Autofikce
Hitomi Kanehara
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/42816/bmid_autofikce-ToG-42816.jpg
3
97
97
Román až s cynickou otevřeností vypovídá o současné japonské mladé generaci. Násilí, náhodný sex, drogy, totální deziluze... Hrdinkou zčásti autobiografické knihy je mladičká spisovatelka Rin, kterou její nakladatelství požádá, aby napsala knihu sama o sobě. Samotný děj se odehrává v několika časových rovinách - nejprve v reálném čase, poté v retrospektivě předchozích let jejího života. V každém z těchto období je Rin pohlcena spalujícím milostným vztahem plným lásky, nenávisti a především žárlivosti.... celý text
Přidat komentář
Poprvé jsem od autorky četla Hadi a náušnice, tak jsem se pustila i do Autofikce. Hadi a náušnice byla velmi zajímává, místy brutální kniha s nespočtem zajímavých postav. To se o Autofikci říct nedá. Mám pocit, jako by autorka dosadila za hlavní postavu sebe a na jednu stranu se snažila vypadat děsně cool, ale mně po celou dobu čtení lezla krkem. Rádoby nešťastná holčina, která se ale do špatných situací dostává tak trochu vlastní vinou (viz její touha po násilnickém partnerovi) a zároveň se snaží tvářit, jako by jí na tom nezáleželo. Její postoj (nebo snad postoj samotné autorky) k tématu znásilnění (to se v knize objeví hned několikrát) raději ani nekomentuji, to byl hnus. Četlo se to dobře, věty jsou krátké, ale to je tak jediné plus. 2/5
První kniha této autorky. Spíše jsem měl začít knihou "Hadi a náušnice", co jsem se tak dočetl... Knihy asijských autorů čtu velmi rád i tuto jsem četl s jakýmsi zápalem, ale ne tak velkým jako jindy. Hlavní "hrdinka" v tomto případě by se dal použít popisek jiných recenzentů... Byla občas opravdu na nervy hrající holčina. Nemění to však nic na tom, že je to další příběh z nám tak odlišné kultury a to se u mě v knihovně počítá vždy kladně :-) Kniha není tak dlouhá, abych u ní musel řešit zda jí dočíst či ne.
Tak ještě "Hadi a náušnice" :-)
Ježiš to byla hrůza. Četla jsem od Hitomi Hady a náušnice někdy ve věku sedmnácti let. Tehdy to pro mě bylo šokující, nové, prostě wow.
Teď je mi skoro třicet a v rámci Čtenářské výzvy jsem si řekla, že bude fajn si osvěžit vzpomínky. No, nebylo. Hlavní hrdinku Rin bych nejraději profackovala zleva zprava, jak mě celou dobu rozčilovala. Zpovykaná, hysterická, rozmazlená kráva. Furt jen chlast, sex, drogy, nihilismus, ale ve finále nic víc, než plochý popis. Do příští výzvy si Kaneharovou ráda odpustím :)
Když člověk čte knihu o cca 160 stranách tři týdny a dostane se do 2/3, tak je to impuls, že není něco správně. Ať mě klidně někdo zkusí přesvědčit o opaku, ale dle mého je to škvár... Nevadí mi tématika, násilí, i tu promluvu s .... jsem skousl pozitivně. Ale nemám důvod knihu dočíst (a to mi vnitřní hlas říká, že kniha se nemá nechat rozečtená, jsem v tomhle svědomitý!), nejedná se o nijak dobrou knihu. Hadi a náušnice, tam byl alespoň nějaký děj, zajímavé postavy... Tady mě maximálně tak rozčílí hlavní hrdinka svými vnitřními monology :-D
Ta hvězdička je za sepsání, vydání a snahu (i když občas něco nevydat by bylo mnohem lepší).
EDIT 7/2017: Na doporučení "někoho, kdo se celkem vyzná" kniha podruhé rozečtena a konečně zdárně dočtena. Můj šálek kávy to nadále není, ale zvyšuji hodnocení ze "skoro odpad" na průměrné tři hvězdičky.
Anotace na přebalu mě přivedla k očekávání, že Autofikce je podobná jiným knihám autorky, jinými slovy jsem očekávala něco jako Hadi a náušnice. Autofikce je ale jiná, hlavním motivem nejsou drogy, náhodný sex ani násilí, nýbrž myšlenkové pochody holky, která je zamilovaná, oddaná svému klukovi a přemýšlí o sobě, hlavním motivem je tady introspekce.
Nejvíc mě brala první kapitola a části, kdy hrdinku spalovala žárlivost. Nicméně Autofikce by mě asi bavila víc, kdybych od ní neočekávala něco, co není.
Tato kniha mě celkem zklamala.. Jsem zvyklá na spoustu "absurdních" věcí od japonských spisovatelů, takže jsem nebyla ničím pohoršena... Spíš jsem očekávala, že ty absurdní věci typu dialogu s kundičkou apod. k něčemu povedou..., ale akorát to vedlo k tomu, že jsem četla jak si schizofrenodepresivní osoba ničí každý vztah tím, že vidí všude, to co není apod.... A chápu, že se jedná o autofikci, ale zřejmě mi unikl smysl sálodlouhých rozporuplných vnitřních monologů...
Občas jsem měl pocit, že čtu japonskou verzi knihy "Jíst, milovat, meditovat" (myšleno znuděná blbá ženská si dělá z vlastního života zbytečně peklo) ale tam asi si hlavní hrdinka nepovídá s vlastní kundičkou a neokřikuje ji aby držela pysky. Ale až na nudnější pasáže, je to faj čtení
Naprosto zbytečná kniha.
80 % nesouvislého myšlenkového blábolu, hysterie a halucinací.
Samotný narativ se vejde na několik vět a není naprosto ničím originální, nebo alespoň zajímavý.
Nezbývá než se zeptat: kde končí Kaneharová a kde začíná fikce?
"Lidská duše je přece mnohem složitější! Opravdu? A co když je vlastně jednoduchá? Ne, to si nechci připustit."
Nechce. Kdyby si to připustila, neměla by o čem psát.
Oproti Hadům a náušnicím vidím velký autorčin pokrok. Příběh není tak prvoplánový a i postavy se zdají propracovanější. Zaujala mne sonda do duše psychicky nevyrovnané mladé ženy, bohužel jsem ale nebyla schopná v hlavě propojit jednotlivé části s jednou postavou, občas mi přišlo, že si Rin trochu protiřečí. Co dále oceňuji je čtivost - ale jak zjišťuji, u japonských autorů asi celkem klasika. Doufám, že Hitomi Kanehara vydá ještě další romány, je hodně mladá a tak skutečně stojí za to sledovat její postup. Jsem ráda, že je Autofikce méně násilnická, ke stylu této autorky mi to násilí příliš nesedí a přijde mi umělé...
Knížky pro japonské puberťačky,anebo analýzy společnosti pozdní doby? Autofikce i Hadi a naušnice od H.Kanehary jsou čtivé a trochu úchylné.
velmi dobře napsaná kniha..náká kundička mě nepohoršuje..přešetlaa jsem za jediný den
Podobné pocity jako uvádí první příspěvek. Jsem na japonskou literaturu zvyklá, ale pasáže, kde si slečna povídá asi přes čtyři stránky se svou "kundičkou", nebo názory na znásilnění,... To už bylo moc i na mě, u některých pasáží jsem nepochytila, co tím chtěla autorka vlastně říci. Jinak téma, které se prolínalo všemi částmi - závislost na partnerovi - bylo zajímavé.
Zvládla jsem to do konce, ale odpor, který jsem získala k tomuto stylu už asi nevyléčím..., i když oceňuju první pasáž - popis hysterické ženy závislé na mužských citech byl vynikající
Hodně drsné a nihilistické. Nebo možná absurdní. Je fascinující číst různé perspektivy, různé pohledy na svět a vztahy... Život pro každého (ne)znamená něco jiného a každý ho (ne)prožívá jinak. A někdo ho prožívá možná až moc.
Naše protagonistka je zmítaná emocemi, pravděpodobně trpí hraniční poruchou osobnosti, bipolární poruchou či OCD a zdá se, že to jí diktuje celý její život. Vystavuje se velice nebezpečným a sebedestruktivním situacím, jednu vteřinu je na vrcholu štěstí, v druhé na dně příkopu, všechno je to horská dráha na speedu. Občas jsem ji litovala, občas jsem sympatizovala, ale většinou jsem jen nevěřícně koukala. Taková míra overthinkingu, to je snad umění! S těmi katastrofickými scénáři to chápu, ale kufr mě docela dostal. OCD je zlo.
Styl psaní byl naprosto fantastický, člověk se opravdu dostal do hlavy Rin, její charakteristika byla skvělá. Jelikož je to člověk zmítaný mnoha psychickými problémy a pochybnými přístupy k některým věcem, byl to značně nepříjemný zážitek, jak mohou dosvědčit některé komentáře. Některé pasáže však byly tak absurdní (konverzace s určitou částí těla), že jsem se nemohla přestat smát. Ono to ve výsledku ani nebylo v kontextu vtipné, ale když jste na vrcholu zoufalství, humor je občas to jediné, co vás dokáže uzemnit.
Celkově nedokážu moc popsat, proč se mi tato kniha tolik líbila, ale s Rin jsem si dost sedla. Myslím si, že bychom si dost rozuměly, i když bych se s ní v reálném životě potkat zřejmě nechtěla. :)