Až přijde noc
Favel Parrett
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/332170/mid_az-prijde-noc-IBJ-332170.jpg
4
45
45
Blízký příběh z dalekých končin světa i lidské duše. Působivý a skvěle odvyprávěný příběh o těch životních okamžicích, které nás změní, a o těch, které nás spasí. Po útěku z pevniny se měl jejich život obrátit k lepšímu. Ale Isle a jejímu bratrovi připadá, že vším prosakuje matčin smutek a studená, vlhká šeď hobartských kamenných ulic. Potom, jednou ráno, spatří Isla červenou loď. Ta barva jí rozzáří celý den. A když se námořník z té lodi spřátelí s její matkou, začne jim všem vyprávět své příhody – z Antarktidy, z rodného Dánska, ze života na lodi. Jako buřňáci černobílí, kteří snášejí drsné podmínky na nejchladnějším místě planety, se tahle osamělá dívenka z konce světa dozvídá, že může jet kamkoliv, být kýmkoliv. Ale stejně tak poznává, že stejně snadno to všechno může ztratit. Dvě dlouhá léta převrátí Isle život naruby.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , PráhOriginální název:
When the Night Comes, 2014
více info...
Přidat komentář
Trvalo mi hodně stránek, než jsem se chytla. Chyběl mi kontext, chybělo mi pojítko mezi dvěma linkami příběhu, chyběla mi časová osa mezi dvoustrannými kapitolami. Byla jsem říčná z těch krátkých a jednoslovných vět, které
mi vlastně nic neříkaly. Trvalo mi to třetinu knihy, než jsem se dočetla, že zápisky z lodi vypráví Bo a to je ten muž, co jednou přišel k rodině Isly.
Pak to najednou celé krásně plynulo a bylo něžné a hezké a uklidňující, tak jako asi Nella Dan. U spousty příběhů jsem cítila porozumění a byly mi jakoby známé.
Teď když vím, že jednotlivé kapitolky jsou korálky vzpomínek z dětství, že nemám čekat žádné drama, ale jenom to nechat plynout jako moře, určitě by se mi knížka četla dobře už od začátku.
Na druhou stranu mě neláká číst tuhle knížku znova. Je taková hezky zvláštní, je vám s ní dobře, ale nedrží vás.
Kniha baví číst, ale nemohu si pomoci ten konec mé nadšení nějak schladil. Jednoduše nepopřu, že jsem čekala nějaké morální vyvrcholení. No nevadí.
Ono se to dobře čte, zvláštně pro nás bude odstavec o Praze a svíčkové, zvláště hřejivý.
Až teď mi dochází, že ono se v té knize vlastně nic nestane, když se stane tak to pro děj nebo postavy není vlastně podstatné (až na pár věcí).
Jako dcera šífáka by byla hanba knihu nepřečíst. Luxusní čtení - vzpomínala jsem s Islou na své zážitky z lodi.
Kniha jako báseň v próze přerušovaná občasnými děsivými událostmi, ale přesto vyznívající nadějně a skoro radostně. A sem tam připomínka známých věcí jako důkaz toho, že lidi jsou v podstatě všude stejní a "každej chce lásku a klid". :)
"Ze dnů na moři se stane jeden obří den. Svět se smrskne na úkoly. Jednoduché úkoly. Spát. Uvařit kafe. Umýt pánve na pečení. Doplnit cukr... Pak spát a pak další úkoly. Mysl přestane přemýšlet, přestane se čímkoli trápit. Tehdy prostě jsem. Prostě jsem tam."
Na knihu jsem narazil naprostou náhodou, když jsem ji omylem srazil loktem z regálu. Bylo to v pro mě velice těžkém a špatném období, ale v knize jsem našel vše, co jsem potřeboval. Útěcha, pochopení, tichá melancholie a postavy, které i když se zdají být ze začátku lehké a skoro bez emocí, vlastně pod tou slupkou skrývají neuvěřitelný charakter.
Kniha je tenká a poměrně krátká, s dvou až třístránkovými kapitolami, takže se i rychle čte. Svou jednoduchostí a kouzlem dnes patří mezi mé nejoblíbenější a kdykoli si ji znovu rád přečtu. Jak už tu bylo zmíněno, je to skutečně nenápadná perla.
Tam v tom tmavém podkroví,
Paprsek světla z ventilace promítal oblohu,
Sledoval jsem, s očima dokořán,
jak se na mé zdi odvíjí
němý film
Mraky se přeskupovaly a táhly jako šedý kouř,
nehmotné
Dokonalý kruh světla se rozzářil- zlatě vzplál
A já to cítil
To slunce
Vycházelo - stoupalo nad obzor
Noc skončila.
Knížka mě nalákala krásnou obálkou a kvalitním bílým papírem. Měla jsem před sebou dlouhou cestu vlakem k zubaři a zpět ale bohužel, náladu mi nezpravila. Styl mi připimíná Arnošta. Lustiga a také se z části odehrává na místě, ze kterého nelze utéct. A to bohužel není nic pro mě. Už sice tuším kde je Tasmánie, ale podívat se tam vůbec nepotřebuju. Proč autorka musela absolvovat tu plavbu, když kniha je o pocitech, nechápu. A proč byla kniha přeložená, když byla evidentně určená pro Australany, nechápu. Evropan může být tak akorát naštvanej, že se nic nedozví. Že i lidé v Tasmánii mají mezi sebou vztahy jsem tušila. Pokud máte rádi lodě a Lustiga, napište, pošlu vám knihu za poštovný mám malou knihovnu a málo místa. A málem bych zapoměla , co mě na tom fakt štvalo. Oba přemýšleli stejně. Nevyjadřovala se jako malá holka, nevyjadřoval se jako kuchtík. Malému děvčeti dost těžko v okně trylkují ptáci. Nepůsobilo to důvěryhodně.
Nenápadná perla. Krásná kniha, jejíž kouzlo spočívá v jednoduchosti. Nemá vlastně žádnou zápletku, žádné dramatické zvraty, jen si tak plyne jako voda. Je trochu melancholická, tesklivá a tichá, ale je v ní i radost (třeba z fotbalu na zamrzlém oceánu nebo jen ze slunečného dne) a naděje. Člověk se nechává vyprávěním unášet jako v loďce a jen si to představuje - buřňáky snášející se jako bílí andělé, Antarktidu se všemi odstíny modré, červenou Nellu Dan - tu krásnou loď, která prosvětlila šedý den, dánského obra zvedajícího malého kluka pro krabici žvýkaček, ale hlavně to bezeslovné souznění Isly a Boa. Bylo to nádherně klidné čtení.
"Obloha se zbarvila do tmavě nachova, první denní světlo. Tenoučký plátek času mezi nocí a dnem, kdy ještě nic není skutečné. Nic ještě nezačalo.
Bo kouřil cigaretu. Típl ji ve skleněném popelníku a usmál se na mě, když jsem si sedla ke stelu vedle něj, ale oči měl těžké a šedé a já cítila v místnosti jeho tíhu.
Bojím se tmy, protože vím, že přijde."
Milostný příběh maminky a námořníka, který v knížce vůbec není vysloven. Vzájemná láska dvou sourozenců, kteří mají hlavně jeden druhého, pocity osamělosti a jedna krásná červená loď. Nádherná Antarktida, melancholie, hudba a vůně z lodní kuchyně. Neobyčejně příjemná a hřejivá kniha.
Lyrické, imaginativní obrazy z australské Tasmánie, kterou má asi většina z nás spojenou maximálně tak s tasmánským čertem a já jsem, nevím ani proč, vždycky myslela, že tam musí být strašlivé horko. Opak je pravdou... Vzduch je v knize chladný a počasí lezavé, domy studené a život prostý, těžký a plný drobných radostí a bolestí. Je to život chudých, tvrdě pracujících lidí. Až přijde noc není tradiční vyprávění, jsou to obrazy vnitřního světa malé Isly a velkého Bo. A také Nelly Dan, která se ve stínu obřích ledovců zdá být jen malou, červenou lodičkou a jež byla pro všechny námořníky, kteří se na ní - mnohdy i mnoho let - plavili, mnohem víc.
Pokud ke spokojenosti potřebujete, aby bylo řečeno A, pak B a nakonec C, aby vše bylo vyřknuto doslova a bez nosného příběhu pro vás není kniha knihou, pak se Parrettové vyhněte. Jestliže se rádi necháváte při čtení zajmout slovy, pocity a imaginací, vypravte se do daleké Tasmánie i o něco bližšího Dánska. Bude se vám tam líbit.
"V mrazu se těžko dýchalo, každý nádech pálil v plicích - pod promrzlýma nohama jsem cítila tvrdý kámen a beton.
Brávala jsem bratra za rukáv a táhla ho za sebou po liduprázdných ulicích Battery Pointu. Nejdřív jsme šli rychle. Všude vládl obvyklý klid - byli jsme tam sami. Námraza na oknech zaparkovaných aut, silná a neprůhledná.
Mona Street, Francis Street, Hampden Road. Na konci Kelly Street vedly schody do temnoty, zadní trakt Salamanky, zchátralý a pobořený. Hrany kamenů zakulacené, obroušené. Kamenná pevnost, brána, kterou jsme museli projít.
Utíkej, utíkej - Kellyho schody.
Některé schody byly ohnuté a flekaté. A ty skvrny připomínaly starou zaschlou krev, která časem vybledla do oranžova. Krví nasáklé kameny. Pokaždé jsme scházeli schod po schodu, co nejrychleji to šlo. Dolů, dolů a usilovně jsme se snažili nedívat se dopředu do tmavé uličky. V chladném dlážděném přítmí na úpatí schodiště nám přesto tahali duchové za šaty, snažili se nás popadnout za vlasy a kamennou ozvěnou nám šeptali.
Můžeš mi pomoct?
Vidíš mě?
Nenechávej mě tady.
Vždycky jsem bratra pevně chytila za ruku a běželi jsme a běželi, bez dechu, dokud jsme nevyběhli ven. Dokud jsme nebyli na druhé straně..." (s. 15-16)
Kniha je psaná smutně. Isla se cítí sama. Bo jí pomáhá svým vyprávěním o životě na lodi. Vše vyznívá melancholicky. Autorčin styl je lehký, umí pracovat se slovy. Díky tomu jsem knihu dočetla. Také jsem stále čekala, že se dozvím něco, co mi objasní osudy hlavních hrdinů. To jsem se nedočkala. Celkově je to hezké literární dílo, ale nesmíte čekat děj. Je to spíše o pocitech v netypických podmínkách.
Těšila jsem se na knihu moc - australská Tasmánie a zásobovací loď pro antarktické stanice (plující nejen mezi Hobartem a Antarktidou, ale občas až do domovského Dánska), pro mě neodolatelná kombinace. Ale ve výsledku jsem docela zklamaná: ani zážitky na lodi nebyly nic moc, z Antarktidy vůbec nic, převažoval rodinný příběh, který byl tak nejasný (a depresivní), že vše zabil. Přeskakování v čase i mezi vypravěči a místy děje bylo na tak krátký román velice nepříjemné a znemožnilo to jakýkoli ucelený dojem.
Nejzajímavější a nejautentičtější jsou pak v doslovu slova lidí spojených se skutečnou lodí Nella Dan (ale zase je čtenář ponechán na pochybách, jaký vztah k lodi přesně měli). Autorka získala zajímavé stipendium, aby napsala příběh této lodi, což jí zajistilo cestu do nejjižnějších končin a jiná dobrodružství, ale pro mne jako čtenáře z toho moc zajímavý literární zážitek nevznikl.
Až přijde noc
Exkurze do prostředí o kterém člověk nic netuší. Spojeno s příběhem skutečné lodi a vztahu lidí k ní. Za mě moc zajímavé a čtivé.