Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432297/bmid_baletky-RAU-432297.png
4
892
892
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou, předpisový úsměv jim spadne a tvář se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemůžou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve Zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na Taneční konzervatoři a pražského života v divokých 90. letech.... celý text
Přidat komentář
Při čtení mě provázely dvě myšlenky ( předpokládám, že se příběh zakládá na pravdě): za prvé - kdybych měla desetiletou holčičku, nedovolila bych, aby něčím takovým procházela. Jenže rodiče evidentně netušili, jak to na internátu a konzervatoři chodilo ( chodí ? ). Je pravda, že mě by bylo proti srsti už jen poslat desetileté dítě stovky kilometrů daleko na intr a vidět ho jednou za měsíc, o cvičební praxi, chování profesorů atd. nemluvě; za druhé - balet je krásné umění, ale stojí za ty fyzicky a psychicky zničené lidi?
Zajímavý náhled do reality baletek. Navenek nádhera, ale pod tím vším tolik bolesti. Na balet se už asi nikdy nebudu dívat stejně...
Za mne velmi zajímavý exkurz do života baletek…fascinující,překvapující…klidně bych četla dál…
Kniha se mi dostala do ruky náhodou, ale hodně se o ní mluví. Zajímavé téma, asi zkazí naivní představy o tom, jak si dívky "užívají cestu k vytoužené kariéře". Mně se moc nelíbil styl psaní - takoví samostatné kapitoly, občas jsem měl pocit, že se přeskakuje v čase, že ani nevím, kolik let hlavní hrdince je. Ale vlastně jsem to přečetl rád, zase změna.
Zajímavá a zajímavě psaná kniha. Líbil se mi i styl vyprávění a i to, že sem tam autorka prozradila na konci stati, jak se život jednotlivých postav ubíral dále. Nicméně já baletka také být nechtěla. Ale stalo se mi při úrazu vytržené paty, že mi na jednom pracovišti řekli: " A prstíky u nohy pěkně nahoru", zafixovali a po převozu na odborné pracoviště mě pro změnu řekli: "Tak prstíčky pěkně dolů, jako když jste si jako malá hrála a chtěla být baletkou". Načež sestra si ke mně sedla zády k nožce čelem a opřela se mi do nártu a já za ní trpěla jako zvíře a dusila v sobě všechnu bolest. Tak to se mi mimochodem mnohokráte připomnělo, nejvíce tam, když sama hrdinka si nechala hmoždit nárty do ladného, vhodného zakřivení pro dokonalou linii proporce nohy.
Poslouchala jsem jako audioknihu a moc jsem si ji užila. Nikdy jsem baletkou být nechtěla a od kamarádky znám spoustu podobných příběhů, a to prošla jen jako holčička baletním kroužkem. Navíc je autorka skoro moje vrstevnice, takže mi byla blízká i doba a Praha, ve které se knížka odehrává. Bavil mě styl, kterým jsou Baletky napsané, i ta drsnost a upřímnost hlavní hrdinky. Po Miss America to byla další výborný zážitek.
P.S. Někdy kroutím hlavou, jak si někteří myslí, že člověk píše jen proto, že musí někoho posadit na zadek, šokovat, říkat mu dosud nezjevené pravdy, které by nikdo jiný nevymyslel... To je teda pitomost.....
Klobouk dolů autorce, za odvahu v mnoha rovinách...pro mě neskutečně silný čtenářský zážitek, mix vědomí, že jde o odžitou zkušenost, du formy, která to celé ještě umocnila, protože učinila z člověka součástí dění, a devadesátek, kdy i já jsem vyrůstala (ještě že možná v malém městě, ale i to člověka poznamená, jen zase jinak, každopádně rozumím na 2000% té touze se nepřizpůsobit) na mě dolehl silou ocelové pěsti, která mi sevřela útroby... musím říct, že jsem strašlivě rozpolcená, už od doby, co jsem viděla různé dokumenty, třeba o Poluninovi atd., na jednu stranu strašně obdivuju umění těch, co se věnují baletu, krasobruslení, gymnastice atd., kdo povýší cvičení na něco nádherného a neuchopitelného, když se dívám, zapomínám dýchat.... na druhou stranu je hrozné, že když začínáte tak mladí, když nemáte žádnou představu o životě, o tom, co opravdu chcete, nemáte šanci se z toho vymanit, reflektovat se z vnějšku, nevíte, jestli touha po kariéře bylo přání vaše nebo rodičů a blízkých, už jenom jedete (a nemusí se to týkat jen sportu, ale tam je to umocněno tím, že se musí začít opravdu brzy)...navíc tělo propůjčuje špičkovou výkonnost jen na čas, tak se driluje, schránka vydrží hodně, ale duše je křehká, a zapomíná se, že s duší tu člověk bude i dál a když se rozbije, těžko se dá slepit... Je hrozné, že si hrajeme na civilizaci a přitom v chování k lidem a pochopení se navzájem nejsme snad o píď blíž, přála bych si, aby třeba ti, kdo učí a vedou, jen nekárali a nehledali chyby, nezraňovali a nesnažili se člověka zlomit a asimilovat, ale
motivovali, předávali lásku a radost, pochopení a ocenění.... upřímný dík těm, kdo to dokážou... až příště budu koukat nebo sedět v divadle, budu na to myslet a doufat, že ti, kdo tančí nebo bruslí atd cítí radost z toho, co dělají....
Po přečtení této knihy bych dítě nikdy nenechala studovat balet .Nezdravé prostředí plné tvrdého drilu, drog, alkoholu, šikany a pro co pro krátkou, nejistou kariéru.
Krása v utrpení,
naběhlé žily, tepající spánky,
všechno strašně bolí,
ždímáš z těla všechno, do poslední kapky …
Vydržíš všechno, stokrát, tisíckrát, mechanické pohyby, a pořád nejsi dost dobrá, snažíš se víc a pořád nic!
Vidíš se? … svůj obraz na padrť, roztříštěná identita.
Seberou ti sebevědomí, seberou ti osobnost, jsi výkonná robotická hračka, a přece toužíš … být vyvolená!
Třeseš se, cloumá to s tebou, ten obraz tvého neexistujícího života … a stejně znovu jdeš a stoupneš si před to zrcadlo a je v tom tolik naděje, tolik očekávání!
Řeknu vám tedy, že Miřenka Čechová opravdu pořádně „kopla do vosího hnízda“! Knížkou, kterou si (dle jejích vlastních slov) „najednou kdekdo bral osobně“!
Sama říká, že to není autobiografie, ale přesto se v ní odráží její cesta k baletu, kromě toho ale taky hodně uvolněná 90-tá léta, a i to je tedy pěkný nářez! (90-tky jsou fakticky výraznou kulisou! :-).
Miřenka tak nastavila takové to pomyslné zrcadlo … a to nejen sobě, ale celému tomuto art sportu? Obraz, který jste tak mohli na chvíli zahlédnout … pak roztříštila na padrť.
Bylo to vážně pořádně drsné vyprávění, ač čtenářsky přívětivé a vyprávěné s nadhledem, v podtextu jste stejně stále cítili tu krutost a bolest, která provází každou baletku, cítili jste to pokrytectví ve všeobecně rozšířené domněnce, že „vstupenka do VIP komunity vysokého umění může vést jen skrze ně, skrze utrpení, a že jen nezájem až krutost bez špetky povzbuzení vás zocelí“, že teprve potom dostanete šanci – dát se cestou k úspěchu.
„Prsa vám nesmí narůst, z bot vyléváte krev. Balet je nemilosrdně krutý …“
Jenže, jak říká Miřenka v jednom z rozhovorů (které jsem si po přečtení této knížky na webu našla, protože jsem o ní chtěla vědět víc) … „tohle není jediná cesta k úspěchu“!
Mimochodem, dále v tom rozhovoru také říká, že se návyků z klasického baletu – celkového napětí při držení těla anebo postoje vycházejícího z vytočených kyčlí (myslím, že nejen mnozí fyzioterapeuti se možná chytají za hlavu) – dlouho zbavovala.
A ještě dodává, že pro ni samotnou byl na škole nejhorší nezájem pedagogů, kteří své studenty nikdy nepovzbudili. I v tomto směru se totiž balet tak strašně moc liší od vrcholového sportu, protože trenér, když koučuje svého svěřence, je to daleko osobnější.
Tak toto bylo hodně zajímavé čtení o tom, jak se stát „expertem na výrobky proti bolesti“.
No, tak po zhltnutí této knihy se můj pohled na na profesionální baletky dramaticky změnil. Šikovné, cílevědomé a živoucí holky dostávají drill srovnatelný s výcvikem jednotek S.W.A.T. Namísto rozvíjení kreativity - tupá drezúra a ponižování, namísto zdravé životosprávy - náběh na celoživotní poruchy příjmu potravy. Přítomné drogy mě ani tak nepřekvapily, vzhledem k prostředí a stresu dávalo jejich užívání smysl.
Studovala jsem taneční konzervatoř, ale takové vzpomínky na ni nemám, na druhou stranu v lecčem musím dát autorce za pravdu. Zároveň mě trochu mrzí, jak jednostranně bývá balet v umění zobrazován. Jasně, je to drsné prostředí, ale taky vám strašně moc dává. Člověk si ho vybírá dobrovolně, prostě protože chce. A ten pocit, když jste na jevišti, je k nezaplacení. Každopádně oceňuji téma, čtivost, emoce. Bylo to strhující, knížku jsem přečetla za jeden večer.
Zajímavé čtení o životě nadějné baletky mezi 10 a 18 rokem a s tím související hromadě dřiny, ponížení, drog a vína. Deníkové zápisky byly příjemným zpestřením mezi nesouvisle poskládanými kapitolami, které nijak nerespektovali jakoukoli časovou osu.
Velmi zajímavá kniha. Hustá a syrová autobiografická zpověď Miřenky Čechové, která od svých 10 let studuje v Praze baletní školu.
Forma psaní divná. Musela jsem si na ni zvyknout. A je fakt, že napsáno tímto způsobem, to působí ještě víc drsněji.
Nevím jestli má kniha sloužit jako varování pro všechny zapálené holčičky a jejich rodiče jít studovat balet.
Balet samotný je nádherný. Je to umění, za kterým se skrývá strašné odhodlání a odříkání, tvrdá disciplína a šílená dřina, ale už na první pohled je vidět, že ten pohyb na špičkách je úplně nepřirozený.
Trochu jsem měla ze začátku dojem, že chce autorka za každou cenu trochu víc šokovat, ( samá negativa a všechno špatně), ale nakonec mě kniha dostala a za mě doporučuji
Četla jsem ji s neuvěřitelným zápalem a vykulenýma očima… Síla. Fakt, že jo.
To všechno kvůli neprohlédnuté iluzi, pocitu méněcennosti a nesebehodnoty. Jak je vůbec možné tohle na sobě samé dopustit? Jak je možné být dospělým a podílet se na baletní tyranii – dokonce už u desetiletých dívenek?
A to, co mě nejvíc pálí – děje se to pořád? Takhle? Změnilo se něco?
Balet je peklem. Cestou, která snad nemůže dojít naplnění – alespoň podle těchto příběhů ne. Je to jen bolest, sebepopření, trýzeň. Jsou to muka, odříkání, ztráta sebe samé. Je to úzkost, strach a nenávist. Je to otázka proč?
Kniha je velmi tísnivá a hlasitá. Du forma vás polapí a vtáhne – mnoho toho na vás přenese, neskutečně moc emocí probudí.
Cítíte s baletkami - cítíte potřebu ty křehké dívky uzdravit, obejmout a zbavit je vší té tíhy.
Je to neuvěřitelně krutý svět. To, co Miřenka Čechová ve své knize popisuje, si doopravdy nepředstavíte. Je to tak hrozné, že se až rozhodujete, jestli tomu vůbec budete věřit.
Kvůli čemu, proboha, tohle všechno? Nedává to vůbec smysl. Ne mně. Ne té, která tancem kdysi také dýchala, a která měla to štěstí, že neměla dispozice a odvahu, jinak by teď byla zlomená.
Tohle je nelidské… A panebože – jde o děti!
Od knihy jsem očekávala úplně něco jiného. Zaprvé jsem myslela, že je to z dnešní doby, ale většina zážitků a zápisků se týká 90. let - tedy mých dětských let. Druhá věc byla styl, jakým je to psané. Nejen, že jsou to maximálně třístránkové deníkové zápisky, jsou formulované velmi divnou formou - ani v první ani ve třetí osobě, ale převážně v druhé - "ty". To samo o sobě působí velmi zvláštně a trvalo mi si na to zvyknout. Obsah zápisků a sdělení je neuvěřitelný, když se vezme v úvahu, že při příchodu "vypravěčky" na intr jí bylo jen něco přes deset let. Je to neuvěřitelné, jaký svět pohltil malé dívky, ta šikana ohledně váhy, cigarety, drogy, alkohol....proti tomu působí bolest při tréninku tance jen jako zrnko písku. Je to tvrdý a drsný svět, v malých náznacích mi to připomínalo My děti ze stanice ZOO. Knihy chytí za srdce a díky tomu, jak je psaná, není ani nijak moc obsáhlá, takže se dá zvládnout rychle a pak teprve zpětně si přehrát vše, co z děje vyplouvá na povrch. Moc dlouho jsem si ji chtěla přečíst, ale nijak mě nenadchla, ani nepohltila, i přesto jsem ráda, že se mi do ruky dostala a já měla možnost nahlédnout do světa vytváření nových baletek.
Baletky
Kdybych měla dceru, která by chtěla být baletka tak bych ji v tom nepodpořila. Je to krásné na pohled, ale není to první příběh, který se zmiňuje o těch odvrácených stránkách jako v brzkém věku zničené tělo a mnohdy i psychika. A mám ráda i příběhy z devadesátkové Prahy, vždycky mě mrzí, že jsem v tu dobu nebyla trochu starší a nežila v Praze, ta atmosféra se už nikdy nevrátí.