Běsi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/525858/bmid_besi-ilustrovane-vydani-654b5a2dd8bab.jpg
4
401
401
Ilustrované vydání jednoho z vrcholných románů F. M. Dostojevského, považovaného za autorovo „nejtemnější a nejkrutější“ prorocké dílo, je doplněno desítkami původních kreseb proslulého petrohradského malíře a ilustrátora Michaila Gavričkova. Dostojevského předposlední román Běsi, zasazený do fiktivního města carské Rusi ve druhé polovině 19. století, vypráví příběh pokusu o revoluční převrat, jenž vyústí v nekontrolované běsnění a karneval násilí. Bezprostřední inspirací pro zápletku románu byl autorovi známý případ vraždy studenta Ivana Ivanova, kterou zosnoval nihilista, anarchista a revolucionář Sergej Něčajev. „Něčajevův případ“ ovšem Dostojevskému posloužil pouze jako východisko k hluboké sondě do politického, sociálního, filozofického a náboženského myšlení jeho doby. Běsi mají zásadní význam jako jeden z klíčů k pochopení ruské společnosti a Ruska vůbec – země posedlé démony, kteří Dostojevského vlast pronásledovali za jeho života a pronásledují ji dodnes Jak trefně poznamenal S. N. Bulgakov, „Běsi jsou román nikoli o ruské revoluci, nýbrž o nemoci ruské duše“. Toto vydání je doplněno doslovem současného ruského spisovatele a filozofa Vladimira Kantora. Malíř, grafik, ilustrátor, exlibrista a autor asambláží Michail Gavričkov (* 1963) je absolvent Leningradského institutu malířství, sochařství a architektury Ilji Repina (oddělení grafiky). V letech 1996 až 2000 vyučoval na Gercenově státní pedagogické univerzitě kresbu, kompozici, lept a linoryt. Po dlouhou dobu se věnoval především složité technice leptu. Koncem osmdesátých let se obrátil ke knižní ilustraci. Od té doby ilustroval více než třicet knih, například díla E. T. A. Hoffmanna, R. Kiplinga, A. E. Poea, A. C. Doyla nebo H. Ch. Andersena. Gavričkovovy práce byly představeny na sto dvaceti výstavách v Rusku i v zahraničí. Jeho díla se nacházejí ve sbírkách Ermitáže, Ruské národní knihovny, Univerzitní knihovny v Cambridge (Boston, USA), Muzea erotiky (Švýcarsko) a v soukromých sbírkách v Rusku, Anglii, Německu, Holandsku, Itálii a USA.... celý text
Přidat komentář
Polovinu Běsů jsem se cítil, jako bych četl tu nejvíc nudnou knihu bez jakékoliv zápletky. Jak ale znám Dostojevského a jeho náhlé spletité zápletky, nepřestal jsem proto číst a stokrát se mi to vyplatilo. Zápletka se objevila zničehonic, a obraz se náhle začal skládat dílek po dílku - všechny hlavy knihy, podkapitoly a veškeré věty jsou jen jednou z mnoha (zprvu nepodstatných a nedůležitých) vrstev tohoto obsáhlého románu, které se ve třetí části knihy ukážou být těmi nejvíce klíčovými - proto je důležité je číst velmi pozorně.
Knihu jsem četl asi měsíc; po každé přečtené hlavě jsem ji odložil a nad vším, co jsem přečetl, hloubavě přemýšlel a rovnal si své myšlenky ohledně toho všeho.
-
Jedinečnou vlastností pana Dostojevského je rozmanitost a propracovanost všech jeho charakterů; nezklamal ani v tomto díle, ba naopak, postavy zde byly vypracované tak, aby si na ně udělal každý svůj názor: některé milujete, jiné přímo nesnášíte, jiné zas pomalu ani nevnímáte a jejich slova jako by šly jedním uchem dovnitř, druhým ven.
-
Zápletka byla místy spletitá, složitá, a těžko pochopitelná, ale... proto asi čteme Dostojevského, že? :)
-
P.S.:
Stejně jako nějaký jiný čtenář recenzent zde, taky doporučuji dělat si poznámky. (Je to občas téměř nutné)
Velmi hutná, těžká a beznadějná kniha. "Běsi" jsem četl přibližně tři měsíce, jelikož jsem jednotlivé části prokládal jinými romány. Opět (jako u všech dalších knih, které jsem od autora přečetl) jsem unešen autorovou schopností vykreslit charaktery postav, tehdejší dobu, ale i filozofii. Dost jsem bojoval se jmény (je jich tu požehnaně...), a proto doporučuju čtenářům dělat si poznámky.
Původně jsem chtěl ohodnotit čtyřmi hvězdami, nicméně doslov, který dílo dovysvětlil a poukázal na propracovanost, román v mých očích pozvedl.
Napriek rozsahu som túto knihu prečítal na jeden dych a každá stránka ma bavila. Dostojevskij proste píše, akoby sám založil vlastný filozofický smer. V diele je všetko - múdrosť, proroctvo, realita života a zároveň sú postavy fantaskne vyzobrazené. Človek si ich obľúbi, a niektoré úprimne nenávidí. V tomto ilustrovanom vydaní niektoré ilustrácie predstihjú zápletky v obsahu a tak sa mi stal ku koncu nechcený spoiler, ale inak to krásne dotvára atmosféru knihy. Za mňa 6/5 a mal by si to prečítať každý.
Dostojevského otřes z bestiální vraždy, spáchané teroristickou skupinou nesoucí název Pomsta lidu, je zde patrná. Takže prohlášení některých hrdinů v románu, spolu s jejich pochybnými a dosti krutými praktikami, jsou založeny na historickém faktu. A tak lze z tohoto Dostojevského románu vyčíst - více než cokoliv jiného - právě kritiku tehdejších teroristických metod radikálních socialistických skupin a jejich politického cítění.
Když je tomu tak, pak otázkou zůstává, proč toto dílo nezemřelo s jeho dobou a její problematikou a proč jej číst i dnes?
Na tuto otázku mi odpověděla, v románu patrná Dostojevského geniální schopnost obohacovat čtenářovu představu o lidském nitru, svou nadčasovou psychologickou analýzou, která dle mého, dokáže dnes oslovit i běžného čtenáře, jež zrovna neprahne touhou po hluboké, historické sondě do duše ruského národa.
Slovensko čakalo 20 dlhých rokov, kým sa tento rok (2023), v júli vydala (dlhé roky v slovenčine nikde nezohnateľná!) Dostojevského kniha Diablom posadnutí (vydaná celkovo 3x: 1967, 2003, 2023). Najnovšie vydanie Ikaru je v šitej väzbe, na bielom papieri, s papierovým prebalom. (svitá na lepšie časy pre vydávanie kvalitnej klasickej literatúry (Ikar v poslednej dobe vydal nanovo Bratov Karamazovových (2 zväzky), Idiota a Zločin a trest...), alebo si znova počkáme ďalších 20-30 rokov, kým sa vydá taká kniha znova?)
Rovnako chcem toto vydanie pochváliť o Záver knihy obohatený o kapitolu "U Tichona", kapitolu, ktorá sa v pôvodných slovenských (ale ani českých (možno v niektorých áno, ale vo vydaní z r. 1966 nie)) vydaniach nenachádza. Vďaka tejto kapitole sa pozmeňuje nielen záver knihy, ale aj dotvára postava archijereja Tichona a postava hlavného hrdinu Nikolaja Stavrogina.
Zrejme najrozporuplnejšie Dostojevského dielo, ktorého začiatok je koncom a koniec začiatkom - citát na začiatku knihy z evanjelia podľa Lukáša 8,32-37. Dostojevskij toto evanjelium rozvrhol do 700 strán a diablom posadnutých dal toľko, že je v nich možné sa ľahučko domotať. ...a tiež je treba mať základné poznatky z histórie Ruska okolo roku 1860, kedy sa príbeh odohráva.
Samotný dej - názorov na dej na tejto webstránke je ešte viacej, ako rozporuplných názorov v knihe, nebudem pridávať ďalší. Dovolím si však povedať, že koho nudila (alebo sa v nej strácal, alebo mu nesadla) kniha Bratia Karamazovovci, len ťažko si obľúbi Diablom posadnutých (a možno nie?).
Kto by sa však mal strácať v postavách, na zorientovanie poslúži štvordielny ruský film Бесы (Běsy) z roku 2014 (upozornenie: postavy sú vrhnuté do deja bez predstavovania hneď v 1. časti, je treba si zvyknúť kto je kto, vykryštalizuje sa to od 2. časti).
Rozplizlé dílo plné labilních a nepoužitelných zakomplexovaných jedinců, kterých je tolik, že je po čase přestanete počítat a sledovat. Všichni se chovají naprosto nepředvídatelně a nepochopitelně. Na dvaceti stranách se dočteme, kdo a jak se tvářil v ten či onen okamžik na plese, zatímco úmrtí jedné z hlavních postav se odehraje ve třech strohých nejednoznačných větách. Bez všudypřítomných chaotických popisů vnitřních hnutí zmatených budižkničemů by se dal celý děj shrnout do dvou odstavců. Na zbylou vatu včetně několika prapodivných myšlenek o nezničitelnosti lásky, bezmezné neohraničené vůli, běsů v národě ruských vepřů atd. jsem už asi trochu starý a naprosto apatický.
Strhujúce dialógy medzi Stavroginom a Kiriľovom patria medzi to najlepšie, čo nám literatúra za tritisíc rokov ponúkla.
Asi nejsem čtenář Dostojevského. Ve třetině jsem to vzdal. Mé historické znalosti Ruska jsou chabé a vzdal jsem to po těch dvou stech stranách, ale po přečtení komentáře od @Robin86 se k tomu zkusím někdy vrátit.
Já mám s Dostojevským problém. Vždycky mě nějak nemile překvapí. Jeho knihy se ubírají vždy jiným směrem, než předpokládám. To by zas tolik nevadilo, ale většinou mě vezmou někam, kam nechci. A to je problém i Běsů. Čekal jsem, že se příběh bude víc točit okolo postavy Stavrogina. Ale v půlce se to najednou láme a hlavní postavou se stává Šatov a ta revoluční partička. To je vůbec problém téhle knihy. Chybí jí hlavní postava, resp. je jich tam příliš… Možná kdysi prorocké, dnes ale nebaví.
na tuto knížku se musi pomalu a zároveň je dobré mit historické znalosti druhé poloviny 19 století Ruska, jinak nepochopíte lidské pohnutky a nebudete vědět co a proc se tam vlastne deje. V Prvních cca 200 stranach najdete pouze náznaky a především desítek různých postav, místy opravdu náročné, ale jakmile se tímto statečně probijete, začne se příběh více otevírat, presne v této části jsem se poradně zacetl :) Štěpánem Trofimovicem a Petrem Stepanovicem jsem doslova pohrdal, odporne postavy, jeden prostitutka, druhy vrah a manipulátor..no, musela byt primo chuťovka zit mezi těmito nihilisty, anarchisty, komunisty a šlechtici, jedna velka lidská komedie.. ” v přechodných obdobích se vždycky vynořuje lůza, vyskytující se v každé spolecnosti a nejenže nema zadny cíl, ale ani sebemenší náznak nějaké myšlenky a jenom horlivě ventiluje nepokoj a netepelivost. A tahle lůza, i kdyz nevědomky, se skoro vždy ocitá pod komandem nepatrné hrstky oněch prorokaru, kteří speji za určitým cílem, s ta hrstka usměrnuje tu chamrat, kam de ji zlíbí, pokud se ovšem rovněž neskládá z úplných pitomců, což se ovšem také stává”
Já nějak nevím. Spoustě hrozných lidí se dějí hrozné věci a oni si ještě přidělávají další hrozné věci. Nějak nevím, proč bych se do nich měl vciťovat, proč bych s nimi měl cokoliv prožívat, proč bych měl být tou knihou jakkoli zasažen.
Uznávám, že je to naprosto brilantně propracovaný svět a charaktery postav jsou vystiženy velmi dobře a zapadají do příběhu. Jenže do naprosto nezajímavého příběhu. Že jich tolik umře? No a co?
Nedá se nic dělat - další Dostojevský a další bomba. Nejsem si jist, jestli bych si při setkání s panem Dostojevským osobně rozuměl, mám pocit, že bych se ho spíš bál, protože zatím všechno, co jsem od něj četl, má v sobě takový temný proud, který se táhne jeho dílem, jakýsi kanál nebo stoku, jehož/jejíž víko na ulici bych se bál odklopit. Byla by to taková Pandořina skříňka.
Vynikající dílo. Zatímco Bratři Karamazovi jsou hlubinná sonda do jedné rodiny, tak Běsi jsou sonda do ruské společnosti, resp. vůbec společnosti. Tajné spolky, snaha narušit řád, proorganizovanost postupného úsilí ke společenské změně (ale jaké? a co přinese? a nebude to totéž, jenom jinak?), ale zároveň velký strach z ní - to je jen rámec, který postupně tane na povrch. Ale podstata je v lidech a jejich přístupech k životu. Jsou-li "běsi" vlastně ty staré slovanské nestvůry, kterých se bojíme, tak tady jsou dokonale transformovány do skrytých motivací jednání postav. Nikdo není šílenec (ani ten, co se jeví nejšíleněji, jím vlastně není - je prorokem, možná náboženským blouznivcem, ale není nebezpečný; navíc se chce osvobodit pouze tím, že se chce sám zabít a neohrožuje okolí). Jen všichni žijí v nějakém řádu, v nějaké konvenci, v níž si hledají místo a každý jinak. A s postupem času se věci také začínají měnit. A jak lidé na tyto změny reagují? Zvlášť, když naším chováním v každé změně nasvětlujeme vnitřní motivace, nasvětlujeme i temné stránky naší duše, necháváme probublávat, co někde vespodu máme zasuto. Líbilo se mi velmi, že kniha je sice určitým "politickým názorem", vyplývajícím z Ruska Dostojevského doby, ale zároveň je tak obecná, tak hluboká, že dnes lze ji číst jako by byla ze současnosti. Dotýká se jakési podstaty. Tedy mám ten dojem. Na druhou stranu bych asi nebyl úplně za to, abychom Dostojevského knihy nějak ztotožňovali s Ruskem jako takovým, Čechov ukazuje jiné Rusko, Bunin taky jiné a o Tolstém a Gorkém nemluvě.
[audio Vltava]
Mám velice vážnou obavu, že ani napodruhé to fakt nepůjde!!
Poslouchám na Vltavě, ztrácím se, vracím se a zase se ztrácím. Jména, jména, jména, jména po otci a zase jména. Kdo s kým, kdo je kdo, kdo proti komu . . .
A do toho můj ryzí odpor k všemu ruskému jako reálné trauma z dětství spáchané socreálnými soužkami účami. A že jich bylo!! Jen jedna rustinářka na ZDŠ stála za povšimnutí!! Bohužel měla málo prostoru širokou ruskou duši nepatrně naťuknout socreálným nezvedeným pubošům. Škoda. Jako ženská byla skvělá.
Zatím to snad nevzdám, byť k času adventnímu mi Dostojevskij vůbec neladí. . . .a někdy kolem novoročních předsevzetí třeba koment doplním??
Zatím srdečně podepisuji komentář karolina8709 a Chajda69 a tiše obdivuji všechny, co to dali, včetně svého muže!!!
Knihu jsem četla už na gymnáziu a v té době jsem Dostojevského doslova hltala. Nyní jsem si knihu velmi ráda oživila. V tomto románu autor do jednotlivých postav vtiskává různorodé povahy, na kterých vystaví své fiktivní dílo, jenž má poukázat na úpadek morálky, nové nihilistické postoje a názorové proudy hraničící s fanatizmem, a jako vždy rozervanost ruské duše. Jako většina autorových děl jsou také Běsi psychologickým dramatem, ale zároveň krutou sociální a politickou satirou.
Je to skvělé, protože je to Dostojevský a ten je geniální. Snad za to může moje osmina rusínské krve, že se od rozervaného Ruska nedokážu odtrhnout a celý život se k němu vracím. Tady je navíc spousta sžíravé ironie. A v jedné z filosofických pasáží jako bych slyšela ozvěny z Tak pravil Zarathustra. Teprve teď mi došlo, že Dostojevskij a Nietzsche jsou skoro vrstevníci.
Jeden z vrcholů tvorby F.M. Dostojevského. Osobně se nemůžu rozhodnout, která z jeho knih je nejlepší. Asi všechny. Běsi určitě obsadí jednu z prvních třech příček. Letos uplynulo 200 let od narození F.M. Dostojevského a dodnes jsou jeho knihy velmi čtivé, přináší velkou hloubku myšlenek a detailní vykreslení nitra člověka. Člověka s velkým “Č”, jak uvedl jeden literární historik. Jeho knihy právem znovu vycházejí v nových vydáních, neztratily na lesku a mají svou filozofií obrovský přesah do dneška. Český rozhlas Vltava nyní k výročí uvádí i rozhlasové čtení Běsů, dramatizaci díla Idiot a další pořady. Taktéž perfektní. Je třeba se na jeho knihy soustředit, ale co kniha, to velké dílo. Dostojevskij je pro mě Pan Spisovatel. Světová špička.
První kniha, kterou jsem od Dostojevského četl a musím říci, že na vzdory své délce (u ruských klasiků normální) jsem ji měl přečtenou za chvíli. Běsové mě opravdu vtáhli do děje a na rozdíl od většiny ostatních knih jsem se o osudy postav upřímně zajímal, především jsem si pak oblíbil Nikolaje Stavrogina (na rozdíl od filmového zpracování).
Čteno v prvorepublikovém vydání - přenádherný jazyk a myslím kvalitní překlad, až na části psané francouzsky, které přeloženy nejsou. Nejsem odborník na kulturu první republiky, nemyslím si ovšem, že by tehdy byla ještě znalost francouzštiny natolik všeobecná, že by vydavatelé považovali čtenářovo porozumění dialogům za samozřejmost.
Po mnoha letech jsem se vrátila k Dostojevskému, kterého jsem zamlada ráda četla a opět mě nadchl. Tato kniha představuje autora v té nejvyšší formě. Nechybí nic - lehce ironický styl vyprávění zejména v první půlce knihy, hluboce psychologicky propracované postavy, láska, intriky a manipulace, hledání smyslu života a způsobu řešení celospolečenských problémů, to vše ve strhujícím podání klasika.
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2020 | Idiot |
Děsuplný, varovný zdvižený ukazovák autora – proroka. Stává se, že délka díla není úměrná množství a složitosti myšlenek, které obsahuje, nicméně mou – za začátku úmornou – několika měsíční četbu Běsů považuji za oprávněnou a touto knihou vyžadovanou. Vzhledem k obsahu se těžko hledá dobrých slov. Tato kniha je plná výplodů zla a co je děsivější, tyto výplody se s postupujícím dějem hltají čím dál snadněji a lahodněji. Mě například překvapila má fascinace postavou Kirillova (ano, i v takové knize si najdete „oblíbenou“ postavu).
Není jednoduché mluvit o hlavní zápletce nebo hlavní dějové linii vůbec. Je to spíš takové mapování jednotlivých zkažených prvků, které do sebe na konci zapadnou za vytvoření jedné velké přehlídky hnusu. Čtení tedy dělá výzvou množství dílčích zápletek, ale také vzájemná neupřímnost postav, lhaní a podvádění. Proto neopakujte mou chybu a dělejte si poznámky! :)
Je to obraz ducha lidu, který v touze po vyrovnání se (nebo předčení?) zbytku světa zoufale přebírá jeho křesťanské myšlenky a svýma pohanskýma rukama je transformuje k obrazu svému. Tím v destruktivní extázi vypouští démony nahromaděné „za staletí, za staletí!“, sám ty vepře vykrmuje a s chutí znovu polyká.
Nad tragikomičností některých pasáží či karikovaným vystupováním postav se ale dá zasmát, když pomineme důsledky, ke kterým přetvářka v jejich životech vede.
Co se týče tohoto konkrétního vydání, nemám výhrady a ilustrace si ještě určitě párkrát prolistuji. Zatím můj oblíbený kousek od Rybky, ale souhlasím s @VetDejvid, že na konci ilustrace spoiluje následující vyvrcholení děje, tak s tím počítejte:D