Až delfín promluví
Robert Merle
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/44800/az-delfin-promluvi-44800.jpg
4
287
287
Román francouzského spisovatele, vydaný prvně roku 1967, je satirou na americký způsob života i myšlení, v níž autor transponoval dosavadní vědecké poznatky o delfínech a nejnovější experimenty s výzkumem jejich schopností. Děj se odehrává na Floridě, kde se vědci seznamují s životem delfínů i s jejich náklonností ke světu lidí. Vědecký výzkum je financován vojenskými kruhy, které chtějí využít delfínů k válečným účelům. Boj mezi vědou a organizátory války vede autor až k momentu (v roce 1973), kdy delfíni mají zachránit svět před atomovou válkou.. 01-091-74... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1974 , OdeonOriginální název:
Un animal doué de raison, 1967
více info...
Přidat komentář
Výsledný dojem z knihy byl jistě příznivý, ale neplatilo to o všech kapitolách. Zejména ty dlouhé kapitoly psané jako dlouhá nepřetržitá věta se mi četly špatně. Rozumím, že to má evokovat přepisy odposlechů, ale čtenářsky to bylo pro mne hůře stravitelné. Hodně, hodně se mi líbilo vše, co souviselo s výzkumem. Méně jsem oceňoval popisy vztahů výzkumných pracovníků, ale nakonec uznávám, že i to mělo svůj smysl.
Četl jsem znovu po delší době a konstatoval, že z pohledu zneužívání čehokoliv v touze ovládání a moci se od té doby člověk nezměnil.
Přečtení několika stránek mě, tak jako když jsem četl knihu poprvé, opět vtáhlo do děje a na autorův styl psaní si rychle přivykl. Nemohu jinak - pět hvězdiček.
„Člověk všechno zkazí, všechno pošpiní, nejlepší obrátí v nejhorší, med přemění ve žluč, chléb v popel…“ přesně tohle vidí cetolog Henry C. Sevilla v očích svých delfínů poté, co se vrátili z akce, k níž je zneužila americká vojenská rozvědka. Ivan „Fa“ a Bessie „Bi“ jsou delfíni rodu Tursiops trucatus, kteří jako první svého druhu ovládli lidskou řeč. Lví podíl na tomto úspěchu měl právě profesor Sevilla a jeho tým. Merle pracuje s tématem zneužití vědeckých výzkumů k vojenským účelům s téměř dokumentární přesvědčivostí a profesionální erudicí, takže je nesmírně obtížné oddělit fikci od skutečnosti (své si k tomu přidávají i poznámky pod čarou, které mají ráz plně faktografických doplňků). Úspěšně dává dohromady dojímavý delfíní příběh s vyhraněnou kritikou militaristických snah a politiky vedené směrem k ovládnutí světa. Stejně tak (i když v míře daleko smířlivější) se strefuje do amerického způsobu života, potrhlých náboženských kazatelů nebo mnohomluvných parlamentních rozprav. Nad všemi těmito ostny se nicméně stále klene příběh samotných delfínů Fa a Bi, kteří procházejí nejen složitým procesem učení se lidské řeči, ale i bolestivým uvědoměním si faktu, že lidé nejsou jen nebetyčně dobří.
Knížka, která se mi velmi špatně hodnotí. První polovinu jsem četl několik týdnů, nemohl jsem se do ní začíst, vůbec mi neseděla stylem. A pak delfíni promluvili. Autor s každou další stránkou prokazoval ohromnou hloubku svých myšlenek, znalost lidské společnosti a kniha mě strhla. Zvláštní, za první půlku bych neváhal dát dvě hvězdičky, ale teď po dočtení, protože ve mně knížka ještě dlouho zůstane, musím dát všech šest.
Četl jsem tenhle román někdy před čtvrt stoletím a moc se mi líbil. Při současném čtení jsem měl pocity o dost jiné. Paradoxně, zajídaly se mi právě ty aspekty knihy, které na mě v mém mladí dělaly dojem. Tehdy jsem oceňoval jasnost a přehlednost situací a charakterů, zřetelné rozlišení toho „kdo je hodnej, kdo je zlej“. A určitě jsem se spokojeně uchechtával při satirických poznámkách na adresu hloupých Američanů. Dnes jsem vnímal příběh mnohem přísněji, zdál se mi dost schématický, myšlenkově i dějově, příliš prvoplánově zjednodušený. Nejvíc jsem to pociťoval při vykreslení vztahů v komunitě delfinologů, Maggie, Bob i Michael prostě nebyli dýchající postavy, ale představitelé typů, na kterých vykresloval Merle svoji představu o tom, jak to chodí mezi muži a ženami – nebyl problém najít podobnost s jeho pozdější knihou Muži pod ochranou, ve které se Merle schematizaci svých hrdinů také nevyvaroval.
Naopak se mi líbila stylistická pestrost knihy, sestavené z odlišných žánrů (vyprávění z pohledu různých postav, výslechy, deníky, dopisy, to bylo příjemné. Jen účel té „splácané“ přímé řeči jsem nepochopil), bylo na tom poznat, že je Merle dobrý vypravěč, který dokáže zaujmout a přesvědčit, četlo se mi to nakonec, přes všechny výhrady, docela hezky. A navíc je to kniha, kde hlavní hrdina pracuje se zvířaty, takže kvůli Čtenářské výzvě nebudu muset číst Dicka Francise, to mám radost ;-)
Merle dokáže napsat příběh, který se vždy výborně čte. Přesto mě tato jeho kniha nenadchla tak, jako třeba Malevil.
Téma a pointa knihy, kdy je lidský objev funkční komunikace s delfíny (jak jinak) zneužit pro vojenské účely, je sám o sobě když ne originální, tak nesporně zajímavý. Rád bych za tuhle část knize přisoudil 4*, jak by si po právu zasloužila, ale bohužel, ten styl psaní (ale jen v některých částech?) mi to prostě nedovolí. Ten "volný" styl psaní, kde se nerozlišuje oddělování vět nebo přímá řeč a všechno se dělí jen přes čárky se mi prostě strašně špatně četl, takže bohužel musím skóre snížit.
V knize je mnoho podnětných úvah o člověku a světě. Třeba tato o bolesti a ponižování:
"...jako by bolest přinášela ponižování, které vás žene, abyste se ponižovali ještě víc, zmrzačení, které si žádá další zmrzačení, je klamné, je svrchovaně klamné se domnívat, že utrpení je čarovná ctnost, utrpení je porážka, ochromení, ponížení, nikdy z něho nevzešlo nic dobrého..." (kolik lidí takhle žije?)
A ještě:
"Protivné je ,že lidé, kteří doporučují určitou oběť, ji skoro nikdy sami nepodstupují." (např. náš prezident, který řekl, že by umělci měli hladovět, aby stvořili něco dobrého...)
Merle byl kdysi v kurzu a jeho knihy jsou stále silné.
Merle je dobrý vypravěč a tento sci-fi příběh je velmi věrohodný a čtivý. Dovedu si představit, že takové pokusy už někoho napadly a vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby americká armáda o využití zvířat pro bojové operace promýšlela.
Jsem na vážkách, přečtením této knihy se mění můj žebříček nejoblíbenějších knih, jen nevím, jestli ji umístím před Nazí a mrtví nebo za ni. Po počátečním rozčarování z dlouhých souvětí (u Kerouaca to čekáte, Merle mě tím hodně zaskočil) jsem se začetla a knihu odložila až druhý den po dočtení. Konec mě zaskočil, otočila jsem stránku a se smutným povzdechem zjistila, že mě čeká poslední odstavec. Na druhou stranu této formě závěru rozumím, dobrý spisovatel musí umět vtáhnout do děje, ne určovat běh světových dějin a už vůbec ne servírovat čtenáři popis osudů hlavních postav, států (velmocí) nebo celého lidstva.
Pár poznámek:
- Knihu jsem si vyhlídla pouze kvůli spisovateli a jejímu názvu, český název se mi zdá výstižnější než francouzský originál,
- mám ráda knižní nebo filmové odkazy na Česko, zde Karel Čapek a Praha,
- bádání a výzkum nelze oddělovat od běžného života, nakonec to bývají lidé mimo akademické prostředí, kteří rozhodují o využití či zneužití výsledků,
- někteří lidé se v průběhu děje začnou chovat jako zvířata, zatímco zvířata (delfíni) v sobě nacházejí a rozvíjejí ušlechtilost, která lidským postavám schází,
- Merle nastavil nemilé zrcadlo, několikrát během knihy mě napadlo, jak bych se v dané situaci asi zachovala?
No, tak já jsem ji přečetla dokonce několikrát a s každým dalším přečtením se mi líbila víc a víc. A i když je to už nějakou dobu, co jsem knihu naposled držela v ruce, stále si řadu situací pamatuju a z celkového vyznění je mi smutno. Já osobně ji řadím mezi špičková díla sci-fi druhé poloviny 20. století a její autor patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům.
Obdivuju / lituju každého, kdo tuhle knížku vůbec dokázal přečíst. Námět velmi zajímavý, styl automatického psaní a přímá řeč bez interpunkce se prostě nedaly vydržet. A že by mě děj pohltil, to se taky říct nedá. Odloženo cca ve čtvrtině.
Kdysi jsem četla jako dítě a vzpomínám si, že jsem to přečetla jedním dechem, velice se mi příběh líbil. Ale kdo ví, dnes by mě to už třeba nezaujalo.
já ani vlastně nevím, jestli se mi kniha líbila nebo ne..... chvílema ano...chvílema jsem se i trochu nudila....ale celkově mám z knížky spíše dobrý pocit
Což o to, námět je to hezký. Nejsilnější částí knihy jsou pasáže o reakci společnosti na přelomovou událost - až mrazivě přesné, až mrazivě nadčasové, celkem povedené je i ztvárnění tajných služeb.
Problém jsem měl s "milostnou" a vztahovou linkou, v dlouhých souvětích plných vaty jsem se ztrácel a musel jsem se nutit, abych nepřeskakoval.
Je už dlouho, co jsem tuto knihu četl, ale vím, že se mi líbila a bylo mi z ní taky trochu smutno.
Nejprve jsem si zvykal na pozvolné tempo a zvláštně stylizované pasáže, které mi často rozhodily soustředěnost a moje prožívání příběhu bylo trochu laxní, kvůli čemuž jsem měl ze začátku guláš v postavách a ději (páč jsem byl při čtení trochu laxní). Poslední třetina knihy hezky graduje a típec na konci mi malinko rozhodil sandál, moc bych chtěl prožít i další profesorův plán. Nicméně moc příjemná kniha s chvílemi mrazivou atmosférou.
Pozn. potěšila mě malinká vsuvka příběhu z Merleho předchozího románu Smrt je mým řemeslem.
4*
Tak tuto knihu jsem přečetla cca měsíc zpátky. Jako vždy musím říct, že se mi líbí Merlův styl psaní. on si nejdříve najde spoooustu informací, pak teprv píše. Je to velice fundované. Někteří autoři si sednou a píšou, aniž by si k tomu něco zjistili. Merle píše tak profesionálně.
Děj mě fascinoval, postavy měly pěkně vykreslené charaktery. Merle se nebojí psát o sexualitě, což je dobře, když to k tomu patří.
Co mě ale zarazilo, byla podivně napsaná přímá řeč. Celá souvětí oddělená čárkami bez uvozovek? ale hlavně to takto bylo na každé páté stránce asi. To mi četbu dost ztěžovalo
Štítky knihy
delfíni zfilmováno člověk a příroda člověk a zvíře rozhlasové zpracování pokusy na zvířatech
Autorovy další knížky
| 2005 |  Smrt je mým řemeslem |
| 1974 | Malevil |
| 1989 | Dědictví otců |
| 1974 |  Až delfín promluví |
| 1989 | V rozpuku mládí |
Jaké milé překvapení od staré, vzhledově nepříliš zajímavé knihy z antikvariátu za 20 Kč. Zpočátku jsem byl nesvůj z těžkopádně psaných úseků, složených z i několikastránkových souvětí (resp. z úseků bez odstavců a s větami oddělenými čárkami namísto teček). Smysl této stylistiky mi sice unikl, ale poměrně rychle jsem se na ni adaptoval a ve výsledku mi přišla přinejmenším zajímavá. Merle pro napsání této knihy musel udělat podrobnou rešerši problematiky delfíní biologie a jejich komunikace. Vychází tedy z reálných výzkumů a mnoho z nich uvádí v textu. Následně pak na ně navazuje již svým fiktivním, ale ne tolik neuvěřitelným příběhem. Mně kniha bavila moc, chápu ale i kritičtější ohlasy, protože především již zmíněná stylistika textu nemusí sednout každému.