Berlín, Alexandrovo náměstí
Alfred Döblin
Kniha Berlín, Alexandrovo náměstí, která patří mezi základní díla světové literatury a představuje jeden z vrcholů meziválečné německé literární moderny, vypráví o Franzi Biberkopfovi, dělníkovi, prodavači, zlodějíčkovi a pasákovi, jehož životní příběh se odehrává v Berlíně několik let před pádem Výmarské republiky a nástupem nacismu. Seznamujeme se s ním ve chvíli, kdy je propuštěn z věznice, kde si odpykal trest za zabití své přítelkyně, a stojí na prahu nového života, odhodlán stát se slušným člověkem. Zpočátku se mu to také daří. Ale pak se Franz Biberkopf, který od života žádá „víc než namazaný krajíc“, zaplete do opravdové bitvy s čímsi, co přichází zvenčí, co je nevypočitatelné a vypadá jako osud… Biberkopfovy životní peripetie představují ovšem pouze jednu rovinu vyprávění. Na pozadí jeho příběhu před čtenářem vyvstává ten nejoriginálnější a nejdynamičtější obraz velkoměsta, jaký kdy v dějinách literatury vznikl. A tak je hlavním hrdinou knihy, označované za první „velkoměstský“ román, samotný Berlín, který autor líčí jako živou, pulzující bytost, jako organismus žijící v souladu s vlastními přírodními zákonitostmi. Je-li v Döblinově díle patrná stopa naturalismu, hlavními směry, které jej ovlivnily, jsou expresionismus, v jisté míře futurismus a dadaismus. Pro vystižení života a atmosféry Berlína Döblin využívá techniky koláže a především montáže: Do knihy vkládá reklamní a politická hesla, novinové titulky, výňatky z úředních vyhlášek, ale i statistiky, protokoly z aktuálních soudních procesů, dobové odrhovačky, pochodové popěvky i lidové říkačky. Čtenář je tak stržen do hypnotizujícího víru vyprávění, které vykresluje plastický vizuální a akustický obraz města a jeho obyvatel: slyší jeho hukot a šum, slyší burácet tlampače, kameloty, politické agitátory, všechno, čím hřmotí putyky i ulice, lomoz tramvají, dunění parního bucharu na Alexandrově náměstí i kvičení prasat v berlínských jatkách. Výsledkem je mnohohlasý chór – symfonie velkoměsta. Kniha Berlín, Alexandrovo náměstí, která bývá srovnávána s románem Manhattanská přestupní stanice Johna Dose Passose a Odysseem Jamese Joyce, se stala významným zdrojem inspirace pro celou řadu autorů světového věhlasu: Bertolt Brecht, Günter Grass a mnozí další spisovatelé ctili Döblina, považovaného za největšího expresionistického prozaika, jako svého učitele.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2014 , Rybka PublishersOriginální název:
Berlin Alexanderplatz, 1929
více info...
Přidat komentář
Když jsem knihu četla poprvé vypla jsem na stránce 266 a řekla jsem, že jakkoliv zbožňuju Valdštejna tak tady se mi sice " líbí" ten nápad a nápaditost, ten obraz kdy střechy sjíždějí z domů a je strach se vmáčknout mezi lidi, ten psychický nátlak France (který tak zběsile vyprávěl, vzpomínal a všechno hodnotil) i jeho východisko jako propuštěného člověka na svobodu, ale že mě z toho prostě bolí hlava. Když jsem se chtěla ke knize vrátit nebylo ani možnosti navázat, kniha mě do sebe prostě nepustila, takže sem ten brajgl na úrovni každodenního života začala znovu a opatrně si to dávkovala. Jako ten překlad je výborný, ale musím říct že musel být psychicky dost náročný, aby udržel tempo se vším tim kontrastem který kniha nabízí, se vší tou silou s jako se do vás zahryzne a s tím vším co vlastně zahrnuje, já vůbec nezpochybňuji že by tato kniha vyžadovala další čtení, pro lepší " přehled". Je to kumšt v tom vyjádření, v těch až kontrmelcích, v těch schizofreních obratech a zákoutí a při tom vás to udeří střízlivostí a jasností.
Není to jednoduchá kniha, je to svým způsobem vynikající čtení, nehodnotim. Dala bych buď 5* nebo 4,5* ale měla jsem momenty kdy mě autor naštval že to napsal tak maniakálně i když ducha toho co chtěl postihnout postihl a člověk by musel být slepcem aby to neviděl... Alespoň tak můj dojem.
Na knize mě nadchl autorův jazyk, který je doveden k dokonalosti. Text se mi četl velmi dobře a autorův styl mi pomáhal především v momentech, které se mi kvůli ději nečetly úplně snadno. V knize nenajdete žádné detaily nástupu nacismu, boje mezi komunisty a nacisty, nic podobného. Autor na příběhu jednoho muže velmi detailně popisuje život v tehdejším Německu. Do příběhu jsou neustále zaplétány tehdejší novinové zprávy, popis běžného dne na berlínských jatkách, reklamy a události v Německu i ve světě. Velmi dobře se tak lze vžít do nálad jednotlivých postav a pochopit, co se tehdy v Německu dělo. Za mě jedna z nejlepších knih, jakou jsem četl.
Poměrně rozsáhlý náhled do života spodiny v Německu v meziválečných letech. Kdo čeká popis nástupu nacismu k moci, bude zklamán. Jde spíše o zachycení atmosféry doby, ztělesněné (anti)hrdinou Francem, obyčejným chlapíkem z lidu. Snaží se být dobrým, avšak společnost, přátelé, ale i vlastní chyby, ho vždy sráží k temné straně síly. Nadčasové, psáno zajímavým experimentálním stylem.
Výkladní skříň expresionismu. Dokonce do té míry, že všechny ty vykřičníky, citoslovce, holé věty, vyostřená dynamika textu a zcizující vstupy autora působí dnes až úsměvně a Döblinův styl se přímo nabízí aby ho někdo šikovně zparodoval. Když si ale člověk odmyslí tu dobovou patinu, je to skutečně mistrná koláž vykreslující určité místo v určité době. Vcelku prostý příběh propuštěného vězně Franze Biberkopfa tvoří její osu, ale zdaleka není jedinou a možná ani tou nejdůležitější náplní. Výjevy z ulice, novinové zprávy, policejní hlášení nebo tramvajové trasy jsou neméně podstatné pro vystižení neopakovatelného mumraje meziválečného Berlína. Babylonu, který stejně jako chudák Franz neodvratně směřuje ke krutému, bolestivě vykoupenému prozření. Jestli tedy vůbec nějaké prozření je.
Přiznám se, že jsem knihu četla nadvakrát. Poprvé jsem snad nedokončila ani první kapitolu, nějak jsem do textu nemohla začíst. Druhý pokus ale vyšel a jsem za to moc ráda. Text má neskutečný rytmus, možná to bude znít podivně, ale ze začátku se mi motala hlava, než jsem si zvykla, jak rychlý spád má pulzující město. V anotaci se píše, že "město doslova tepe", a je tomu tak. Text není jednoduchý a u jednotlivých zápletek musíme být ostražití, avšak vypravěč svým komentářem napomáhá. Je až neskutečné, kolik toho hlavní hrdina Franc přežil a stejně se poučil jen málo. Do každé "šlamastyky" se vrhá po hlavě a s chutí a odkrývá snad každé zákoutí velkoměstského života své doby. Franc nebyl poctivec, nebyl zlý, spíš bych ho nazvala vybuchujícím cholerikem, proto se dostal tam, kde byl a celý příběh je vlastně hra o přežití.
Příběh France Biberkopfa není lehké čtení. 20. léta v Berlíně asi nebyla žádná selanka a tomu odpovídá i atmosféra a celkové vyznění románu. Krádeže, loupeže, prostituce, alkohol, násilí, vězení, válečné reparace a váleční invalidé, inflace, nezaměstnaní, udření lidé bez naděje, do toho skupinky nácků a komunistů. Navíc je Döblinův literární styl hodně originální, nesnadno srozumitelný, a tudíž každému asi nesedne. Ale už jenom to, že román je téměř 90 let stále čten, o něčem svědčí. Kniha bývá srovnávána s Joycovým Odysseem a Musilovým Mužem bez vlastností, ale tak experimentální mi nepřišla. Pokud máte rádi styl knih Jáchyma Topola, je velká šance, že tuto knihu zvládnete a nebudete zklamáni.
Četl jsem novější vydání, přičemž jsem si ji chtěl přečíst v originále, ale zrovna nemám cestu do Německa, takže jsem zvolil český překlad z knihovny. Dostat se do knihy pro mne bylo velmi náročné a zpočátku mě velmi iritoval styl překladu - dyž místo když, mladej místo mladý... Nicméně poté jsem se začetl a musím říct - ano, pro mne tahle kniha vystihuje atmosféru Německa té doby. Poslední 100 stran jsem přelétl za 2 a půl hodiny a nemohl jsem se odtrhnout.
Snesu hodně, ale dočíst tuto knihu byl trošku oříšek. Snad to bylo tím, že nejsem Němka a tudíž i kdybych chtěla, tak ten román úplně pochopit nemůžu, nebo je to překladem (Je tu někdo, kdo to četl v originále?) nebo jsem zrovna teď na to nebyla zralá (A byla bych vůbec někdy?). No prostě, doporučuji pouze fajnšmekrům.
Z nějakýho důvodu jsem si vždycky myslel, že tato kniha je milník meziválečný literatury v Německu, že popisuje společenský rozkol třicátých let v hlavním městě, dekadenci vyfrkaný berlínský smetánky a plížící se hnědnutí společnosti ústící ve vzestup toho magora. No a to jsem si myslel blbě.
Berlin Alexanderplatz je příběh Franze Biberkopfa, kterej se potlouká po Berlíně a živí se tim, co se mu zrovna namane. Odseděl si 4 roky za vraždu manželky a snaží se vést spořádanej život. Prodává noviny, pase svojí holku a při tom občas zajde do putyky. Problém je v tom, že je to celý příšerně nudný. Döblin nepopisuje skoro vůbec atmosféru města a soustředí se jen na hlavního hrdinu.
Knihu jsem četl v českým překladu a celý to připomíná německou verzi Švejka. Všichni mluví jak strašný vidle a do toho si kurzívou pořád něco pozpěvujou. Kdybych to byl věděl předem, tak bych muj výtisk dal někomu k narozeninám. Takhle budu muset k narozeninám zase něco vymejšlet. Filmové zpracování musí být absolutní peklo. Něco jako absolutní protipól Rychle a zběsile. Hitler knihu dle mého spálil proto, protože si ji přečet a byla příšerná a ne kvůli tomu, že by obsahovala nějaký ideje, který by se mu nehodili do reichskrámu.
Nedokážu knihy číst jako nezaujatý pozorovatel, bez emočního vkladu, a proto mám problém s knihami, kde se s hlavní postavou nemůžu aspoň trochu ztotožnit nebo s ní sympatizovat. To byl právě případ téhle knihy - nedokázal jsem se přenést přes to, že se v ní hlavní postava často chová jako pitomec. Relativně vysoké hodnocení dávám hlavně s ohledem na nespornou uměleckou hodnotu díla; Döblin psát umí a kniha přípomíná velký obraz plný detailů a barev, ale i nálad a zvuků všeho druhu (však také byla ovlivněna tehdy módním expresionismem).
Krásný průvodce starým Berlínem i jeho společností. Velmi obratné vykreslení "napraveného" zlodějíčka nesvévolně ovládaného nejen každým, kdo se objeví v jeho životní dráze, ale zejména vlastní prostoduchostí.
Autorovy další knížky
1935 | Berlín, Alexandrovo náměstí |
1981 | Valdštejn |
2011 | Amazonka |
1938 | Země, kde se neumírá |
1985 | Milost se neuděluje |
Četl jsem to déle, než jsem čekal. Není to lehké dovolenkové čtivo, ale kniha pro zkušené, poučené čtenáře. Valí se na vás proud textu, emocí, komentářů vypravěče k právě přečtenému nebo nadcházejícímu textu i zdánlivě nesouvisejících pasáží citujících dobové reklamy, politické pamflety, písničky, Bibli či novinové zprávy a působí zpočátku chaoticky, ale pokud na Döblinovu jazykovou hru přistoupíte, tak vás čeká úžasný ponor do bahna velkoměsta (a to mnohdy doslovný) a životních osudů lidí pinožících se na okraji společnosti i velkých událostí, které v hlavním městě Německa probíhají.
Prostě skvělé.
Rozhodně doporučuji si během čtení nebo po přečtení pustit klasický němý montážní snímek Berlín, symfonie velkoměsta (Berlin: Die Sinfonie der Großstadt), během jehož sledování můžete zažívat toto město téměř stejně, jako Döblinův Franc Biberkopf na svých potulkách.