Básně: Za tichých nocí / Nůž

24.01.2025 3 z 5

Nejsem odborník na poezii ale jsem velký fanoušek Lindemanna a tyto básně jsou přesně to co od Tilla čekat. Já to bohužel neumím tak ocenit.

01.01.2025 4 z 5

JP

Dalo by se vlastně bez nadsázky říct, že texty Rammsteinů byli jedno z mých prvních seznámení s poezií celkově, jak ji vnímám. Jedna z prvních kapel, kterou jsem dostal a měl ještě na CD (která ze sentimentu pořád vlastním, vypálené a s obyčejnou inkoustovou tiskárnou vytisknutými CD obaly v CD nosičích - spolu s Landou, Kabátama, Eminemem a Linkin Park) a u které jsem se vůbec začal zajímat o texty. Četl jsem si je online, jejich překlad a pak i význam písní... z těch tří let němčiny na základce mi moc v hlavě nezůstalo, ale texty od Rammsteinů dávám pořád obstojně a většinou i přesně vím, o čem zpívám... koneckonců, jejich die hard fan byl i můj kamarád v lavici a nikdy nezapomenu na to, jak jsme si broukali a tiše zpívali jejich songy v hodinách. Takové věci ve vás zakoření. Lindemannův hlas, kontroverzní témata, excentrický styl, stejně jako humor, mě přiměly mít kapelu dodnes v oblibě (asi jako spoustu lidí, včetně členů mé rodiny). Vím, že Lindemannův otec Werner byl básník (podobně jako otec Andreje Tarkovského) a popravdě mě to vlastně moc nepřekvapilo, protože jsem si vždycky říkal, že Tillovy texty samy o sobě jsou lyrický, mystický, baladický (+kokain), ale vždycky na mě v kombinaci s hudbou a typickým silným přednesem jazyka působily velmi silně. Tuhle knihu tvoří dvě starší sbírky, 'Messer' (Nůž) z roku 2002 a 'In stillen Nächten' (Za tichých nocí) z roku 2013. A chvílema je to čtení, jak byste přesně čekali od někoho jako je Till - samý kontrasty, strkání, krvácení, rány, otvírání, temný lyrismus, někdy symbolika, výrazná živočišná, až bestiální sexualita a sexuální expresivita, sexuální touha. Nenasytnost. Umazanost. Upocenost. Otevřenost. Ale dnes už to vnímám i jako trochu přepáleně úsměvné trollení. Najdou se tu i krátký fláky, co jsou bez nadsázky jako kdyby to psal Krchovský. Některé verše zase přímo-nepřímo odkazují i k písním, nebo byli z podobného soudku (třeba Haifisch, kde se zpívá "Doch der Haifisch lebt im Wasser, So die Tränen sieht man nicht" zde rovněž "Ve vodě nejsou slzy vidět"). Existenciální zacyklenost, skoro až bezmocnost, traumatizovanost, nemožnost změny, nemožnost zbavení se svých primálních pudů je přítomná skoro v každém verši.

"Zapálím svíčky když jsme sami
zápalka z rukou vypadla mi
najednou všechno hoří
a záhy chytly tvoje vlasy
malý člun v ohnivém moři
a není nikdo kdo by hasil"

(...)

"...Zpočátku co zdá se krásné
Na konci je stejně vždycky strašné
Žena dopíjí
Muž proniká tam
I ve dvou je člověk strašně sám."

Občas je příliš očividné, že poezie definitivně musí fungovat lépe v originále, ale to není nic novýho a u Tilla a Rammsteinů je to skoro neodmyslitelné, ale někdy ty "rýmy za každou cenu" drhnou a ne úplně sedí. Zhudebněné by to asi bylo víc sexy. Je to trochu na pováženou, jestli to je něco jako "co se nám do písní nepodařilo nacpat" nebo naopak "moje básně, co jsem nezhudebnil". Faktem je, že v téhle formě, i s těma solidníma ilustracema, jsem se z tohohle na zadek úplně neposadil a značnou část knihy mi to přišlo repetitivní. Same same. Ale i tak jsem si založil tak tucet stránek, kde má Till tu a tam děsně dobrej verš, rým, obraz, nebo myšlenku a jsem rád, že jsem se k tomu dostal a vrátil se "na začátek"...

(tahle je něco pro mě):
POT

"Prý narodil jsem se už tak
Pod každým pórem deštný mrak
Zvířata chce všechna spláchnout
Já každý den musím páchnout

Potím se furt bez přestání
Vlasy trička ke ždímání
Ostrovy a též plavidla
Má kůže spouští stavidla

A když slunce pěkně svítí
Mým tělem se příliv řítí
V kaskádách přímo do bot
Na lino kape
Můj pot

Když budoucnu vstříc se dívám
Ať už stojím nebo zívám
Ano potím se dál
I kdyby snad vichr vál

Těžko tomu uvěříte
Pot v mých očích uvidíte
Říkám vždycky to jsou slzy
Stydím se a jsem pak drzý

Chodím v černém smutek nemám
Nelíbím se vlastně ženám
Outsider jsem proč bych se bál
Až umřu potit se budu dál"