Baltaragisův mlýn / Dřevěné zázraky
Kazys Boruta
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21538/baltaragisuv-mlyn-drevene-zazraky-21538.jpg
4
9
9
Baladický příběh o Baltruku Baltaragisovi a jeho větrném mlýně, o krásné dceři Jurze i poťouchlém ďáblíkovi Pinčukasovi ze sousední bažiny je moderní pohádkou vyrůstající z legend spjatých s krajem kolem Udruvského jezera. Stylizovaná folklorní novela vypovídá o nezkrotné síle touhy, která ovládá duši člověka, o nepotlačitelném tíhnutí překonat tlak životní všednosti. Víc než boj s mocí ďábla autora zajímá hloubka citu a živelnost lidských vášní. Věční hledači nezkaleného štěstí však draze platí za nereálnost svých snů. Osud jim zároveň s jejich vysněným světem bere vše, když jim dal jen na krátký, prchavý okamžik radost z pocitu naplnění. Postava Vincase Doviny z Dřevěných zázraků má reálný prototyp v lidovém litevském řezbáři Dulskovi, navíc je to však obraz tvůrce, do něhož Boruta vložil své krédo hledajícího, tápajícího umělce, jehož hluboce individuální umění se ocitá v tragickém konfliktu s utilitárními požadavky společnosti.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1987 , OdeonOriginální název:
Baltaragio malūnas, Mediniai stebuklai
více info...
Přidat komentář
Velmi nejednoznačný zážitek. První novela je sice neskutečná taškařice s velkým potenciálem, který mi ale přišel nevyužitý - hlavně absencí nějakého osobitějšího stylu a jazykovou suchostí. To ale mohlo být dané překladem, který mi místy přišel podivný. Každopádně příběh je to neuvěřitelně zamotaný a groteskní, dějové veletoče v něm zběsilé, a je to vcelku sranda. I když nakonec převáží tragický tón, a to dost důsledně. V tom je Boruta (respektive litevský život) neúprosný. Dodává to ovšem celé historce kromě pochmurnosti i vážnost a hloubku. Cením si toho, že Boruta umí lidské neštěstí zachytit přesně a tíživě, ale přitom čtenáře jen nedeptá. Zřejmě tím, že přítomnost smrti vyvažuje v jeho vyprávění radostně kypící život.
Tragický je i druhý příběh, který mě zaujal více. Jednak tím, že je ucelenější, protože má jen jednu hlavní postavu. Hlavně ale silnějším tématem. Osud geniálního umělce, jehož život a dílo jsou neustále zmarňovány, mě hodně oslovil. Neustálé zápolení neobyčejné krásy s hořkostí a bídou, typické pro život, je zde působivě vyhrocené. Boruta dobře ukazuje, jak funguje zápas mezi tvořením a ničením, intenzivním životem a umíráním. A naznačuje také, jaký je jeho smysl.
Rozhodně zajímavé čtení. Dozvěděl jsem se také hodně o charakteru Litvy. Musel to být drsný kraj.
Baltaragisův mlýn / Dřevěné zázraky
Hmm, nic moc teda… celý ten styl je takový jednoduchý, jako by to psalo dítě. Hodně věcí a vět se pořád opakuje (nevím, jestli překladatel nebo sám autor měl nedostatek slovní zásoby)… působí to někdy až směšně.
- něco jako pohádka, báje… koně mluví, člověk jim rozumí (ale ne všichni), čert (navíc umí sedět na měsíci:P), nějaký čáry atd…
- ze začátku to vypadalo nevinně (docela i humoristicky), ale pak z toho byl docela dobrý Shakespeare… všichni umřou, Raupys (zloděj koní) je umlácen k smrti, Šešelga (hospodský) se utopí v bažině, na Girdvainise spadne borovice, jeho koně pojdou ubídačením, Jurga se utopí (ale ne asi naschvál, čert ji tam dožene, ona se ho jako lekne a spadne), Uršula se taky utopí (když zkouší jestli je čarodejnice), z mlynáře Baltaragise se stane kámen, čert Pinčukas (btw dobrý jméno) je sražen bleskem (Perunovým) do pekla a ten blbec, vůbec nevím proč se o něm píše (asi aby pak podle pověsti mohl Pinčukase vždycky strčit zpátky do pekel) Jurgutis je bleskem spálen…
Postavy moc sympatický nebyly… on je taky tak autor popisoval docela divně… Uršula byla žlučová stará panna (dělala teda skopičiny, ale stejně), Girdvainis pyšný atd… (což byla pravda, jako sorry, ale kvůli koním nechat holku:P), Jurga se pořád smála (hm, nevím co je na to fajnového, mě to připadá trapný, ale líbilo se mi, že měla svoji hrdost a i když se trápila, Girdvainise hledat nešla:P), mlynář ten byl furt ustaraný, nic moc, nijak se nám nevybarvil, více méně mouchy snězte si mě (a jméno Marcela!! Se sem fakt nehodí!), Pinčukase sem měla celkem ráda, ale pak už ne (asi jak zabil toho Girdvainise, to přehnal).