Autistky: O ženách na spektru
Clara Törnvall
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/510362/bmid_autistky-o-zenach-na-spektru-U7m-510362.jpeg
4
83
83
Autistické ženy jsou jako nepolapitelné stíny. Dospělá žena s vysokofunkčním autismem je pro nás prakticky neznámým fenoménem pokud se objeví ve filmu či literatuře, pak pravděpodobně jako ženská verze mužského nerda se zájmem o počítačové hry, matematiku, Rubikovu kostku nebo vlakové jízdní řády. Švédská spisovatelka Clara Törnvallová, jíž byl autismus diagnostikován ve dvaačtyřiceti letech, zjistila, že její prožívání a chápání se od běžných představ o autismu velmi liší. Proto vykresluje jiný obraz. Ve svém osobním vyprávění mísí prvky literatury faktu s rozhovory s autistkami a zpochybňuje náš pohled na normalitu a odchylky od normálu. Zaměřuje se na skupinu žen, které byly ve společnosti dosud neviditelné.... celý text
Literatura světová Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2023 , HostOriginální název:
Autisterna: om kvinnor på spektrat, 2021
více info...
Přidat komentář
Velmi hezky napsaná kniha ohledně ženského autismu. :)
Nicméně, pokud by někdo očekával tvrdou literaturu faktu, ve které se dozví podrobnosti o zvláštnostech autistických žen, byl by pravděpodobně zklamaný. Respektive - kniha ty informace obsahuje, ale jsou spíše na vedlejší koleji a vložené do popisů subjektivních úvah o emocích, vlastním prožívání a zkušenostech.
Podle mého názoru se nejedná ani tak moc o obecný popis ženského autismu - ten je tam spíše ukázaný na konkrétních příkladech a lidech. Knížka popisuje zkušenosti konkrétních žen. Obsahuje i úryvky o spisovatelích z minulosti, kteří vykazovali známky autismu a způsob, jakým se to mohlo obtisknout do jejich tvorby. To se mi moc líbilo.
Zároveň se tam objevovaly i úryvky týkající se historie, filozofie, či poezie, které nějakým způsobem souvisely s tématem dané kapitoly.
Malé výtky mám k některým obratům - konkrétně například „my všichni jsme stejní autisté“. Já asi chápu, jak to bylo myšleno; nehledě na to, jak moc je každý z nás autistů jiný, nebo jak každý má jinou míru potřeby podpory, všichni sdílíme jednu a tu samou diagnózu. Ano, každý z nás bude mít jiné vlastnosti, jiné prožitky, jiné problémy, jinou potřebu podpory, ovšem ve výsledku jsme všichni autisti, nejedná se o jiný „typ“ autismu nebo jiný „typ“ diagnózy. Nicméně za mě je to dost nešťastný obrat, který měl být formulován jinak. Takhle to může pro někoho vyznívat, že jsme všichni stejní, což je naprostý, absurdní nesmysl. Jedna z nejdůležitějších skutečností ohledně PAS je ta, že každý autista je jiný, a že pokud jste potkali jednoho autistu, potkali jste prostě jednoho konkrétního člověka s diagnózou autistického spektra. Právě proto bych uvítala jiný slovní obrat. Na druhou stranu, je otázka, jak moc je zrovna toto chyba autorky, a do jaké míry je to ovlivněné překladem. Častokrát se nuance původního jazyka mohou v překladu ztratit.
Co mi také vadilo je takové... nevím, jak přesně to popsat, občas (a hlavně v závěru) mi to připadalo skoro jako až nepřátelství vůči neurotypickým lidem. Já naprosto souzním s kritikou některých zbytečných společenských konvencí, které nedávají smysl a vím, že pokud se někdo chová falešně či pokrytecky, je třeba na to upozorňovat. Nicméně moc se mi nelíbilo, jak autorka házela všechny neurotypiky do jednoho pytle a popisovala je obecně jako ty nejhorší lidi na světě (a naopak autisty jako ty nejlepší). Dokážu pochopit, že má špatné zkušenosti - já ostatně taky - avšak jestli je mi něco krajně proti srsti, je to právě takovéto zevšeobecňování a házení do jednoho pytle. Znám spoustu neurotypických lidí, co jsou prostě úžasní a skvělí, a naopak, postřehla jsem i dost autistů, co byli hrozní lidé. Tohle „zbožšťování“ autistů a naopak „zatracování“ neurotypiků mi nepřijde jako úplně ten nejšťastnější způsob jednání. Akorát to prohlubuje míru nedorozumění mezi oběma skupinami.
I přes těch pár negativ se mi kniha velmi líbila a doporučila bych ji všem, co se o toto téma zajímají. :)
Knih o autismu je hodně, málokterá se však věnuje ženám. PAS se totiž u žen projevuje opravdu trochu jinak než u mužů. Proto vítám každou knihu, která se ženám na spektru věnuje. Autorka popisuje své vlastní zkušenosti ohledně PAS a zároveň upozorňuje i na ženské osobnosti, které tímto onemocněním mohly trpět. Přínosná kniha, pokud vás téma zajímá, ať už z čiré zvědavosti, či na sobě pozorujete autistické znaky a hledáte informace.
Takové to AHA, AU a ACH v jednom.
Jeden z důvodů, proč mě tak moc fascinuje svět PAS je i to, že sama na sobě autistické rysy pozoruji. Vím, jaká jsem, jak věci prožívám a jak myslím. Po přečtení jsem přesvědčená ještě víc.
O ženách s PAS se moc nepíše a nemluví. Statisticky jich je totiž o dost méně. Na druhou stranu, jsem přesvědčená, že spousta žen, co si o sobě jen myslí, že jsou trochu divné, vysokofunkční PAS klidně mít mohou. Ženy se totiž snadněji přizpůsobují rytmu života a společenským normám - a prožívají to tak nějak uvnitř.
Bylo to skvělé!!!!
Pro mě, coby aspergerku, přínosná knížka.
Pomohla mi vyznat se v sobě, pochopit, že nejsem z jiné planety, což jsem si skoro padesát let myslela, zjistit, že je nás takových víc.
Moje první kniha o autismu. Spousta silných myšlenek a podnětů k přemýšlení. Třeba to, že normálno a míra empatie je dána tím, který typ lidí převažuje. Být převažující většinou autisté, tak jsou to neurotypici, kdo chodí na terapie?
U nejednoho popisu prožitku mě až zarazilo, že to mám podobně. Kolik lidí (žen i mužů) to má v hlavě jinak, aniž by si toho byli vědomi, proto že se svou jinakostí naučili žít? A přitom se jim opakovaně dějí věci, pro které nemají vysvětlení...
Tak s touhle knížkou mám problém. Část s osobním příběhem autorky, jejími zkušenostmi a těžkostmi, dejme tomu. Ale v dnešní rozhárané uspěchané době má opravdu problémy či alespoň stíny na duši kdekdo, takže chápu, že občas pochopení třeba i ze strany přátel hledá těžko. S dnešním přístupem psychologů bychom nějakou nálepku po vyplnění příslušných hromad dotazníků dostali pravděpodobně všichni.
Jinak mě v knize ale štvala spousta věcí, až tak, že jsem si začala vypisovat a vypsala toho na vlastní knihu. Také podotýkám, že autistu doma máme, takže nejsem moc daleko od zdroje a něco málo o tom už sakra vím. Jenže náš autista není vysokofunkční, ale nízkofunkční, takže spousta tezí pro něj neplatí. Například "my všichni jsme stejní autisté" - tak ne, nejste. Vy jste ti, kteří měli pořádnou kliku.
V porovnání s těžšími případy (platí pro dámy i pány) pak vypadají youtubové skupinky "autistek" hlásajících, že si chtějí žít podle svého, jako další ukřičená menšina žádající svá práva (jen s jiným razítkem).
A pak, studenti vysokoškolské češtiny prominou, ale jakmile někde dojde na "rozbor díla", je to, jako by přede mnou mávali červeným hadrem na corridě. Nebohý literát měl špatný den nebo slabou chvilku nebo byl prostě namol, ale najde se stovka chytrolínů, kteří jeho dílo budou po sto letech převracet písmenko po písmenku a snažit se v tom najít utajený smysl a význam. Nejlépe na toto studium ještě použijí pár spoluobčany hrazených grantů. Tak pozor, vážení, ne každý ujetý individualista, introvert či mimoň byl či je autistou.
A moudra typu
... přijmout cizost v sobě...
... nejdůležitější úlohou pozornosti je zajistit atmosféru ticha a pozornosti...
Hmmm, toto není nic pro mě.
Tohle téma žen-autistek mne zaujalo a velmi zajímalo - z různých osobních důvodů. Tak jsem se rozhodla knihu přečíst a načerpat nové informace a rozšířit si obzory. A bylo to zajímavé čtení.
Autorka tu kombinuje několik dílčích linií, které se tématu nějak věnují. Jednak tu vypráví svůj vlastní příběh, jaké to je být ženou autistikou a jaké to je být diagnostikován až v dospělém věku. Jak najednou spousta věcí začne dávat smysl, když najednou některé aspekty svého života konečně dokážete pojmenovat.
Dále se tu autorka věnuje ženám - autistkám (ať už známým osobnostem či "obyčejným" neznámým ženám s touto diagnózou) a poukazuje tu na jejich životní zkušenosti s touto diagnózou. Příběhy jsou též prokládány informacemi o lékařském výzkumu autismu se zaměřením na ženy s touto diagnózou. Snaží se tu poukázat na to, proč je tak těžké u žen autismus diagnostikovat a proč to trvalo tak dlouho, než se začalo akceptovat, že autismus není jen diagnóza vztahující se na mužskou populaci.
Celkově se tu čtenář dozví řadu informací - teoretických i konkrétních zkušeností konkrétních žen, díky čemuž dává autorka nahlédnout pod pokličku této diagnózy. Jaké to pro ženy je žít s autismem.
Pokud člověk sám není autista nebo ve svém okolí nemá nikoho s PAS, je možná těžké to nějak šířeji pobrat, co všechno autismus obnáší. A proto je důležité, aby podobné knihy vycházely a člověk se mohl poučit, něco se dozvědět a snad být při setkání s autistou empatičtější.
Pokud je toto téma, které vás zajímá, za sebe mohu doporučit.
Kniha, kterou by si postupem času měl přečíst každý. Protože když si ji člověk přečte, dojde mu spousta věcí a dost se i zamyslí. Nejen nad sebou, ale i nad celým světem tak trošku.
Není to divné? - Přečíst si knihu na toto téma a své dojmy shrnout do věty: "Má recht." :-)
Spoustu z těch postřehů totiž občas vidí každý: Třeba že dnešní svět je samý kravál a multitasking (a asap! ale s úsměvem!). A už nevím, co nás naučilo očekávat, že ostatní vědí, na to myslíme, a zařídí se podle toho. Potřebujete chvíli klidu? Předložte omluvenku od lékaře...
Tato kniha je nesmírně přínosná, protože srozumitelně představuje život žen na autistickém spektru. Kniha v sobě obsahuje fakta a podrobné informace o poruše autistického spektra, a zároveň je protkaná různými osobními zážitky konkrétních žen. Četla se dobře, jenom mi občas připadalo, že se v knize stále omílají stejné věci dokola. Celkově vám ale mohu knihu doporučit, hlavně pokud vás dané téma zajímá a chtěli byste se o něm dozvědět více.
Nie je tam až tak veľa nových informácií o autizme všeobecne, ale cenný je práve ten subjektívny vhľad a ženský pohľad. Ženy to naozaj majú v autizme trocha inak ako muži. Autorka je otvorená a úprimná. V mnohých jej postrehoch a spomienkach som sa našla. Veľmi potrebná kniha. Autisti nie sú len deti, ale často aj ich otcovia a mamy. Diagnostika dospelých u nás (Slovensko) je nedostupná, pretože špecialistov nie je dosť ani pre deti. Kniha pomôže integrácii tých, ktorí sú na začiatku a vysvetlí mnohé dospelým ženám, ktoré majú podozrenie, že sú na tom podobne. A rovnako aj ich partnerom a blízkym. Pre hlbšie štúdium by som odporučila knihu Neurokmene.
Kniha o tom, jaké to je, když váš mozek funguje trochu jinak, než mozky většiny lidí, jak náročné je to nejen pro vás, ale i pro vaše okolí a jak složité může být se dočkat oficiálního potvrzení vlastní jinakosti jakožto důsledku genetiky / prenatálního vývoje a ne toho, že se prostě málo snažíte. Proč tzv. vysokofunkční autistky obvykle prožijí život bez diagnózy, proč jsme teprve nedávno pochopili, že autismus není nemoc, nepostihuje jen chlapce a nelze z ní vyrůst a kdo všechno v dějinách byl s největší pravděpodobností autista? Kniha plná aha momentů, která se navzdory tématu čte jako román.
Kniha byla plná zajímavých informací a díky skvělému popisu autorky, jsem se dokázala vcítit do odlišného vnímání světa.
Co mě trochu rušilo, bylo to, že kniha nemá nějak pevnou strukturu, takže informace byly tak různě na přeskáčku.
Ale kniha se četla dobře, je napsaná velice přístupně - možná to se strukturou byl záměr, aby to nepůsobilo odborně a neodradilo to tak některé čtenáře.
Takže celkový dojem pozitivní a já doporučuju, tohle čtení mě obohatilo.
Skvělý vhled do světa na spektru, krátké kapitoly mi zcela vyhovovaly, měla jsem vždy po přečtení čas na přemýšlení. Za mě super a jsem ráda, že ke mně tahle kniha doputovala ve správnou chvíli.
Po přečtení jsem nabyla dojmu, že originál bude starší tak o deset let. Není tomu tak. Vyšel v roce 2021.
Autistky: O ženách na spektru
Jsou knihy, které si nejprve půjčím v knihovně a až pokud mě osloví, koupím si je do své knihovny. Na tuto knihu jsem čekala cca rok, než byla dostupná a možná i tím bylo vybičováno mé očekávání na maximum. Zvládla jsem třetinu.
Zajímavý byl začátek, kdy autorka popisovala svůj diagnostický proces, ale pak už to byly nahodilé medailonky různých žen, které ale neměly pojící linku - působily na mě jako různé osobnosti s různými vlastnostmi a zájmy (ale to jsme přece všichni!). Svou roli hraje i fakt, že autorka je Švédka a člověku vytane na mysli, že již před pár lety zrušili gender (což je informace z médií a může se jako obvykle týkat několika málo jedinců a zapůsobil haló efekt), takže na psýché nazírají dost možná jinak než my.
V kontextu volání po dětských psychiatrech v ČR se obávám nálepkování mladé generace, i když tato kniha ukazuje, že onálepkovat lze i starší. Není mi ani 40, ale pořád jsem z generace, kdy byla jakákoli odchylka vnímána negativně a "ocejchování" znamenalo limitované možnosti v uplatnění v životě. Oproti tomu se dnes razí inkluze, což může být na základní škole fajn, ale ze své praxe vím, že od střední školy dále to prostě není dobře. Záměna pacientek na Bulovce je jeden z mnoha příkladů, ale mám kolegu (zdravotníka), který motá i jména Češek, která jsou stejná z poloviny. Vystudoval vysokou školu, byť soukromou, ale je prý dyslektik, tak omluvíme, že není schopný napsat jméno pacientky správně, i když tím může někoho poškodit...
Tím jsem trochu utekla od autismu, kdy bývá intelekt i nadprůměrný, ale člověk je jen "jiný". I já jsem "svá", ale jsem přesvědčena, že pokud by mi byl autismus diagnostikován v dětství, tak by mě to ovlivnilo, i kdyby tehdy už bylo "in" chodit k psychiatrovi. Synovec má diagnostikovaného Aspergera (sic) a mám obavy, aby mu to nezavřelo dveře v nějakém uplatnění, protože je to normální dítě, jen neposedné jako byl jeho otec (takže o genetiku nejspíš jde!).