Baletky
Miřenka Čechová
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/547168/bmid_baletky.jpg
4
887
887
Baletky mají dvě tváře. Tu přední, usměvavou a dokonalou, kterou vidí publikum. A pak tu odvrácenou, když zmizí za oponou — předpisový úsměv jim spadne a obličej se zkřiví do ztrhaného šklebu, protože se dusí. Při tanci totiž nemohou dýchat pusou. Třeští oči a lapají po dechu. Kdyby baletky někdo takhle nafilmoval, byla by to přehlídka utrpení. K tomu jsou ale trénované. Tak jako hlavní hrdinka tohohle příběhu. Každý den zažívá baletní dril jako v armádě. Ještě jí nebylo čtrnáct, a už je odbornicí na používání projímadel a zvracení, aby si udržela váhu, na ošetřování krvavých palců a stahování prsou. A do toho poznává klubový život v Praze. Jsou devadesátá léta, frčí perník a extáze a ona objevuje sex a zjišťuje, že má nevlastního bratra, který je úplně jiný, než by chtěla. A že její sen stát se baletkou a tančit ve zlaté kapličce se mění v noční můru. Režisérka a tanečnice Miřenka Čechová vychází z vlastních zkušeností a deníkových zápisků. Její próza je sebeironickým, syrovým a nelítostným obrazem studií na taneční konzervatoři a pražského života v divokých devadesátých letech.... celý text
Přidat komentář
Autorka nás pozvala k nahlédnutí do drsného světa malých křehkých baletek. Du forma vyprávění bez souvislé časové osy prokládaná deníkovými zápisky tvoří zajímavý celek.
První dojem - tolik zloby na tak málo stránkách!
A na konci - tak přece jen za tím byla láska (nebyla to jen zloba pro zlobu).
Čekala jsem dril, čekala jsem ponižování, nečekala jsem bohému.
Jedno vím jistě své dcery nikdy nepustím do baletu. Nedovolím, aby mé holčičky někdo hodnotil pro jejich vzhled jako nějaké zboží. Aby jim někdo říkal, že moc přiberou, když si dají normální jídlo, aby si dobrovolně způsobovaly bolest... Bylo to silné, úderné a ve mě to bude dlouho rezonovat.
Kniha byla skvělá, četla se jedním dechem. Určitě nedoporučuji maminkám malých baletek...a nebo naopak ano? Syrové, útržkovité vyprávění. Líbilo se mi jak se měnilo myšlení a s ním vyjadřování hrdinky. Hledání sebe sama je těžká práce, a je mnohem těžší se najít, když vám jiní dávají nálepky a ty formují váš život a vztah k sobě.
Ťažké témy, no osviežujúci spôsob písania. Až v polovici knihy som si uvedomila, že autorka píše v druhej osobe jednotného čísla, s čím som sa možno nikdy nestretla, alebo len výnimočne. Táto osobná výpoveď náročných rokov dospievania vo veľmi špecifickom prostredí nepohne len málokým.
Mně se kniha extrémně líbila, přečetla jsem ji za den. Ale u mě je to asi tím, že baletni prostředí celkem znám, umím si představit, že pro člověka nepolíbeného touto tématikou kniha nema ten správný význam.
Velmi čtivý namátkový popis drsné reality uměleckého drilu, devadesátkového rauše, bolestného dospívání a divokých školních let baletky na intru v Praze.
Moc se mi líbilo, jak je to napsaný, ta paní má velkej talent nejen na tanec. Ale jinak tu knihu prostě nechápu, pro mě to byl příběh jako z jinýho světa. Jak mohla tenhle styl života ona a její spolužačky přežít? Baletní tréninky samy o sobě jsou přece strašná námaha pro tělo i hlavu. K tomu ta zodpovědnost, když je člověk sám v Praze a rodiče ho na dálku podporujou a živí. Tíha toho, že je na prestižní škole. Nedokážu si představit, jak mohly být při tomhle všem ty holky pořád v lihu nebo sjetý, kouřit, hulit. Že ten život nějak nesedí k baletním konzervatoristkám, je další věc, asi ta míň podstatná. Na druhou stranu když člověk žije v takovým stresu, jaký jim vytvářeli vyučující, je asi přirozený, že bude náchylnější k rychlým únikům z vlastního života, kterej podle všech dospělých okolo nemá nadějný vyhlídky. Je to celý smutný a název knihy působí děsně ironicky.
Baletky. Tak nádherné, křehké, elegantní, ladně plynoucí po jevišti a takové bolesti je za tím schováno.
Jako pozitivní rozhodně hodnotím, že kniha na toto téma vůbec vznikla. Měla by si ji přečíst všechna děvčata snící po kariéře baletky. Dřív, než se přihlásí na konzervatoř. A především by si ji měly přečíst jejich matky aby věděly, kam své desetileté děti posílají.
Je dobré vědět, jak je tento svět bolestivý a nelítostný. Chování "profesorů" a "profesorek" nehraničí s týráním, to regulérní týrání je. Psychické i fyzické. U každé třetí kapitoly jsem si říkala, že to snad ani není možné. Ta holka nám popisuje středověk.
Zdá se mi (ač nemám psychologické vzdělání), že knihu nám předkládá dítě / dívka / žena, která měla v době studia nějaké psychické problémy. I když kdo by neměl s tím, co měla za dětství a dospívání. Možná některé věci prožívala víc a řešila drsněji, než jiná děvčata. Nebo ne? To všechno se mi po přečtení knihy honí hlavou, tedy kniha svůj účel splnila.
Při pohledu na lístky na Louskáčka do Národního divadla, které visí pod magnetkem na ledničce, si nejsem jistá, jestli chci praxi popisovanou v knize podporovat.
Pak jsou tu věci, které na knize hodnotím negativně. Především neustálé dokola se vracející opakování téhož - stejných myšlenek, negativních, vyloženě depresivních, sebezničujících. Nic příjemného, nic pozitivního. Člověk má dojem, že Miřenka od svých 10 let do dospělosti neprožila nic hezkého. Jediná radost v knize pramenila z nalezení bratra. Samozřejmě je volba autorky ten příběh takhle postavit. Chtěla, aby to tak vyznělo. Ale za mě by bylo žádoucí z textu čišící nedozírné hlubiny deprese něčím naředit.
Dále styl psaní - autorka oslovuje přímo vás, vypráví vám svůj příběh jako by se stal vám. Žádné dialogy. Trvalo mi chvíli, než jsem si na to zvykla. Pak už to šlo samo.
A závěr? Určitě stojí za přečtení, i když je to nálož.
Syrově a bez příkras vykreslený život a výuka klasického baletního umění na pražské konzervatoři. Instituce, kde vládne prakticky vojenský dril, kde nedůležitější hodnotou je váha a tvar těla a kde už od deseti let formují dětské dušičky k absolutní pokoře a snášení fyzického i psychického utrpení.
Je mi jasné, že pro mnohé, kteří to zažili na vlastní kůži bude knížka jen vzpomínkou, někdy úsměvnou, jindy spíš trpkou. Zastánci klasické baletní školy budou určitě protestovat, že metody a přístup k budoucím baletkám (a baleťákům) nejsou nijak tvrdé a jen vycházejí z léty prověřené praxe. Ale pro většinu čtenářů to bude pořádný šok. A k tomu si přidejte zážitky z divokých 90. let, pololegální hudební kluby, drogy, sex, šikanu na internátě a mezi tím jak bludičky poletující nezletilé baletky s duší stařen.
Skvělé čtení, které vtáhne do děje i stylem vyprávění ve 2. osobě. Díky tomu máte celou dobu pocit velmi osobní zpovědi, ale zároveň cítíte odstup, nadhled a postupné odpojování se hlavní hrdinky od své minulosti.
Knihu jsem bezdůvodně dočetla až po několika letech.
Drsné prostředí, ukázka reality. Hl. hrdinka prakticky opak spousty žen, nicméně je tu něco, pod co se může podepsat leckdo:
"Trvalo to děsně dlouho, ale prostě někdy je potřeba zjistit, že jsi někdo jinej, než jsi až do týhle chvíle byla. Že jsi prostě jenom nevěděla, že to není tvoje kůže. Ani tvoje tělo, ani tvoje role, ani tvoje vysněná identita. Že dobrat se k tvýmu pravýmu já dá děsně zabrat."
Tak to bylo drsné čtení. Baletky musí být očividně strašně odolné nejen fyzicky, ale i psychicky. Vydržet to může jen ten, který má fakt velkou sebekázeň, fyzické předpoklady a především obrovskou touhu (nebo spíš posedlost) se tou baletkou opravdu stát. Tak velkou, že tomu všechno podřídíte, že všechno snesete. Od desíti let snášet takový dril, bolesti, hlad i ponižování... Nároky na ně jsou strašně velké. A důvodů, proč to nakonec nevyjde, je spousta. Jasně že se obecně ví, že to je těžké povolání a dřina. Ale tady se člověk dozví mnohem mnohem víc, než co si představuje. Číst o tom, jak se nateklé, zkrvavené prsty opět a opět pokoušíte narvat znovu do špiček a tančit, je horší, než číst nějaký vymyšlený thriller nebo horor. Ale taky je to fascinující. Zaujal mě i vypravěčský styl. Je to psané trochu zvláštně - ve druhé osobě a navíc se skáče v čase, občas to prokládá deníkový záznam. Jenže mě to nesmírně vyhovovalo. Je to hodně jakoby to autorka jen tak vyprávěla a to přímo mně. Každému tenhle styl vyhovovat nebude. Ale já knihu přesto doporučuji k přečtení.
Strukturou a stylem velmi zajímavě pojatý román složený ze zdánlivě nahodilých střípků. Ve skutečnosti očividně do detailu promyšlený. Obsahově silné a neveselé čtení. Ve výsledku jedinečná próza, o které se v době vydání poměrně dost mluvilo. Víc než právem.
Tak tohle byla síla. Každá škola je očividně svůj vlastní svět... a nahlédnutí pod pokličku baletu bolelo. Užití du-formy tu fungovalo skvěle a i navzdory těm těžkým tématům se to četlo strašně dobře. Zajímavé zakomponování paralely mezi sestrou a hlavní hrdinkou. Zřejmě to bude jeden z letošních nejsilnějších zážitků.
Fíha, je děsivý co ty holky musej všechno vytrpět aby dosáhly svýho snu ( a jestli vůbec?!) . Kniha příjemně utíká , jen těch baletek všeobecně mi je líto . Na druhou stranu si umím představit že i něco podobného zažívají učni na dostihovém učilišti v Chuchli (jiný svět a přitom co do drilu úplně stejný).
Styl jazyka mi přišel akorát tak naléhavý, psaní v 2. osobě dodávalo příběhu větší důraz a uvěřitelnost. Měla jsem dojem, jako by mi autorka někde své zážitky vyprávěla, a podobně jako by ji hnal dopředu tok řeči a potřebovala se ze všeho vypovídat, tak i mě hnala dopředu chuť rychle číst a rychle vstřebat. Vzbuzovalo to u mě navíc touhu ptát se, nabídnout i rameno k poplakání, poklepat tu holku po zádech a chvíli ji pevně držet (i když bych se asi bála, abych ji nepřelomila). Zákulisí baletní školy bylo popsáno autenticky, ač člověk něco tuší, nedochází mu celý rozměr toho, jaká je to dřina, fyzická, ale i psychická. Fakt jsem za ten vhled byla ráda. Navíc se to odehrávalo v podobné době, jako jsem já dospívala a leckterá místa mi tak byla velmi známá a to člověka jako ještě víc k vyprávění přimkne, připadá si pak hlavní postavě ještě blíž.
Kniha se mi líbila, četla se mi dobře. Je to nářez co ty holky od dětství podstupují, čeho se vzdají, denně na sobě dřou, zničí se fyzicky i psychicky. Za jakou cenu?
Ty holky to nemají určitě jednoduché, docela děsivé, co vše musí podstoupit a jaký tlak je na ně vyvíjen. Stojí za přečtení, ale neseděl mi styl psaní ve 2.osobě.
Štítky knihy
drogy Praha česká literatura životopisné, biografické romány tanec 90. léta 20. století balet deníkové záznamy baletky
90% - Podotýkám, že jsem člověk, který se s baletem potkal doslova jen okrajově jako divák Louskáčka, Labutího jezera, animáku Balerína a Černé labutě s Natalií Portman. Ale tahle knížka mě po všech stránkách nesmírně bavila - už ten styl, kdy autorka využívá psaní ve druhé osobě jednotného čísla, a to ještě velmi osobitým drsně sarkastickým sebeironickým stylem (a často i s využitím deníčkových zápisků), takže i čtenář o několik desítek let starší (a kilogramů těžší:-)) má pocit absolutního vtažení do děje a autorčiných myšlenek a pocitů, až ho z toho bolí prsty u nohou, celé tělo, ve snové náladě se potácí s hlavní hrdinkou pražskými ulicemi a podchody a nechává se unášet rytmem hudby od Čajkovského až po klubový housík. Za mě fakt bravo a doufám, že si brzy zas od autorky něco přečtu. Vlastně jedinou výtku mám k poslední části knihy, kdy naladěná tím, jak nás autorka provedla prvními lety života na taneční konzervatoři, náhle až příliš rychle přeskočila do plnoletosti, k maturitě a následnému rozhodnutí opustit balet, kde jsem dost litovala, že nám nenabídla stejně podrobný vhled do svých myšlenek jako předtím, kdy popisovala všechny ty tvrdé tréninky, ponižování od vyučujících, nutnost přizpůsobení se životu v partě na intru, odříkání v jídlu i touze po klasickém vzdělání, odloučení od rodiny, hledání a nalezení bratra (budoucí sestry) a zároveň neutuchající touhu tančit, prosadit si jako dívenka tohle umění i proti názoru rodičů, stát na jevišti, projevit své pravé já a rozdat se (a ve třiceti skončit jako vrásčitá a vyhořelá prodavačka vstupenek).
Jednoznačně jedna z nejlepších knížek inspirovaných skutečnými životními osudy, jaké jsem kdy četla. Dcerka se mi doma natřásí v sukýnce jakože baletka... no pokud se vyučujícím ještě pořád hlásí výška a váha rodičů, jak píše autorka, tak má naštěstí stejně smůlu:-)
"Fakt nechceš bejt v třídnici napsaná úplně nahoře, že máš nejvíc kilo ze všech, a slyšet od všech učitelů, že jsi přibrala. A zrovna je tvoje oblíbená svíčková. Máma a děda tě kontrolujou. Musíš tam sedět tak dlouho, dokud to nesníš. Děda už zase opakuje něco o koncentráku, máma zase, že jsi podvyživená, že vypadáš jak stín, jsi úplně průsvitná, máš anémii a další kecy, který samozřejmě nejsou pravda, protože máš příšerně tlustý stehna a nedá se na tebe na klasice koukat."