Barva mléka
Nell Leyshon
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/190591/bmid_barva-mleka-i6B-190591.jpg
4
284
284
Barva mléka je drobný literární skvost těžící z nejlepší tradice anglického realistického románu. Mary, jejíž vlasy mají barvu mléka, je svéhlavá a prostořeká patnáctiletá dívka, jež tráví dny tvrdou prací na rodném statku. Úmorná dřina, ze které se skládá život na anglickém venkově v roce 1831, kde se její příběh odehrává, ovlivňuje i vztahy v rodině. Když ji otec „prodá“ do služby na faru, její život se změní... A nikoli nutně k lepšímu. Výjimečná kniha, výjimečný příběh, který vám vyrazí dech.... celý text
Literatura světová Romány Historie
Vydáno: 2014 , PlusOriginální název:
The Colour of Milk, 2012
více info...
Přidat komentář
Zvláštní příběh o absolutní bezmoci a zároveň obrovské touze a smíření. Nejprve mi velmi vadil styl psaní - absence velkých a malých písmen, ale když si člověk zvykl, děj ho upoutal a pohltil.
(SPOILER)
POZOR SPOILER
podmanivě vyprávěný vesnický příběh zasazený na začátek 19. století, jehož pointa (poprava hlavní postavy) je prostřednictvím nenápadného motivu (struna na krájení sýru) několikrát v textu naznačena, ale mně napětí vydrželo až téměř do konce; okouzlila mne nejen variace pygmalionského tématu, ale především forma, která koresponduje s dějem a verifikuje jeho autentičnost: negramotná děvečka se teprve v dospívání naučí číst a psát, a proto její životní zpověď, kterou zapisuje ve vězení přes vynesením rozsudku (což čtenář pochopí až úplně na konci), odpovídá necvičenému pisateli jak stylem (píše tak, jak mluví), tak grafikou (nepoužívá velká písmena); navíc je vyprávění rozděleno do oddílů podle ročních dob, což nápaditě koresponduje s žánrem tradiční venkovské prózy, moderní je prvek obžaloby církve a lidského pokrytectví; v neposlední řadě stojí prostá, nepřekombinovaná, jako "ze života" vyplývající zápletka a její přirozené rozuzlení (zločin a trest bez zázraku vykoupení); obžaloba skutečného viníka zůstává na čtenáři, vynikající!
Krátká novela překypující atmosférou blížící se katastrofy. Příběh dívky bezbranné ve všech představitelných směrech, kromě toho jediného, že dokáže napsat svůj příběh. Přečetla jsem knihu za dvě hodiny, ale pod kůži mi zůstane nejspíš dlouho.
Díky za tip objeveny na profilu Kaduri.
Tak tohle byl hodně moc silný zážitek. Konec bych si přála jiný ale asi to tak mělo být...
Túto knižku som ani nejako neplánovala čítať, len som "nakukla", či ma to bude baviť a ... prečítala som ju za jednu noc.
Anglicko, 1830-31.
Príbeh sa odohráva v dobe, kedy schopnosť čítať a písať bola privilégiom, výsadou. Negramotné dievča zo statku - Mary sa prichádza do domácnosti vikára postarať o jeho nemocnú manželku. Na prvý pohľad sa zdá, že si polepšila - práca nie je tak náročná, naučí sa čítať a písať. Ale všetko má svoju cenu ...
Knižka je písaná z pohľadu Mary - "jej vlastnou rukou". A jej úrovni vzdelania zodpovedá obsah aj forma textu - absencia priamej reči, veľkých písmen, ...
Je to však napísané nesmierne pútavo, forma textu Vás vtiahne priamo do deja a Vy už len tŕpnete spolu s Mary, čo ju ešte čaká.
Mary je inak skvelá hlavná hrdinka - nezávislá, prostoreká, odzbrojujúco úprimná.
Záver knižky bol mrazivý.
Ešte to rozdýchavam.
Určite odporúčam.
"snědl jste toho úplně stejně, řekla jsem, jak náš vepřík poránu.
usmál se. mary, řekl, dovol mi abych ti dal jednu radu. nesrovnávej svého zaměstnavatele s prasetem.
aha, řekla jsem. nechtěla jsem bejt hrubá. my ho všichni máme rádi. to naše prase."
Je to hnusné, surové a bohužel hodně reálné. Musela jsem to přečíst naráz, další den bych na to už neměla sílu. Před autorkou smekám, opravdu jsem před sebou viděla Mary jako živou. Extra body za výborný český překlad.
Tenčí knížka ,která má v sobě naprosto silný psychologický příběh a je velmi čtivá ! Výborně zachycena atmosféra venkova devatenáctého století a dvojí pohled na život, jak chudiny, tak té vzdělanější části společnosti. Marii jsem si oblíbil a držel ji pěsti do konce.
Co člověk, to příběh. Co člověk, to osud a v něm citelné stopy rodinného zázemí, času, kdy postavy příběhů žijí nebo žily a samozřejmě individuální genetický vklad. Mary vlastně byla ukotvena ve svém životě. Ale došlo ke zkratu. Poznala, že existuje i jiná dovednost, jiný rozměr běhu světa ? Pochopila své ponížení ? Svou nahotu ? Neviděla žádné světýlko ? Proto ?
Tahle knížečka se četla sama. Krásně napsáno, osobitým stylem, přesně jak bych od Mary očekával. Tu holku jsem si oblíbil, škoda toho konce..
Musím znovu poděkovat svým zde oblíbeným za tip na tuhle nenápadnou drobnou knížečku. Nemá ani dvě stě stránek, je napsaná tak prostě, že to už ani víc nejde a přesto mě úplně dostala.
Na první pohled nevzrušivý, docela krátký příběh jednoho negramotného patnáctiletého děvčete, Mary, které, jak se zdá, má v životě štěstí. Od nekonečné dřiny a bezcitného, obhroublého otce, který nikdy nejde pro ránu daleko, se náhle ocitne v úplně jiném prostředí. A čtenář věří, že se pro Mary všechno změní, vždyť je vlastně nadaná, naučí se rychle číst i psát, má kolem sebe lidi jiné vrstvy....
Konec příběhu přichází zčistajasna, nečekaně a neodvolatelně. Samozřejmě, dalo se to čekat, ale nic tomu, co se stane, nenasvědčovalo...
Příběh ve své prostotě je hluboký a nutí k zamyšlení o osudovosti toho, kam jsme se narodili a co nám bylo dáno do vínku. Doporučuji.
Thanyss, meluzena a bara587, ty to napsaly za mě. Ale i spousta dalších komentářů vystihla mé pocity a já za ně moc děkuju. A obdivuju skvělý překlad do češtiny, resp. úžasně hladce plynoucí český text, poklona Tereze Límanové!
Tentokrát jsem před četbou letmo prolétla anotaci, ale ani to mě nepřipravilo na šok, který jsem zažívala na prvních stránkách. Není to má první kniha, která nerespektuje gramatická pravidla naší mateřštiny (vzpomínám třeba na Nebe nemá dno), ale teprve tady cítím, jak skvěle tento způsob psaní koresponduje s obsahem.
Obávám se, že spousta situací, které se ještě v roce 1830 odehrávaly nejen na anglickém venkově, byla temná; zřejmě mnohem temnější, než si my dnes umíme představit. Kouzlo téhle knihy pro mě tkvělo mimo jiné i v tom, že mary dokázala najít (a především hledat) i ty světlé stránky, jakkoli jich asi nebylo mnoho. Vztah s nemohoucím dědou registrují mnozí, ale pro mě byla zajímavá třeba její "konverzace" s harrym.
Zvláštní věc: je mi úplně proti srsti psát jména postav s velkými písmeny. Takže jim nechám ta malá, stejná, jaká najdete v knize barva mléka. A pokud s četbou váháte, doporučuju alespoň otevřít a zkusit se začíst do jara. Koneckonců vždycky můžete knihu odložit . . .
Tak tohle byl nářez. Syrový, velmi hluboký příběh. Nic podobného jsem ještě nečetla. Doporučuji.
Hodnoceno po polovině, víc to prostě nešlo. Podle zdejších komentářů jsem čekala příběh odvážné holky ze statku, na mě ale působila spíš jak po lobotomii. Nějak mi nejde do hlavy, že si bitá, přehlížená a věčně nenajezená do syta holka nevšimne, že u vikáře, kde ji nikdo nebije, dá jí nové oblečení a jídlo, se má podstatně líp. Myslela jsem, že chytne příležitost za pačesy a bude se chtít z kravského a prasečího prostředí vymanit, když se podívá, jak žijou jiní lidi.
Navíc ty její rádoby moudra ve mě naprosto neevokovaly čtrnáctiletou holku, ale spíš nějakou všetečnou padesátiletou bábu, která se neobtěžuje se zdrženlivostí, protože ví, že si by o ni nikdo neopřel ani kolo.
Pár příkladů za všechny:
nikdo se jí na nic neptá a ona z ničeho nic: život je jen jeden. zanedlouho umřete a když se otočíte uvědomíte si že jste měl bídnej život a nemuselo to tak bejt
Mary se blíží k zahradníkovi: vypadáte spokojeně - zíral na mě - říkám že vypadáte spokojeně. to asi že mě vidíte
Mary zase vykládá, jak je jí u vikáře blbě: co na srdci to na jazyku - mám jen jedno srdce a jeden jazyk a tak si nemůžu vybírat
Ne, takto čtrnáctileté holky opravdu nemluví.
Celý ten její podivný projev mi z nějakého důvodu připomínal tělesnou exhibici a úplně jsem viděla Kunderu, jak by ji zanalyzoval. Ona totiž Mary ví, že se chová nepřístojně, že její normy chování odpovídají kravínu a její vidění světa je poplatné celoživotnímu civění na půdu, ale to, že rovnou řekne, že se měnit nebude, z ní pro mě dělá úplnou idiotku, která se umí zajímat jen o to, jestli je někde nějaká práce (má zřejmě OCD a když vidí něco na práci, musí to nutně udělat), a která se absolutně nehodlá rozvíjet. Z toho mi vyplývá, že si o sobě myslí, že už je dovedená k dokonalosti, což nesnáším v osobním životě, takže knížku o tom fakt číst nemusím.
Opravdu neotřelá kniha psaná neotřelým, ale hodně uvěřitelným jazykem naprosto vystihujícím vypravěčku, kterou je dospívající selská dívka Mary. Její prostota, přímost a upřímnost mě dostávaly. Víc snad ani říkat nebudu, kam ten příběh na konci dospěl, jsem absolutně nečekala.
"Drobný literární skvost" renomované autorky, jež jako první žena prorazila se svou hrou dokonce na prkna věhlasného divadla Shakespeare's Globe, mě neokouzlil. Já četla jen jednotvárný, dusně tragický děj bez náznaku světla, katarze, beze stopy naděje. Odložila bych tu knížku - a měla jsem, když jsem zaznamenala, že se Leyshonová zabývá ve svých textech především nefunkčními vztahy a zničenými životy v rozpadávajících se rodinách. (Jak sama poznamenává - ...cítí se až obsesivně fascinována temnými stránkami života... Inu, i v dnešní době témat nepřeberně...). Jenže jsem nemohla uvěřit tomu, že se příběh završí v tomto duchu, beze změny, tak banálně předvídatelně, tak marně. Že mi nenabídne pražádný smysl, kvůli němuž by stálo za to ho číst, i když to čtení bolí...
Silná kniha,což jsem si uvědomila až na jejím konci. Zpočátku popis běžného života vyústí v závěr hodný zamyšlení.
Čtivá, ale to je asi to hlavní, co se dá o knize říct. Krátký příběh venkovské holky, semleté tvrdou realitou doby - osud, který mohl být vlastně poměrně všední. Za týden už nebudu vědět, že jsem ji četla...
Barva mléka
Jazyk a pravopisné chyby (nejnápadnější je chybění velkých písmen) navozují pocit, že čtete opravdu autentický text, deník mladé venkovanky (pravda - dost neotesané a ne vždy sympatické). Příběh je vcelku jednoduchý a krátký, dá se přečíst na jeden zátah. Na obzoru stále visí hrozba, která čím dál víc nabírá obrys neodvratné katastrofy. Marně jsem doufala, že se to nějak zvrtne a mary svému osudu vyklouzne. Ale ne, takové věci se v životě nestávají. A poslední mrazivé překvapení si mary nechá na samotný konec…