Beatrice a Vergilius
Yann Martel
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60275/bmid_beatrice-a-vergilius-vQb-60275.jpg
4
78
78
Nový román bestsellerového kanadského autora stejně jako Pí a jeho život vykazuje až překvapivě upřímné paralely Martelova života a jeho knižního hrdiny. Hlavní postavou je spisovatel úspěšného románu Henry, kterému se nedaří s jeho další knihou. Věnuje se tedy amatérskému divadlu, své přítelkyni a čeká na narození potomka. Pak se do jeho života zaplete jeho jmenovec Henry, vycpávač zvířat, který ho poprosí o spolupráci při psaní alegorické divadelní hry o holokaustu. V té hře, již má rozpracovanou už čtyřicet let, o opičákovi a oslici, chce vylíčit své zážitky ze židovského ghetta v Krakově. Zvláštní rozuzlení, vztah dvou Henryů, zajímavá forma i celkový námět k přemýšlení - a samozřejmě opět zvířata - jsou již typickými atributy, na které se u Martela jeho početné čtenářstvo všude po světě již dlouho těší.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2011 , ArgoOriginální název:
Beatrice and Virgil, 2010
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Tuším, Martelem (a Twin Peaks), vycvičená, že nic není tím, čím se zdá být, takže dumám, převracím, stříhám, propojuju - a možná slyším trávu růst. Ale autor mě otázkou „O čem to je?“, několikrát opakovanou, vyloženě nutí k hledání odpovědí.
Spisovatel Henry, který neví, jak dál, se setkává s Henrym, spisovatelem, který neví, jak dál. Snad je to pořád jen Henry jeden, jeho dvě já, on a zrcadlový odraz, Jekyll a Hyde? Všechno kolem zvířat, ale hlavně ono napsané drama je strašidelné, absurdní a smrtelně nebezpečné. A takové to očividně být má, když už víme, čeho se to týká, protože realita přesně taková byla.
Vypadá to jako složitá symbolika, což v jádru určitě je, ale čtení je snadné, tak dobře je to napsané. Zvláštní knížka. Ještě pořád nad ní hloubám.
Další "Pí" to sice není, ale i tak se mi to líbilo. Překvapilo mě, jak se to z věcného vyprávění s mnoha autobiografickými prvky promění v něco velmi krutého a děsivého.
Mohlo to být klidně delší.
Tohle tedy bylo něco! Věděla jsem, že pan Martel rozhodně umí, že umí psát i o těžkých tématech, že umí chytnout za srdce a přitom netlačit na pilu. I tak mne to dostalo.
Naštěstí jsem před čtením zapomněla, co bylo v anotaci - to by mi bylo hodně poškodilo čtenářský zážitek - o Krakově a vlastních zážitcích, natož o alegorické hře se v knize nepíše a je to zbytečně explicitní (přesně to asi pan Martel nechtěl) - jako by v anotaci detektivky napsali, kdo je vrah :(
Na začátku nás autor skoro až roztomile a s hravostí sobě vlastní „průvodcuje“ příběhem o spisovateli Henrym, jakož i přilehlými odbočkami a vsuvkami, ale pak se nečekaně dlouze zastaví u Vergilia a Beatrice. Nejdřív moc nechápete, co je ten vycpavač za exota, ale s každou stránkou vás víc a víc vás prostupuje hloubka, která za tím je. A začínáte cítit tu tíhu a naléhavost a nemožnost plně chápat a porozumět tomu, co si člověk neprožil na vlastní kůži. Zůstanete jako přibití a ještě hodnou chvíli po dočtení se nemůžete hnout z místa. Některé věty vidíte z jiné perspektivy a možná máte chuť si knihu s tímto poznáním přečíst znova. Ta kniha je vystavěná tak geniálně, že fakt nemám slov. A ty hry pro Gustava... Uf! Doporučuji.
---
„Když oběd konečně skončil a jeho hostitelé ho propustili, Henry vyšel z restaurace jako v mátohách. Jen ty nohy mu ještě fungovaly. Vydaly se s ním neznámým směrem. Po pár minutách došly do parku.“
---
BEATRICE: Co budeme dělat?
VERGILIUS: Nevím.
BEATRICE: Tahle cesta přece musí někam vést.
VERGILIUS: Ale vede někam, kde chceme být?
BEATRICE: Mohlo by tam být i něco dobrého.
VERGILIUS: Mohlo by tam být i něco špatného.
---
BEATRICE: Jak budeme jednou mluvit o tom, co nás potkalo, až to všechno skončí?
VERGILIUS: To ovšem předpokládá, že přežijeme.
---
PS. Podivnost některých dialogů Beatrice a Vergilia mi připomněly Čekání na Godota, který má křivku postupného „zmrazování“ čtenáře velmi podobnou.
Tak to byl nářez! Od pana Martela je to má druhá kniha a už ho zařazuji do kolonky autorů, kteří mě nikdy nezklamou.
Kniha začíná pozvolna jako Pí a jeho život. Ale je podstatně tenčí, tak to i rychleji utíká a najednou je tu zlom! Z pohodové a lehce tajuplné knihy se stává dílo, které jde až na dřeň. Podle mého názoru tato kniha strčila do kapsy všechny, které pojednávají o stejném tématu. Naprosto bravurní. Nestačila jsem se divit, jak se vše obrátilo vzhůru nohama a šlo opravdu do hloubky. Autorovi se popis dokonale vydařil. Tohle je za mě jedna z nejlépe napsaných knih. Opravdu jsem byla šokována a to jsem téma věděla brzy, ale na něco takového jsem rozhodně připravená nebyla. A to bylo moc dobře. Kdybych mohla dát 10 hvězd, tak dám!
TOHLE OPRAVDU STOJÍ ZA TO!
Další Martelovy hrátky se zvířátky. Tentokrát tedy meta- až na půdu, jak to doba žádá.
Díky nevelkému rozsahu se to četlo hodně dobře, přestože Martel rozhodně není z autorů, kteří se snaží zavděčit čtenáři.
Martel má schopnost ve mně pokaždé po přečtení vyvolat dojem, že mi něco z knihy přece jen uniklo. Beatrice a Vergillius je skvělé čtení, tak jako Pí a Velehory. Říše zvířat je opět alegorií pro něco jiného z našeho světa, co měla ale znamenat příhoda s kočkou a psem? Má někdo nápad?
Velice zajímává a hluboká kniha, ale možná mám problémy pochopit všechny ty metapříběhy v ní. Každopádně člověka přinutí o něčem pořádně přemýšlet. Konec mi přišel dost rychle useknutý a halabala vyřešený.
Zajímavá kniha, o čem skutečně je mi došlo někdy v půlce. Přijde mi, že by to chtělo malinko lépe, jasněji, uchopit. Při čtení buďte pozorní.
Myšlenka za 4*, provedení za 3*
Než jsem se pustil do románu Beatrice a Vergilius, přečetl jsem thriller Jefferyho Deavera Zahrada bestií. Po příběhu plném nacistů a šílených doktorů snažících se uvést do praxe ještě šílenější myšlenky o "vyčištění" dobitého životního prostoru, jsem si říkal, že bych měl sáhnout po klidnějším čtení. A skutečně, Martelův román začíná klidně a plyne dokonce trochu nudně, jako se může zdát být nudný život spisovatele, právě prožívajícího tvůrčí krizi. Ale zdání klame a já začal tušit, že jsem se asi dopustil omylu. Na konci si pak rovnou připadal, jako bych dostal pořádnou facku a musel se v duchu smát, že jsem po Zahradě bestií zvolil právě tento román. Všechny tři knihy kanadského spisovatele, které u nás vyšly, se mi líbily, ale Beatrice a Vergilius u mě vítězí na celé čáře. Téma není nové a zpracováno bylo již také mnohokrát. Originální je ale způsob jaký si autor zvolil. A právě ten dělá knihu tak neobyčejně silnou, napínavou a velmi smutnou. Ještě "drobnost" : ilustrace Andyho Bridge na obálce knihy je výborná a stojí za to si ji po přečtení znovu prohlédnout. Pak už se lépe chápe její smysl.
Začátek knihy mě vůbec nebavil a neoslovil, pak se to změnilo. Beatrice a Vergilia si člověk oblíbí od první chvíle. Pořád jsem čekala, jak to s nimi dopadne a jejich výraz "Hrůzy" je opravdu trefný. Působivá kniha, která je pro mě plná takových "Hrůz", že už ji nikdy nechci číst znovu. Myslím, že na takto silný příběh nikdy nezapomenu.
Tak tohle byla jízda.. Čekal jsem zda něco překoná Pí a musím říct, že tahle kniha je tomu asi nejblíže. Tak nízké hodnocení má podle mě neprávem, je rozhodně lepší (=hloubka,styl psaní,čtivost,..) než autorova sbírka povídek. Musím tedy přiznat, že místy jsem těch metafor a jinotajů měl už nad hlavu a přirovnání s košílí, šicí potřeby a další mi moc smyslu nedávali a často jsem souvislosti hledal jenom velmi obtížně. Taky jsem měl pořád sto chutí panu preparátorovi jednu vrazit za jeho otřesné chování :)
Konec mě ale vážně uzemnil,chtěl jsem si před spaním dát pár stránek, nakonec jsem jich dal asi 30 včetně konce a nemohl jsem z toho usnout, ale odtrhnout se nešlo. Trochu jsem postrádal překladatelův doslov, který mi spoustu věcí objasnil v Pí a jeho život. Tady mě konec zanechal s vědomím, že některým částem nerozumím, a že dost možná mi unikly nějaké podstatné skutečnosti kolem postav (např. význam poslední pasáže s Erasmem a Mendellsohnem moc nechápu). Tahle kniha je jedna z těch kterou si rád přečtu znovu, už proto, abych příběhu lépe porozuměl.
Líbí se mi jak autor celou dobu jako bílá baletka na špičkách balancuje kolem ústředního námětu knihy a na konci, jako by ztratil rovnováhu, do něj najednou spadne obličejem napřed a rochní se v něm a brodí a kutálí až je z baletky ohavné špinavé zvíře. Takhle nějak to působí.
Rozhodně doporučuji, ovšem pouze zletilým.
Když jsem dočetl jeho "Pí a jeho život", tak jsem si myslel, že mě už nemůže ničím překvapit. Jestli předešlá kniha byla temnou sondou do lidské duše, tak tohle už bylo jasné inferno. Během závěru knihy jsem místy i přestával dýchat. Opravdu mě to vzalo a to se mi opravdu u čtení knih nestává. Mám z této knihy tolik pocitů a emocí, že to nejde ani popsat ... tuhle cestu si musí prožít každý s autorem sám.
Martel opět velmi silný. Sice to nenese podobnou tíhu jako Pí a jeho život, ale to knize vůbec neškodí. Malá ale silní knížka od jednoho z nejzajímavějších autorů dneška.
Vyvrcholení zápletky se mi mihlo hlavou jenom jsem jí nechtěla brát na vědomí. Ve chvíli vyvrcholení jsem málem zapomněla vystoupit z metra. Skvělé, ale ve srovnání s Pí a jeho život...
Zpočátku se mi kniha moc nelíbila, po přečtení skvělé knihy Pí a jeho život jsem byla zklamaná, ale nevzdala jsem to a nakonec mě B. a V. velice dojala. A to tak, že mi ukápla slza a to každá kniha nesvede. V tom je pro mě jedinečná.
Pěkná, smutná knížka. Spisovatel ze začátku seznámí lidi s těmi hlavními hrdiny tak, že je každej musí mít rád a proto pak ten konec čtenáře dostane. Výborně popsané scény,věci atd. Nejhezčí z toho všeho je krásný popis hrušky!
Jak se mi líbil Pí a jeho život, tak tuhle knihu jsem asi vůbec nepochopila. Dočetla jsem ji jen s velkým sebezapřením. A žádné prozření na závěr se nekonalo. Kniha se mi nelíbila.
Štítky knihy
kanadská literatura spisovatelé autobiografické prvky mezilidské vztahy společenské romány holokaust, holocaust přeživší holokaustuAutorovy další knížky
| 2004 |  Pí a jeho život |
| 2011 |  Beatrice a Vergilius |
| 2016 | Portugalské velehory |
| 2005 | Fakta v pozadí případu Roccamatiových z Helsinek a jiné povídky |
Já jsem zase dlouhou dobu nečetla knihu, která by mě takhle rozebrala. Vlastně ani nevím, co napsat a jak hodnotit.
Yann Martel je prostě autor, který Vás donutí přemýšlet nad knihou i dlouho po dočtení. V jednu chvíli si myslím, že tomu rozumím, ale pak přijde pád, a já jsem zase na začátku. U knihy jsem prožila snad všechny pocity, kromě radosti..
To, že autor zaměňuje zvířata za lidi, to je prostě vždycky něco víc. Jinak to prožívám. Zvířat je mi vždycky víc líto, protože lidi jsou tak nějak vždycky horší.. krutější.
Popisy preparátovi práce byly znechucující.. a smrt zvířat byla.. (všech zvířat).. byla strašná.
Dlouho si to budu v hlavě rozebírat.
A stejně jako Henry- na Beatrice a Vergilia asi nikdy nezapomenu.