Básně svaté Malé Terezie od Jezulátka a svaté Tváře

03.08.2022

Spoustu podnětného již bylo řečeno dříve, proto viz komentáře od Chesterton, mirektrubak a Hanka_Bohmova. Já snad mohu jen dodati sloky, které mě nejvíce oslovily, a které zde ještě nebyly zmíněny. Proto nechám mluvit samu Terezu skrze její duchovní poezii. A pak že křesťanství zničilo antickou kulturu, poezii. Blbost! Je to právě víra v dokonalejší bytost (ne panteon "lidských" bohů), která nás pozvedává k dílům, která nás prostě přesahují. A o tom velké umění je, nebo aspoň dle mě má být, ať to zní jakkoliv idylicky.

Já toužím po srdci, jež něhou plane,
jež vždycky přispěchá mi na pomoc,
jež přes mou slabost v lásce neustane
a neopustí mě ať den či noc...
Každý, kdo miloval mě v tomto žití,
spočinul jednou smrti v objetí.
Chci Boha, jenž přijme mé lidské bytí
a jako bratr může trpěti.

Ty, jenž pronikáš prostorami
rychleji nežli slunce svit
a víš, kde jsou mí milovaní,
zaleť je často navštívit.
Osuš jim oči perutěmi,
o Ježíši jim písně pěj,
o bolesti, jež v slast se mění
a jméno mé jim zašeptej.

24.04.2020

Co duší zde na Boží zemi
za štěstím běhá sem a tam!
To štvaní proti mysli je mi,
já radost ve svém srdci mám!
Ta radost není pomíjivá,
patří mi navždy, beze změn,
přívětivě se pousmívá
jak jarní růže den co den.

Ano, je radost pobývat chvíli či déle, ale nejlépe opakovaně ve společnosti veršů dívenky, která se tak brzy stala zralou ženou.
První básně z této sbírky píše v 21 letech. Poslední verše dva měsíce před smrtí.
Kdo něco málo ví o jejím životě, nestačí žasnout nad tím jak vnímala vztah ke Kristu i k lidem.
Kdo neví a nezná, může i déle tápat, přece jen chvíli trvá, přeladit se na klášterní ticho, smysluplnost modlitby a dobrovolného odloučení od ruchu světa. I mě to chvilku trvalo, ale tuším, že přijdou i těžší chvíle, kdy se budu ráda vracet pro povzbuzení :o)

16.04.2020

„Žít z Lásky, to je dávat, dávat stále,
nežádat mzdu, neměřit, nevážit,
nepočítat, co dám, a dávat stále,
vždyť Láska nechce nic než obdařit.
Božskému srdci, Lásce rozlévané
jsem všechno dala, bez břemen chci jít...
Zbývá mi jen bohatství darované:
smět z Lásky žít.
(...)
Žít z Lásky znamená plout bez přestání,
do srdcí vlévat pokoj, radost, smích.
Můj Pane, útrpnost mě popohání,
vidím tě v duších – v sestrách – v bližních svých.
Cit k bližním – to je hvězda jediná má,
mou přímou plavbu vede její svit.
Na lodní plachtě deviza je psána:
jen z Lásky žít.“

Terezčiny básně jsou stejné jako Terezka sama. Na první pohled jsou jednoduché, až prosté – ale stačí přebývat ve společnosti jejich veršů nějaký čas a náhle se začne ukazovat, jak velkou mají hloubku. A nejen hloubku, ale také šířku.
Terezka má v životě jediné téma: Pána Ježíše – od Něho odvozuje všechno ostatní. Je úžasné, jak přímo a bez váhání za ním míří, za svým jediným světlem. A je ještě víc úžasné, že nezmění své odhodlání ani tehdy, když to světlo zhasne – zkrátka kráčí černočernou tmou, jako by svůj cíl viděla stále před sebou. Obdivuhodný důkaz důvěry a lásky, která překoná ... která prostě nakonec překonala úplně všechno!

Mám k Terezčiným básním speciální vztah. Jednu máme v našem kostele pro inspiraci vytištěnou u její sochy – tu už jsem se modlil asi tak milionkrát. Verš „chraň čisté srdce ve mně“ mám jako svoji nejfrekventovanější střelnou modlitbu, verš „sem nedolehne hluk, jenž vládne nad světem“ se mi zase vybavuje při prožívání blízkých duchovních setkání. A tak bych mohl pokračovat... :-)

„Vedeš mě za ruku, vždyť vidíš,
jak ubohá a slabá jsem,
z cest něžně překážky mi sklidíš,
abych nepadla na kámen.
Neustále mě sladce vede
k pohledu do nebe tvůj hlas
a čím jsem menší vedle tebe,
tím z tebe proudí větší jas.“