Baron a jiné prózy
Branquinho da Fonseca
Povídky a novely portugalského prozaika, dramatika a básníka Antónia Josého Branquinha da Fonseky (1905–1974), inspirované lidovými příběhy i moderní psychologickou prózou, zavádějí čtenáře na zaostalý portugalský venkov. Ten se v autorově podání proměňuje v scenérii prodchnutou středověkým duchem rytířství a kurtoazní lásky, příběhům však neschází ani nadčasový existenciální rozměr daný zápasem člověka o osobní svobodu v přiškrceném světě konvencí, malichernosti a odlidštěné rutiny. Výbor autorových textů představuje působivé, místy až příjemně mrazivé příběhy prosycené atmosférou záhadnosti, které pronikají pod povrch viditelných jevů a v realisticko-fantaskních obrazech se noří do temných hlubin vnitřně rozpolcených jedinců i tehdejšího společenského řádu. Kromě titulní novely Baron obsahuje dále prózy Neklidná řeka, Nedobrovolníci a Studené ruce.... celý text
Přidat komentář
Pod vlivem fašítas a Enrique Iglesijase jsem opět šáhl po hispaňolácký knížce, což se tentokrát ukázalo jako výtečná volba, protože Baron se četl jako po másle. Příběh docela o ničem (školní inspektor přijede do městečka, ujme se ho Baron a stráví spolu noc, kdy si povídají o čmafítas), ale musím ocenit, že se postavy vlastně hned z kraje zlejou jako dogy. Když tak nad tím tak přemýšlím, po osekání všech lyrických pasáží mi z toho vychází takový tradiční popis večera, kdy jsme já a Pečivo běhali na šutry po Praze a hledali krásné ženy, abychom jim předali trochu lásky a 1800 Kč.
Část díla
Baron
1942
Bez vlastní vůle
Neklidná řeka
1945
Studené srdce
Zkouška síly
Autorovy další knížky
1987 | Pět portugalských novel |
2013 | Baron a jiné prózy |
Drobná knížka povídek neznámého (aspoň u nás) portugalského básníka a spisovatele. Oceňuji nejen to, že je někdo ochoten vydávat takovou "okrajovou" (pozor, nikoliv brakovou) literaturu, ale také to, že k povídkám je obsáhlý komentář v doslovu. Spoustu věcí jsem si ujasnil až právě po přečtení erudovaného závěru. Přesto vše, nemohu říct, že mi autor a jeho povídky přirostly k srdce a pravděpodobně se už k nim vracet nebudu. Každopádně byly tam i pasáže, které mě nadmíru zaujaly. Celkově je můj pocit spíše rozpačitý, ale možná jsem jen četl v čase, kde mám vše tak nějak hektické a možná časem přece jenom tuto sbírku ještě otevřu.
"Hlavní inženýr mluvil zvolna a každému slovu dával veškerou jeho váhu a hodnotu. Někteří lidé v obavě že jsme snad dobře neposlouchali, všechno opakují. Jiný to zase řekne jen jednou, s minimem slov, a stačí to. Vnitřní síla mluvčího vyplňuje prázdný zvuk, tolikerým používáním už zbavený smyslu, a slova zase nabývají dřívější ryzosti, jako by byla vyřčena vůbec poprvé. Tak to dělal hlavní inženýr, byla radost ho poslouchat, třebas mluvil o nejběžnějších věcech: neznamenaly totiž nic víc a nic míň než to, co říkal. Dodával nám důvěry v naší inteligenci tím, že všemu přisoudil konkrétní a zcela určitou realitu, aniž by tím snižoval existencí těch věcí, které jsme pak, abych tak řekl, drželi pevně v rukou. Židle byla židle, strom jen strom, tak jasně jako černá čára na bílém papíře: žena byla jen žena. Nemuseli jste si s tím lámat hlavu. Nebo vám to aspoň tak připadalo. Hlavní inženýr byl básník, ale chápal toho, kdo jím není a potřebuje si jasné vymezit svůj svět." (s. 114)