Bez názvu: poezie 1939–1945

06.11.2023

Pan Kundera jest básník, to mu nikdo nemůže upříti - chtělo by se říci po přečtení (prozatím pouze) této jeho knihy.
Poetika zůstává poměrně neměnná. Básně jsou vypjatě surrealistické v tom smyslu, že nejsou nijak existenciální či jen abstraktní, ale nanejvýš konkrétní obrazy destilované všemi smysly se tříští do takové drtě, že je na hraně možného z básně vydolovat téma, myšlenku, postoj, cokoli.
Jistě, o tom surrealismu do jisté míry je. Ale zde je poněkud čistý, programový. A jako takový je spíš lartpourlartismem, než nástrojem ve službě nějakého sdělení. Jednotlivé verše jsou často velice silné. Vlastně si myslím, že na úrovni verše je Kundera nejsilnější - lze vzít nahodile jakýkoli a bude poměrně působivý. Tyto verše jsou ale nuceny působit izolovaně, nic krom náhody je nedrží pohromadě. Vzniká tak dojem klouzání po povrchu, v rovině jevu.
Tento dojem narušuje oddíl Živly v nás, což je velká básnická skladba, v níž konečně vidím silný účinek. Vracejí se motivy (vlak, ptáci, sůl...), někdy i celé verše, které tak mohou silně zapůsobit. Cítíme jakoby cosi z doby, kdy báseň byla psána. Aniž by autor polevil ze své vypjaté stylistiky, nechává zaznít výbuchům, které si lze snadno interpretovat; ptáci aj. živé věci se v básni mění v kamení; výrazným prvkem je intimita, týkající se však pouze "tvého nepřítomného těla".
Podobně na mě působila i sbírka Klínopisný lampař, kde motivy také přecházejí s básně do básně, byť každá má své vlastní téma. Autor zde navíc projevuje i smysl pro humor a sebeironii.
Skvělá je hra se slovy o stejném základu: "v rýžovištích / v rýžovém poli purpurových dnů" a mnohé jiné.