Básně 3
Jonáš Hájek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203911/bmid_basne-3-nEs-203911.jpg
4
7
7
Třetí básnická kniha Jonáše Hájka, který patří k nejvýraznějším básníkům současné mladé generace, neohromuje mladistvým sebevědomím ani na odiv vystavovanou suverenitou. O každé ze zařazených básní je však možné říci, že představuje zvládnutý tvar, každá má vlastní výraznost, zřetelnou, osobitou ražbu, při jaksi samozřejmém – a u Hájka už vzhledem k dřívějším sbírkám nepřekvapujícím – ovládání básnického řemesla. Hájkovo vidění demaskuje prázdnotu a odcizení, někdy s ironií nebo smutkem, vidoucí však zůstává nevydělujícím se účastníkem. „Kde jsem byl, když propukl kaštan? / V nějakém muzeu. Jenom těžká taška / byla mou kotvou: pouliční křižník. // Tady narozen, tři metry níž umřel. / Mistrovy šachy, brýle, ba co hůře, / nepříjemná baba u zdi. Tvá bližní.“ Pokud básník připojuje „komentář“, třeba právě ironický (s ironickým patosem? ale je to ironie, nebo soucit? obojí?), pak ve zkratce povyšující situaci, dodávající banalitě přesah. „Personál musí poponést / šťastlivce, umáčené od piva. / Tak láska je to, co jest, / a smrt to, co přebývá.“ V několika básních Hájek odkazuje k reálným historickým či víceméně současným postavám nebo je nechává promlouvat (Karel Purkyně, Josef Suk v Rize, Jan Kubiš na ochozu, Jaroslav Seifert, obdobně, i když méně explicitně Alles prüfe der Mensch, Třeboň) nebo pracuje s dobově-historickou aluzí (Leningrad 1961). Horizontální rozměr, o nějž tyto básně sbírku obohacují, má význam ve více rovinách, a to nejen jako svého druhu ukotvení a nejen jako odkaz k živé minulosti.... celý text
Přidat komentář
Skvělá záležitost plná prázdnoty, všednosti, která může být ale šokující, a ironie. Líbí se mi ten kontrast mezi promyšleným formálním uspořádáním básně a občasným ledabylým jazykem. A k tomu aluze, od Seiferta až po Gabčíka. Někde jsem se chytal, jinde zas ne. Ale celkově procestujete výborný soubor!
Chystání
Černý kocour s očima vojenských map
se protahuje, jako by se chytal někam na výpravu,
a když běhá po místnosti,
trénuje určitě na tamtoho drozda,
o kterém snivá na skříni.
Žádné chystání není, kocourku.
Když běháš, běháš proto, aby ses unavil, a potom dřímeš, aby ses mohl protáhnout,
až dorazím ozbrojen.
(s. 32)
Autorovy další knížky
| 2007 |  Suť |
| 2013 |  Básně 3 |
| 2010 | Vlastivěda |
| 2013 |  Hrst |
| 2023 | Výlet do Schengenu / Můj jediný čtenář |
O Básních 3 platí v zásadě totéž, co jsem nedávno psal k Výletu do Schengenu..., byť obě sbírky od sebe dělí dekáda a samozřejmě se v dílčích aspektech odlišují. Taková vnitřní diferenciace je nicméně patrná i v rámci Básní 3 samotných: Texty jsou tematicky a svým široce chápaným přístupem (či jak to vyjádřit) vpravdě pestré, což však nikterak neznamená, že by byly roztěkané a tvořily nesourodý celek. Tím svorníkem je ovšem „Hájek,“ jenž „jako takový není / jednoznačný“ a, jak dodává, „má následující / významy.“ A odpovědí je – trochu rekurzivně řečeno – celá tato sbírka, potažmo básníkova tvorba. Líp to v tuhle chvíli bohužel vystihnout nedokážu. Žitá, promýšlená, mnohdy ukotvená aktuálně, ale svou časovost vždy překračující, místy silná v obrazech, verších, a i když třeba někdy tápající, přesto čímsi znepokojivá a poutavá. Bezesporu je to zčásti i tím, že autora znám osobně a každou básní čtu tak trochu i jeho osobnost, domýšlím si jistě víc, než čtenáři přistupující k tomuto dílu „jen“ jako ke knize, vedu dialog, který ovšem nejspíš nikdy nahlas nezazní. Jinak to nejde, ale asi je to pochopitelné a dobře.
Za nejzdařilejší z celé sbírky pokládám texty Personál musí poponést..., Přechody, MRI, Králický Sněžník, Josef Suk v Rize, okraje zimy, Konec světa, Místa zániku, nechci jet do osvětimi, Jan Kubiš na ochozu, Jidáš Iškariotský. Dva z nich – v jiné tónině, ale jaksi podobného ladění (snad mě básník-muzikolog za tu pseudoterminologii nepřerazí) – si tu dovolím zacitovat:
Personál musí poponést
šťastlivce, umáčené od piva.
Tak láska je to, co jest,
a smrt to, co přebývá.
---
Konec světa
„Já bych to střílel,“
prohlásil na adresu
zkorumpovaných politiků.
Maso kouřilo.
Dostal pět kilo
za suprovou cenu
a od jinýho kámoše
volný minuty.
„Haló? Jasně, hoď mi to tam.
S tou kolejís to vyhmát.
Dobroš Máš to u mě.“
Naskakuje mi
hroší kůže výhod,
lidské maso kouří,
jsme těžce za vodou.