Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547168/bmid_baletky.jpg
4
887
887
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou — předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na taneční konzervatoři a pražského života v divokých devadesátých letech.... celý text
Přidat komentář
Tak... A jdu zase proti proudu. Baletky mi totiž vůbec nesedly, ale vůbec. Přišly mi krátké, bez emocí a vše tak nějak jen klouzalo po povrchu. Těšila jsem se a chtěla jsem víc... Vím, že hodně z vás má tuto knihu rádo, ale za mě prostě ne.
Na knížku jsem se moc těšila, to téma mě hodně zajímalo, ale nemůžu si pomoct, hrozně mě štval styl psaní autorky (ve 2. osobě). Škoda...
Pro někoho, kdo v mládí dělal balet, ale nedotáhl to až na konzervu, je to celkem hororový čtení. Určité historky se k nám donesly, ale zažít bych to opravdu nechtěla.
Jsem jen o něco málo starší a potvrzuji, že 90.léta byla opravdu divoká. Tahle kniha mě vrátila do dětství, celou dobu jsem přemýšlela, jestli bych to chtěla zažít znovu anebo jsem ráda, že už mám pubertu a období hledání sebe sama za sebou
Autentický a intenzivní zážitek. Kniha vznikla nejspíš jako reakce na vlastní deníkové záznamy z doby dospívání. Nyní již dospělá autorka oslovuje svoje mladší alter ego. Du forma působí bezprostředně a v tomto kontextu patřičně. Použití vulgarismů mi přijde logické - pokud někdo tlačí sám sebe takhle na hranu svých možností, nepřemýšlí uvnitř své hlavy ve spisovné a poetické češtině. Dospívání se odehrává v kulisách baletní konzervatoře a balet tu hraje určitě důležitou roli. Ale myslím, že podobné zážitky (ztráta kontaktu s rodiči, obětování všeho času, pohodlí a možná i zdraví, frustrace z nekončících překážek) by mohl odvyprávět každý mladý člověk, který se v nějakém svém vyvoleném oboru chtěl prosadit za každou cenu. Má jediná výtka směřuje k samotnému závěru knihy. Chtěla bych lépe vysvětlit, proč se nakonec hrdinka přes všechno vynaložené úsilí rozhodla klasickému baletu nevěnovat.
Knihu tohoto ražení zřejmě vydali jen kvůli atraktivitě námětu a netradičnímu způsobu pojetí. Velikostí a rozsahem bych text přiřadila spíše k novele... dle mého nepříliš povedené novele, navíc psané zarážející a podivnou Du-formou. Autorka ji vytvořila pro své mladší "JÁ", které oslovuje "TY" a dějiště situovala do doby svého dospívání v divokých 90. letech. Nabízí nám nevšední exkurzi do zákulisí světa baletních novicek: v momentě, kdy se ocitla na konzervatoři, roztočil se absurdní kolotoč života, jenž ji setrvačností katapultoval do drsného světa, plného nelítostné konkurence, věčného odříkání a bolesti, a jí nezbývalo než najít si vlastní cestu, jak přežít.
Naprosto bez skrupulí nám zde odhaluje zrůdnost systému, který pomocí důmyslného a všudypřítomného teroru a šikany doslova drtí malé holčičky, vystavené nepředstavitelnému tlaku a zátěži. V textu si podává ruce ironie s jízlivostí a nadsázkou, takže není divu, že klidně obdržíme i návod, jak hubnout, jak zvracet a aplikovat drogy - prostě jakýsi "nezbytný manuál přežití" v tak necitelném prostředí.
Je znát, že chce za každou cenu nejen šokovat /vulgarismy snad v každé větě/, ale i experimentovat, její snaha je bohužel až příliš křečovitá a nepřirozená. Svou vnitřní frustraci doslova "plive" po všech ve svém okolí a rozhodně nešetří nikoho.
Velmi mě mrzí způsob, jakým autorka téma zpracovala: kniha nemá žádný řád, natož ucelenou kompozici. Rozpadla se na jakési roztříštěné, beztvaré střípky textů a epizod bez výrazné pointy, záznamy o všem a o ničem, místy připomínající stručné deníkové zápisky zcela vyňaté z kontextu, takže nespokojený čtenář ani neví, která bije. Občas mění styl vyprávění - doslova nás bombarduje holými větami ve staccatovitém rytmu.
Příběh tam sice je, ale hned se ztrácí: kdyby mu nasadila krunýř v podobě pevné románové konstrukce, dalo by jí to možná více práce, ale aspoň by nám usnadnila čtení. Druhá dějová linie s nevlastním bratrem, jehož objeví, je zcela zbytečná. Postavy, které zde vystupují, připomínají jen "letmé stíny": střídají se jako kompars, nezbytný doplněk, měnící se s tím, jak se neustále obměňuje složení ročníku: vydrží jen ti nejsilnější.
Materiálu a podnětů ke zpracování měla autorka určitě dostatek, je jasné, že vycházela z vlastních deníkových zápisků. Vizuální dojem z té knihy je ovšem šílený: svým obsahem stěží vydá na polovinu tloušťky, mnoho stránek ji jen zbytečně "nafukuje" prázdnými slovy. Obrazová dekorace taky nic moc, fotografie rozplizlých nejasných obrysů knihu spíše hyzdí než zkrášluje.
Zaujala mne pouze jazykem, jaký autorka používá. Doslova jsem si lebedila: rčení a fráze, typické pro 90. léta minulého století, jazyk hovorový, obecná čeština s nezbytnými vulgarismy, anglicismy, ale i neotřelá slovní spojení... právě kvůli nim mě čtení bavilo. Akorát bych čekala více výrazů ze slangu baletek. Velmi mě rozčilovalo příliš časté užívání předpony "Mega" /megapřipravená/, prakticky neustálé používání slova "permanentně" a přemíra augmentativ /traumátko, housík, dealerek, andílek/. Je dobře, že nám autorka přiblížila velmi tvrdé prostředí "výcviku" budoucích krásek. Knihu by si rozhodně měli přečíst všichni ambiciózní rodiče, kteří spřádají sny o nadějné kariéře svých ratolestí, ať už už jde o jakýkoliv sport či umění.
"Nasáváš do sebe dým rebelující svobody."
"V pokoji do vás bageta zapadne jako Němci do krytu."
"Okolí intru budeš mít brzo zmáklý jako osobní stezky v amazonský džungli."
"Kruhy nohou jen od kolene, ruka ti tuhne ve druhý pozici, jak se snažíš opřít o vzduch, kruhy nohou pozpátku, všechno stokrát, tisíckrát. Mechanickej pohyb mixéru, je to hustej pudink, nebo snad pařížský paté? Battement frappé. Naklepáváš maso svejch kostnatejch kotníků. Flex a noha, jako když si Chaplin čistí nohavici od bláta z bicyklu. Ta olejová skvrna nelze vydrhnout dvacet let tvojí kariéry. Začínáš v deseti, končíš ve třiceti. Kolik času ti ještě zbejvá? Ty bílý hrdinky se vždycky obětujou kvůli lásce. A pak za to trpí. Trpí rády a často, vždycky za muže, nikdy za vlastní ambici nebo pro vlastní prospěch. Jsou to nádherný oběti, umírají ladně, křehce, smysluplně, vždycky do hudby, velkolepě a za velkýho aplausu. Teď přijde adagio, vrchol elegance i náročnosti. Teď už jenom kárnej tábor, mučednický kolo uprostřed pouště, koňskej povoz plnej zlata, kterej místo koní táhneš ty. Giselle je už dávno mrtvá."
"Tvůj zrcadlovej obraz ti vrejvaj pod kůži, jako kdyby ti tetovali znamení nedokonalosti. Pořád nejsi dost dobrá, pořád se musíš snažit víc, pracuj víc, pořád jsi nic, no jen se na sebe podívej, vidíš se? Lemro! Tvůj obraz na padrť, tvý jméno se nedá přečíst, rozpilo se v programu v kolonce "Dnes hrají". Bad trip."
"Ty chceš tančit a bejt sama sebou, objevit sebe v tomhle příšerným zmatku, ze kterýho trčíš jenom trochu nad zemí, jako kdybys věděla, že nesmíš sjet dolů. Namísto vysněnýho řádu vyrůstáš v chaosu, pořád na hraně a bez hranic, pořád jednou nohou nad propastí a s hlavou v oblacích, žiješ si ten svůj sen a většinou se potají modlíš, abys to zvládla. Nejčastějc sníš skrz autobusový okýnko, když se vracíš domů, sníš o velkým jevišti a velkým světě, kterej tě jedinej může vytrhnout z týhle nicoty, z tohohle nesmyslu. Jako bys sice šla za svým cílem, ale po tý špatný cestě, která se skládá z jedný zkoušky za druhou."
"Deníkovej zápis: Je to v hajzlu. Dominika už je taky v prdeli. Nasraná a uřvaná sbalila poslední věci ze skříňky, vrátila vstupník a vypadla bez rozloučení. Tři operace za sebou a doktoři jí řekli, že už tančit nemůže, ačkoliv příšerně chce. Je jí šestnáct a kolena má zhuntovaný jak stará bába. A to měla na přijímačkách nejvyšší počet bodů a prej nejlepší dispozice. Rozloučit se ale mohla."
Kniha byla šokující ! Myslím si, že po jejím přečtení musí být zdrceni rodiče, kteří tam své děti měli a neměli tušení čím si jejich potomci prošli. Je to velice kruté a děti, které toto absolvovaly musely být velice silné a mít obrovskou touhu jít za svým snem. Jak zdrcující je potom výsledek ... tolik zničených a zmařených životů, které se ani nepřiblížili ke své touze a přitom pro to tolik obětovali. Smutné, strašné, téměř neuvěřitelné čeho se mohou dopouštět na tak zranitelných bytostech.
Do knihy jsem se ponořila, i když obecně neholduji vyprávění ve druhe osobě jednotného čísla a hovorovému tónu. Ale to téma je prostě tak zajímavé! Linka s bratrem nabrala sice zvláštní spád, který mi do příběhu neseděl, ale hlavní sdělení nezkazil. Možná mohly být některé pasáže zpracované lépe, ale zvolené téma a osobní emoční prožitek autorky do knihy vložený všechny nedostatky plně vykompenzoval.
Svět baletek mi vždy přišel tak křehký a nesmírně nádherný, za kterým se však skrývá nesmírná dřina a odříkání. Přestože jsem tušila, že moje představa je až příliš zkreslená, po přečtení knížky Baletky jsem byla velmi rozčarovaná. Opravdu 90. léta všichni prožívali zrovna takto? Měla hlavní postava vlastně balet/tanec ráda? Pozitiv tam zrovna mnoho tedy nebylo. Líbilo se mi však jak autorka oslovovala čtenáře a dokázala je vtáhnout do děje, určitě k tomu přispělo i členění textu do krátkých pasáží. Přesto však ve mě kniha zanechala spíš hořkost než cokoli jiného, chuť chodit do divadla a obdivovat nádheru baletu však ne.
Tak jsem se těšila a tak mě to zklamalo.
Nechápala jsem neustálé oslovování čtenáře a už vůbec jsem nechápala skákání v čase. V jedný kapitole je jí deset, pak patnáct, v další dvanáct...Proč??
Braní drog, chlastání a sex mě fakt nemůžou šokovat. Koneckonců jsem většinu puberty prožila na vesnici a tenhle styl života je blízký většině náctiletých tam.
Ano balet je dřina, bolest a krev, ale to vážně čekal někdo něco jiného?
Střípky vzpomínek na dril na konzervatoři a na vyrůstání na kalbách v devadesátkové Praze. Stát se baletkou je očividně dosti hnusná záležitost, která v mladých dívkách vypěstuje akorát tak nenávist k vlastnímu tělu. Nekončící dril, hlad, vyčerpaní a bolest. To je denní chléb baletek od útlého věku, přičemž většina skončí naprosto vyhořelá ještě před svou dvacítkou. Když se do toho ještě zamíchají drogy a klubový život, je jasné, že řada osudů nadějných tanečnic nedopadne vůbec dobře.
Ocenuju styl, fakt verite, ze to vypravi nastvana pubertacka, ale nechce se mi verit, ze v 90. letech mohla mala holka jit do klubu, koupit drogy a nic se nedelo... a vlastne nejak nevim, o cem to melo byt...
Nenávidím výraz divoké devadesátky nebo vůbec devadesátky. My co jsme toto období zažili ho charakterizujeme jako pochod ve stínu, ale na které jsme pyšní kdy jsme tuhle republiku vydřeli z absolutního dna kdy se rozpadla socialistická ekonomika a státní instituce řízené ÚV KSČ do relativního blahobytu dneška. Jestliže v roce 1989 byl poměr životní úrovně Západní Německo : ČSSR 10 : 1 dnes je to 1,5 : 1.
Kniha by byla naprosto skvělá, ale kdyby to byl příběh, současný nebo i vzpomínání na minulost, ale v té době plynoucí příběh.
Byly to zápisky v deníku plus vyprávění hlavní hrdinky o drilu v baletní škole a ostatní zážitky ze života. Mně prostě nějak nesedl styl psaní, přitom informace z knihy byly zajímavé, kdyby byla kniha napsána víc do hloubky, líbila by se mi víc. Za mě tedy 3*. Víc být v příběhu mi chybělo. Skoro žádná přímá řeč.
Kapitoly s bratrem, kterého objevila až téměř v dospělosti byly zajímavé. Jinak dril baletek je tu vyjeven asi pravdivě a je to tedy děs.
No nevím jestli bych dítě dala na balet a v deseti letech na internát. Balet je tvrdá řehole a málokdo si zažije svých pět minut slávy. Nicméně pro nás, kdo zajdeme na baletní představení, je to neskutečná krása, a za to všem, i těm bezejmenným, patří dík.
Poslouchala jsem jako audioknihu a musím přiznat, že jsem byla v pokušení ji nedoposlouchat. Vadily mi příliš "otevřené" scény, které se týkaly sexu. Asi je to věc vkusu, ale já jsem v tomhle směru zastáncem pravidla, že méně je více.
Jenže ono to vypnout nešlo. Nevím, jestli je vhodné v souvislosti s touhle knihou napsat, že se mi líbila. Spíš mě zajímala, fascinovala... Dokonce mi přišlo líto, že už je konec. Věděla jsem, že balet je dřina, ale takové peklo!!!! Musí to být velká láska, vášeň, posedlost, když to nevzdáte. Dávám pět hvězdiček všem baletkám, autorce i interpretce, která audioknihu skvěle načetla
Svérázné vyprávění Miřenky Čechové. Kniha mě velmi bavila a přečetla jsem jí jedním dechem.
Potřebovala jsem číst něco odlehčeného a sáhla totálně vedle. Baletky-něžné víly cupitající či se snad dokonce vznášející v krásných kostýmech s úsměvem ve tváři s dokonale vysoustruhovanou postavou. A na druhé straně desetileté holčičky snící svůj sen být baletkou. A tak jsou odtrženy od rodičů daleko v Praze na prestižní konzervatoři a začne dril. Mnoho hodin denně trénink, bolest a krev se musí překonat, přibrat půl kila - jsi tlustá, narostly ti prsa - ven, příliš úzké nárty - rozšlápnout, atd. A kolik těch holčiček se pak opravdu dostane na prkna znamenající svět a kolik jich zůstane dělat křoví. Balet je opravdová řehole, bohužel často vedoucí k anorexii, zavislostech, trvalých zdravotních komplikací. Stojí to za to? Za těch pár let, dokud se neobjeví některá mladší a pružnější?
Pasáž, kdy vypravěčka tančí v euforii na podiu pražské Roxy vedle dýdžeje a říká, že sem nahoru se odváží vylézt jen opravdoví tanečníci, pobavila. Bývaly roky, kdy jsem se tam také párkrát mihl, a to jsem na tanec absolutní nemehlo :-) Ale samozřejmě vím, jak to autorka myslela.
Kniha pohlížející na balet skrze bolest, odříkání, hladovění (představte si, že každý týden musíte před celou třídou vylézt na váhu a vyslechnout si kritiku od učitele), vidinu mizerného platu a uplatnění jen na několik málo let, protože šanci dostanou jen ty mladší. Všechny tyto až naturalisticky podané pasáže v textu dominují. Samotná radost z baletu (z pohledu baletky, ale i divačky) vyvěrá vždy jen krátce z několika vět, o to silněji tyto části působí, o to více si čtenář uvědomí, co vše se za tím Labutím jezerem a Louskáčkem ve skutečnosti skrývá. Skvělý nápad nechat příběh vyprávět jednu vypravěčku střídavě ve dvou obdobích – malou školačku a dospívající dívku nacházející se kdesi na konci puberty. Pro mě navíc přesah v podobě vzpomínky na pražský noční klubový život z doby, kdy jsem jej sám také poznával.
Štítky knihy
drogy Praha česká literatura životopisné, biografické romány tanec 90. léta 20. století balet deníkové záznamy baletky
Kniha je až děsivá. Především pro rodiče dospívajících dětí. Bezvadně napsané.