Básnické spisy

22.10.2023

Vynikající soubor.

19.10.2023

Když jsme nedávno jeho sbírku "Svítání na západě" dostali jako téma jednoho literárního semináře, radost jsem zrovna neměla a rozhodně jsem nezáviděla tomu, kdo si ho na referát vytáhl jako "Černého Petra".
Jako autor mě děsil. O jeho díle jsem samozřejmě nějaké ponětí měla, byť je to již řádka let, co jsem se s ním seznámila... a moje čtení se tehdy podobalo spíše "nucenému" zápasu.
S obavou a velmi opatrně jsem tedy knihu otevřela... a musím přiznat, že jsem byla mile překvapena. Jako by ze mě někdo sňal prokletí, které mne ve spojení s podobnými básníky provázelo, a mé emoce, namíchané z bázně, posvátné úcty, obav, strachu a předsudku, že "takovým dílům nikdy neporozumím", vzaly brzy za své. Jak jsem zjistila, nejsou vůbec na místě.
Ale číst takové velikány není jen tak: předpokládají čtenáře zdatného, zkušeného a poučeného; nárokují si jej celého, vyžadují jeho maximální pozornost, spouštějí celou řadu asociací, vyvolávají řetězce otázek bez možnosti dopátrat se těch správných odpovědí - a vůbec zkouší jeho trpělivost, když mu na ramena nakládají břímě svých slov. Zvlášť Březina nikoho nešetří. Vrstvení vzletných metafor, jimiž víří prach naší obrazotvornosti , magie slov a kosmického čarování, s nímž nás bere do jiných světů, odkazování k čemusi tajemnému, mystickému a nedosažitelnému, síla paradoxů, s nimiž se v životě setkáváme, obracení se k entitě, kterou nazýváme Bohem... a vedle toho náš všední život s vědomím konečnosti, smrt jako nový začátek, bolest, samota, láska, naděje, smíření...
Zalíbil se mi pobyt v tomto jím stvořeném světě. Užívala jsem si, jak pracuje s jazykem, s metaforami... Bavilo mě "překládat si" ty jeho "věčné anakoluty spletitých, dlouhých vět" do běžné řeči, abych mu aspoň trochu porozuměla. Zaujala mě krása jeho oxymór, nečekaných synestézií a dalších výrazových prostředků... a nejvíc mě uchvátila ta preciznost, na níž vystavěl svůj verš.
Jsem moc ráda za lektory, kteří nás trpělivě zasvěcují do problematiky výkladu jednotlivých děl a autorů, ukazují nám cesty, jimiž se naše interpretace mohou ubírat, a zároveň nás šikovně ponoukají k interpretacím vlastním. K nemalému pochopení mi pomohl i komentář J. Vojvodíka, zmíněný v závěru této knihy, a studie Miroslava Červenky, které doporučuji všem, kteří se o téma zajímají hlouběji.
A těm, kteří váhají, vzkazuji: nebojme se poezie. Nebojme se děl "velkých" básníků. Nebojme se žádných básníků. A rozhodně se nebojme interpretace. Úkolem čtenáře opravdu není "nadrtit se" nějaká fakta, metody a postupy, a pak je bezhlavě "aplikovat" na dílo nějakého básníka. Čtení poezie není pitva. Není to "flákota masa", jíž je třeba dle daných instrukcí "rozřezat co nejprecizněji", abychom od "operace" dostali, co potřebujeme, tedy jednotlivé "součástky" v co nejlepším stavu.
Samozřejmě že vnímání specifického básnického jazyka od nás vyžaduje jisté znalosti, hlavně tedy dobové souvislosti včetně kontextu díla. Neměli bychom se však bát otevřít bránu vlastním dojmům a své asociace si plně užívat. Neexistuje "jedno jediné a správné možné" řešení - poezie není matematika.
I proto doufám, že si Březina najde své obdivovatele, přestože jej někdo může považovat za autora dávno přežitého. Má co říci i dnes - a věřím, že své čtenáře bude nacházet dál. Těžko říct, jak by jeho tvorba vypadala, kdyby se skutečně věnoval tomu, s čím původně začínal - psaní realistických románů. Takhle však máme velkého básníka - a přestože jsme malá země, můžeme klidně říct, že autora světových rozměrů.

...Zpívaly hořící hvězdy
Každou vteřinou, vždy na svém místě
v mystickém tanci světů
kroužíme kosmem.
V zářící sféry duchů sáláme svůdné
krásou.
Kolem hlav našich
aureolami zlaté vlasy se jiskří,
napínané jak zvonící lasa
vichřicí letu.
Do tváří našich, jež v extázi hoří,
chladivé věky nám vanou
a schvácené štěstím letu svého,
zářením bolestné rozkoše vysílené,
s výkřikem, jenž leží nekonečnem,
harmonický a jásající,
klesáme, mystické tanečnice,
a v krvi své, jako pohřbené v růžích,
umíráme.
Vstupují sestry na naše místo,
běloskvoucí,
a v písni, jež soumraky věčna se valí,
vlnami stále vzrůstajícími,
v nové a nové prostory postupuje
v mlhovin prachu pozdviženém
zářící předvoj mysteria.

07.08.2023

"Dej duši mé odvahu mlčení, když jsi promluvil znameními,
a zahradám mým dosti růží, když nastane doba navíti věnců!
Učiň, ať pravda má podobna jest knize modlitební,
aby každý v ní našel modlitbu svou, i zavržený a umírající!
A odrazí-li se věčné slunce v mém slově, ať v radostnou extázi zardívá bratry
a květy jejich touhy ať obrací k věčnému ohnisku zrání!"

Verše od začátku až do konce zaplněné slovy a slovními obrazy zachycující obvykle pochmurný náhled do světa strastí a stesků autora (dvě ukázky v tomto komentáři jsou spíše netypicky pozitivní, a tedy vlastně nevhodně vybrané, zdá se mi ... ale hledat jiné už nebudu :-). Úžasně velkolepé, říkal jsem si ve chvilkách, kdy jsem byl na Březinovu tvorbu dobře naladěn. Strašně nabubřelé a přepoetizované, říkal jsem si ve chvilkách, kdy se mi nedařilo se do jeho básní vžít.
Těch druhých chvilek bylo víc, Otokar Březina se mi pod kůži nedostal a mezi své oblíbené básníky ho řadit nebudu.

"Na zemi růže nepřestávají hořet, pod zemí prameny hrát,
v milenců srdce ze slunce jiskry se třást, sladké rty dětí se smát,
a svatí, v závrati úžasu svého, od žití a smrti uzdravení,
obletují sny svými, jak ranění orlové skalní svá hnízda,
výšiny vůle suverénní."

06.04.2022

Setkal jsem se s názorem, že se jedná o největšího světového básníka, který měl pouze tu smůlu, že psal v češtině. Jeho básně nejsou na poslech při recitaci, ale na četbu a velké promyšlení. Potom se je můžeme i nahlas zarecitovat a ocenit spolu s krásou myšlenek i krásu slov. Strávil jsem poměrně hodně času zatím asi nad deseti básněmi, stálo to za to. Pro současnost pokládám za velmi aktuální báseň "Modlitba za nepřátele" ze sbírky Větry od pólů.

16.01.2021

Kniha jako celek se mi moc líbila, i když jsou v ní básně, které mě moc neoslovily, ale i básně, které mě naprosto uchvátily. Co se mi líbí jako třešnička na dortu, je doplnění poznámek pod čarou, kde nahlížíme do tvorby Březiny za jeho dob a do jeho korespondence s vydavateli a s přáteli.

23.07.2020

K tomuto velikánovi českého symbolismu jsem se dostal přes Nezvalovu krásnou Smuteční hranu za Otokara Březinu. Věru někdy není lehké proniknout za slova a najít skrytý smysl básní, ale možná to ani není nutné. Spíše se čtenář má nechat unášet křehkostí pomalu plynoucích slov a slok. Pro mě je Březinovo dílo také jedinečné tím, že je psáno nejryzejší češtinou (přechodníky, koncovka -v v genitivu plurálu, předminulý čas), ale také že se nebojí používat slova přejatá včetně termínů (ukázková depoetisace). Zkrátka, kdo si chce užít bohatství až surreálných obrazů spojené s krásným archaickým jazykem, mohu Březinu jedině doporučit. Kdo však k této knize přichází z jiných pohnutek (povinná četba), budou se mu básně pravděpodobně znát nudné, bez hlavy a paty a školometské.