Až půjdeš, zavři za sebou
Anna Moricová
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/493195/bmid_az-pujdes-zavri-za-sebou-79M-493195.png
4
136
136
Na první pohled chytrá a bezproblémová holka, stejná jako všechny ostatní chytré a bezproblémové holky. Ve skutečnosti ale pětadvacetiletá Lucie neukotveně proplouvá životem a snaží se najít bezpečný přístav. Každodenně přitom bojuje s démony přítomnosti i minulosti. Když se seznámí s Tomášem, všechno je konečně, jak má být. Je to tak ale doopravdy? Jak daleko jsme schopni zajít, abychom obhájili to, čemu věříme? A jak silní dokážeme být v situacích, kdy jsme sami na dně? „Myslím, že kdybych to komukoli vyprávěla, nevěřil by mi. Proto jsem si to nechávala pro sebe…... celý text
Přidat komentář
Když se dívám na ty komentáře, tak přemýšlím nad tím, jestli se dá o psychických problémech a poruchách příjmu potravy psát pozitivně a vesele? Asi moc ne, že? Za mě byla knížka skvělá! Čtení hezky ubíhalo, děj i popisy byly fajn a výstižné. Navíc jsem si u toho zažila trochu nostalgie. Určitě stojí za přečtení, ale jen v případě, že vám nevadí číst si o negativních událostech.
Hodně depresivní knížka. Hrdinka se ve všem neskutečně plácala. Mladých dívek s takovými problémy bude určitě hodně.
Pár věcí mi přišlo trochu podivných a taky, že si hrdinka ani nenechala pomoct.
Chyběl mi nějaký konec.
(SPOILER) Kniha se mi moc líbila, normálně bych takovou knihu přečetla rychle, ale potřebovala jsem si vždy “odpočinout- příběh byl hodně depresivní, temný, hl. Hrdince jsem celou dobu držela palce, at konečně objeví světlo na konci tunelu a začne žít. V některých věcech jsem se sama dost videla, problem s rituály a sklonem anorexií, kolísavou váhou a ikdyz už člověk začne jist normálně, neustálých myšlenek - ze je to moc, pocit sebezhnusení a neustálá kontrola v zrcadle..a o to víc jsem s ní soucítila.
Knihu jsem objevila v knihovně mezi vrácenými knihami. Zaujala mě názvem a obálkou a vlastně jsem ani nevěděla o čem je. Když jsem to doma zjistila a viděla to nízké hodnocení, tak se mi ani nechtěla číst. Nakonec jsem si řekla, že to zkusím a uvidím. Bylo to náročné čtení. Docela mě trýznily popisy myšlení okolo jídla. Když někdo trpí utkvělou představou, že nesmí jíst, protože by pak přibral, musí to být nesmírně náročné a bolestivé jak pro něj, tak pro jeho nejbližší. I přes náročné téma je to velice čtivá kniha. První polovinu jsem hltala, druhá polovina byla ještě troškou náročnější o osud Toma. I slzička ukápla.
Snad se autorka nenechá odradit a bude psát dál. Já se na její další knihu moc těším.
Mela jsem smulu, ze jsem opet narazila na velice silny, nicmene i hluboce smutny pribeh. Jedna vec je pro me ale zarazejici - jak muze clovek takto psychicky nestabilni a s tolika problemy sam vykonavat profesi psychiatra...
Pro me je kniha mile prekvapeni. Obsahuje pribeh, ktery je naivni a trosku me rozciloval, ale do toho se propleta myslenka, ktera ma hloubku a je velmi zajimava. Doporucuji k precteni... Kniha se cte velmi rychle a pohodove.
Při čtení této knihy člověk může částečně pochopit, jak se může cítit člověk, který si prochází různými traumaty a potýká se s psychickou poruchou. Když jsem knihu začala číst a zjistila jsem, že tam je i pohled hlavní hrdinky o několik let dřív (ještě jako dítě/dospívající), tak jsem si chvíli říkala, že se to asi moc nepovedlo, protože jsem se najednou ocitla o několik let zpět a měla pocit, že čtu knihy pro třináctileté holky. Na konci ale pochopíte, že i díky těmto částem můžete plně porozumět, jak se hlavní hrdinka vyvíjela a odkud různé problémy pramení. I přes to, že jsem část čtení strávila v domnění, že to nebude moje oblíbené kniha, konec mě přesvědčil o opaku. Pocity u čtení se mohou v průběhu měnit, ale ty nejdůležitější jsou ty, které cítíte po dočtení.
Knížka se četla dobře, ale jinak mě ničím nezaujala ani nenadchla. Ztotožňuji se s pasážemi o studiu (taky se už v 9 modlíme, abychom mohli jít domů, všichni nás na oddělení vytrvale přehlíží a největší zlo je srovnávání se se spolužáky a pocit, že všichni jsou mnohem chytřejší), ale zbytek mi přišel hrozně neuvěřitelný. Nedokážu knížku ani ohodnotit. Je mi líto jí dát málo hvězdiček, protože mám paní doktorku ráda a její příspěvky na FB mi často fakt pomůžou a povzbudí mě, ale zas nemůžu říct, že by se mi knížka líbila.
Tématům duševního zdraví se poslední dobou věnuje čím dál více knih, což velmi oceňuji, ale vzniká tím také velká konkurence a jen občas se najde příběh, který je posazen vysoko nad ostatními.
Anna Moricová představuje ve svém prvním románu pětadvacetiletou Lucku, které přinesla nemalé šrámy minulost, přítomnost a možná i budoucnost. Jako malá neměla Lucie rodinné zázemí plné podpory, a to se na ní podepsalo až do dospělosti. Prošla si anorexií, se kterou stále bojuje, ještě pořád nemá dořešený vztah sama k sobě, neustále pochybuje a světlo na konci tunelu zatím nevidí, protože se točí v nekonečném kruhu nejistot.
Dvě časové linky nabízejí zajímavý a především realistický vhled do dětství a dospívání mladičké Lucie a poté dospělé studentky medicíny. Líčí její myšlenky, se kterými se především v pubertě potýkala většina z nás, první známosti s muži, pohnutý vztah k sobě samé a skutečnost, jak každým dnem proplouvá, ale hladce to rozhodně není vše působí autenticky.
Speciální místo v Luciině příběhu má online svět. Nachází tam klid a bezstarostně může na zeď dávat svoje básničky. Právě jejich prostřednictví se seznámí s muži, kteří vypadají jako její spřízněné duše. Většinu knihy prožívá netradiční online vztah s Tomášem. Je to něco, s čím jsem se v knihách ještě nesetkala, nedokáži si to v reálu představit, ale číst o tom je zase něco nového.
Autorka již od začátku navodí čtenáři určitá očekávání, přenese na něj temnější atmosféru a zcela jednoduše ale účinně zaujme stylem psaní, ve kterém se skrývá něco neobvyklého a zároveň osvěžujícího. Měla jsem pocit, jako když Lucie sedí vedle mě a svůj příběh mi dopodrobna líčí a přenáší na mě všechny silné emoce. To mě provázelo celou knihou a někdy mi z toho bylo opravdu těžko. Za sebe bych ovšem ocenila věnovat se více pouze jednomu tématu, zato více do hloubky. Na téměř tři sta stránkách je příliš mnoho tíhy, kterou si s sebou čtenář z knihy odnáší. Zde platí pravidlo, že méně je někdy více, ale to neznamená dát této knize červenou. Naopak, pokud se na to cítíte, tak směle do toho.
3/5*
Kniha se mi jako celek líbila. Je zde zpracované těžké a zvláštní téma. Jediný problém jsem měla se začátkem knihy, kdy jsem se nějak nemohla položit do čtení. Nakonec, mi přišla velmi zajímavá.
Zajímavý vhled do života teenagerky a vysokoškolské studentky medicíny. Je těžko pochopitelné, že budoucí lékařka - psychiatrička se potýká s démonem anorexie. Nicméně řada myšlenek autorky je naprosto reálných. Mám ráda reálné knihy.
Jediné, co mě opět v její knize přišlo zvláštní je vztah na síti. Je toto dnes už normální, že mají spolu dva vztah, aniž by se potkávali? Kam se vytrácí fyzický kontakt mezi lidmi? Stane se to normalitou. Trochu mě to děsí.
Akorát si myslím, že by knize slušel menší trigger warning. Pod "...Každodenně přitom bojuje s démony přítomnosti i minulosti..." se dá schovat téměř cokoliv. Tady to jsou velmi realisticky vykresleny poruchy příjmu potravy - což knihu činí místy těžko čitelnou pro někoho, kdo si něčím takovým prochází.
Takže pokud trpíte poruchami příjmu potravy/máte narušený vztah k vašemu vzhledu apod., tak nejdřív zvažte, jestli vám četba za to stojí
Naštěstí jsem takové problémy v dospívání neměla,ale občas jsem se v Lucčině dětské lince poznávala. Díky tomu na mne příběh zapůsobil,ale zasloužil by více propracovat. Určité indicie napovídaly jinému konci,nějaké zápletce,která nepřišla a s tím vyšuměla i moje původní očekávání.
V knize se odehrávají dvě časové linky a v obou sledujeme hlavní postavu Lucku. Dozvídáme se o jejím dětství, kdy jezdila k babičce a dědovi, vztahy se spolužáky a hlavně se mi líbilo, že autorka používala opravdu dětské obraty a myšlení, když jsme o Lucii četli jako o školačce na prvním stupni. Postupný vývoj, kdy Lucka vyrůstala je tak krásně poznat.
V druhé lince čteme o dospělé Lucii, která si jde za svým snem stát se lékařkou. Ale Lucie není obyčejná a bezproblémová holka. Kdepak. V Lucce se skrývá neskutečné množství nedořešených problémů a sama sebe trýzní hladověním, rýpáním se ve svém nitru a celkově se neskutečně podceňuje. Přijde si ošklivá, nezajímavá, divná...V online světě se jí líbí. Cítí se uvolněně a svá a najde si zde i několik přátel. Mezi nimi Tomáše. Muže s kterým se nikdy neviděla, ale oba dva pojí obrovské sympatie a touha. Tomáš je o dost starší než Lucka, ale přesto si rozumí. Jenže osud je krutý a zlý...
Lucka bojuje se svými démony a když má pocit, že je v životě šťastná a spokojená, tak přijde další rána a další pád dolů. Opět se hrabe ze dna, ale má ještě sílu na to bojovat? Má, je tu přece Tomáš..
Autorčin styl psaní vás od prvního písmenka vtáhne a nepustí. Myslím si, že se v Lucce pozná hodně dospívajících holek a asi každá poznávala ty samé pocity, co Lucka. Její humor mi byl taky hodně blízký. Zpočátku...postupně však začala být pesimistická, nešťastná, bolavá a zlomená. A i její humor upadal. Ta proměna a nahlédnutí do duše člověka, který se plácá ode zdi ke zdi se autorce moc povedla.
Tohle byla pro mě osobně strašně silná kniha. Chápu, že pro někoho, kdo měl to štěstí a nemusel s ničím, co hlavní hrdinka prožívá, nikdy bojovat, to bude jen další depresivní knížka o nesympatické divné holce, co se topí ve schízách.
Já se ale, bohužel, v příběhu až nebezpečně často poznávala, jako by mi Lucka mluvila z duše, až děsivě často jsem jí úplně rozuměla, co ji trápí, co cítí, jak by to cítit nechtěla, chtěla by bejt normální, jenže to nejde... Uf. Naštěstí do takových s*aček jako ona jsem nespadla a ani neprožila zdaleka tolik hrůz jako ona. Oproti ní jsem vlastně v pohodě. Relativně.
Byl to ale každopádně dost velký varovný prst, jakože takhle fakt skončit nechci, vzpamatuj se, Mychaelo!
Jak už tu bylo několikrát řečeno, zarazil mě závěr. Mimo jiné jsem tak nějak naivně čekala, že nakonec vyhledá pomoc. Že bude líp. Prostě happy end no.
Už jen proto, aby, kdyby si to četly nějaké mladé slečny, co se trápí podobnými věcmi a neví si rady, věděly, že pomoc existuje, že existuje z toho pekla cesta ven... Stačí si o tu pomoc jenom říct.
Pardon, ale já nezvládla ani dvacet stránek a mám jasno. Tolik rasistickejch stupidních žvástů jsem pohromadě na tak málo stránkách ještě neviděla. Znechuceně knihu odkládám a této autorce se vyhnu obloukem. Hlavní hrdinka nesympatická, nudná, prudérní.
Jsem studentkou lékařské fakulty a vědomí toho, že by mi s mými psychickými problémy měl pomoci někdo kdo je psychicky rozloženější než já, je děsivá představa. Holčina od začátku nesympatická a naivní. Knihu jsem si koupila s tím, že je mi prostředí blízké a je velká pravděpodobnost ztotožnění s hlavní hrdinkou, ale u tohoto díla jsem byla překvapená jak daleko jsem byla od pravdy. Do knihy jsem šla s velkou nadějí, možná proto mě tak zklamala.
Téma zvolené dobře, ale styl mi přijde vhodný pro mladší čtenářky. Chyběl mi závěr, čekala jsem nějaké rozuzlení.
Hlavní postava knihy, Lucie Pokorná, mi přišla hrozně nesympatická. Někdy mě až rozčilovala její naivita, ale i přes to si mě dokázala něčím získat. V některých pasážích jsem se přímo viděla a ačkoliv se její chování mohlo zdát občas iracionální, podobné pocity někdy prožíval asi každý z nás. Trochu mi chybělo nějaké uzavření příběhu, zajímalo by mě, jak to s Lucií bylo dále a jestli nakonec porazila její vnitřní démony. Kniha je sice smutná, ale v něčem strašlivě pravdivá...
Štítky knihy
ženy anorexie ze života poruchy příjmu potravy psychické problémy české romány
Autorovy další knížky
| 2022 |  Až půjdeš, zavři za sebou |
| 2021 | Deníček psychiatričky |
| 2024 |  Jako slon v porcelánu |
„Myslím, že kdybych to komukoli vyprávěla, nevěřil by mi. Proto jsem si to nechávala pro sebe …“ když jsem to na obálce knihy četla, měla jsem z knihy trochu obavy … teď, když jsem knihu dočetla, chce se mi zoufalstvím brečet. Ta slova mají úplně jiný význam. Je nefér, že někdo dostane v životě na svoje bedra tak moc naloženo. Kniha je neskutečně skvěle zpracovaná. Provázanost, časová posloupnost i rozdílný font písma „v minulosti a přítomnosti“ mě dostal. Příběh je opravdu silný, a já jsem si jistá, že ve mně bude rezonovat ještě dlouho.
+ realistické vykreslení postav (Není to jen po povrchu, ale ani moc do hloubky)
+ rozdílné fonty písma, které pomáhají se orientovat v čase (pokud si jich všimnete …)
+ psychicky náročnější čtení, které s sebou nese hodně přemýšlení i s delším odstupem od přečtení
+ otevřenější vhled do mysli člověka (takové to, co se doopravdy děje, když jsme sami)