Mezopotamské mýty

14.11.2019

„Když to Ereškigal uslyšela,
Jak odříznutá větévka tamaryšku zbledla její tvář,
Jak okraj nádoby kuninu zčernaly jí rty.“

Necelou polovinu brožurky tvoří úvod do mezopotámských dějin a reálií, zejména knižní kultury. Je napsaný velice čtivě a pro mě znamenal i setkání se starými známými, jejichž jména jsem poprvé četla na střední škole: della Vallem, Rawlinsonem, Georgem Smithem, Delitzschem a samozřejmě Layardem!
Druhou poloviny představují samotné mýty, místy parafrázované, místy citované. Obdivuji editorskou práci paní McCallové, která se rozhodla nepřepisovat a kulturně netlumočit, nýbrž zachovat ducha originálů. Semitské texty staré 5 000 let jsou přirozeně v něčem hůře stravitelné, ale o to zajímavější. Mě osobně třeba dráždí paralelismus (opakování veršů s drobnou obměnou nebo i bez ní). Naopak důvěrně známá je nám Indogermánům číselná symbolika: 3, 7, 60.
Na rozdíl od jemné egyptské literatury je v té mezopotámské daleko víc násilí, erotiky a hrubosti celkově. Viz příběh o stvoření světa, kde Marduk přemáhá matku bohů Tíamatu. Vpustí do ní vítr a ten jí nadme lůno a roztrhá ji, načež Marduk probodne její tělo a její krev dá roznést větrům.
Nejvíc se mi líbila báje o Adapovi, Eovu knězi, která v sobě má nesmírně poetické obrazy. Adapa rybaří na moři a loví ryby pro Eův chrám, když ho začne potápět Jižní vítr a svrhne ho do Království ryb. Adapa mu zlomí křídlo a vítr přestane vanout...

Celkově hodnotím jako užitečnou a příjemnou četbu. Pro srovnání doporučuji také Báje a pověsti Egypta a Mezopotámie od Eduarda Petišky, které k příběhům tabulek nepřistupují vědecky, ale umělecky.