm 2005 |
Mám pocit, že se Hruška v této sbírce konečně našel, resp. že to, o co se pokoušel už v dřívějších knihách, zde konečně funguje.
A to je rovnováha mezi minimalismem a sdělností. Básně opravdu zařezávají, nutí se u mikroscény zastavit a pozorovat ji, přemýšlet nad nečekanou pointou. Nekloužou ke kýči nebo banalitě.
Metafory jsou neotřelé, ale nikoli samoúčelné (např. noc vystrkující zadek měsíce). Básně obecně působí nenuceně, uvěřitelně.
Jako bonus se sbírka dobře čte.