Bezosudovosť
Imre Kertész
Bezosudovosť je Kertészova prvá kniha. Rodila sa ťažko a k čitateľovi sa dostala po mnohých peripetiách. Zdanlivo neosobný apatický úškrn, akým sa hlavný hrdina vyrovnáva s realitou v lágri, ba spočiatku priam nadšenie dospievajúceho chlapca, ktorý pokladal aj transport do neznáma za dobrodružstvo, vyvolával u potenciálnych vydavateľov rozpaky až pobúrenie. Autor nezobrazil problematiku holokaustu tradične - z morálneho či citového hľadiska, ale predstavil ju svojským jazykom rozprávača s autobiografickými črtami. (Zo záložky knihy)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Slovart (SK)Originální název:
Sorstalanság, 1975
více info...
Přidat komentář
Iná kniha o živote v koncentračných táboroch, tentoraz je rozprávačom mladý chalan, ktorý stojí na začiatku života, ktorý si skôr užíva, ironizuje ho a popisuje čo sa okolo neho deje. Priznám sa že mi nesadol tento štýl popisovania, chýbali mi emócie, ako keby si hlavná postava ani neuvedomovala čo sa s ním deje, až posledná kapitola, kde sa v pár vetách dozvieme prečo sa kniha volá Bezosudovosť bola zaujímavá. A tiež štruktúra a forma textu robila pre mňa čítanie monotónnejšie, jedna veta na pol strany alebo aj často sa opakujúci súvislý text bez jedného odseku.
take trochu ine ponatie koncentracnych taborov ????????♀️ alevobec nie zle, prave naopak, na zamyslenie - aj ked mi pripadalo dost nezvycajne, ze 14rocny madarsky chlapec v rokoch 1944-45 netusil o existencii tychto taborov- v podstate v case, ked uz vsetky plne existovali.. to jedine asi mi pripadalo neuveritelne..
Téma holocaustu opět jinak, ale moc hezky a netradičně zpracované, uchopeno z pohledu mladého ještě chlapce nachází odpovědi na otázky, jak to mohlo být možné, že poměrně malý počet vyvolených dokázal ukončit tak hrozivý počet lidských životů. Stojí za přečtení!
Přestože způsob vyprávění byl náročný na udržení pozornosti, popisuje kniha téma koncentračních táborů jinou, neotřelou formou. Závěr zobrazující nepochopení až ignoraci ze strany těch, kteří "zůstali doma", posunuje celou knihu mnohem dále.
Očekávala jsem klasický emotivní příběh z koncentračního tábora. Chvílemi jsem byla rozčarovaná, že vyprávění je takové bezpocitové, spíš jen popisné. Až v poslední kapitole jsešm pochopila, že každý je svým vlastním osudem.
Velmi se mi líbila myšlenka, že hlavní hrdina měl prostě štěstí, protože to bylo nejdůležitější, abyste přežili museli jste mít především štěstí. Jak moc bylo důležité přežít, abyste mohli žít dál. Nezůstat v osidlech koncentračního tábora i po osvobození, protože jenom tak mělo vlastní přežití smysl.
Kdybyste si měli přečíst jedinou knihu o holocaustu, měla by to být tahle.
Člověk bez osudu je výjimečná kniha, která by neměla ujít pozornosti každému, komu není lhostejný osud židovského národa, příběh morálního pádu evropských dějin ale hlavně strhující vyprávění o jednom chlapci vyhýbající se černobílým morálním odsudkům. Kniha je výjimečná nejenom tématem, ale hlavně literárním zpracováním, neboť téma holocaustu je samo osobě tragickým a šokujícím a ne vždy s sebou nese taktéž autorskou invenci.
Děsivě apatický popis koncentráku, "přirozeně" přirozený. Chlapec, hrdina, autor tam žil, musel žít, proto vše popisuje tak, jak to bylo, neměl na výběr. V prostředí koncentráku byly nepřirozené věci přirozené a on je tak viděl. Všední. Opravdu dechberoucí, nesmírně smutné a nepochopitelné.
Strhující příběh mapující vlastní zkušenost s holocaustem a koncentračními tábory. Kniha se ale hůře četla. Mně osobně nesedl literární styl - dlouhé souvětí. Tak se stávalo, že jsem trochu ztrácela pozornost a musela se často vracet. Za to jedna hvězdička dolů...
Slzy mi vyhrkly z očí až na konci při četbě Netradičního doslovu...
Maďarský autor, ktorý získal Nobelovu cenu v roku 2002. Základom tejto autobiografickej knihy sú aj jeho vlastné spomienky na Osvienčim a Buchenwald, kde bol väznený ako 15-ročný...
„... prečo nechcete uznať, že keď jestvuje osud, nie je možná sloboda, no keď je sloboda, pokračoval som čoraz rozohnenejšie, tak nejestvuje osud, a vtedy - zastavil som sa, ale iba aby som sa nadýchol - vtedy sme osudom my sami...”
Predstavte si, že máte 15 rokov a len objavujete svet, spoznávate dievča a svet dospelých ide tak trochu mimo vás... Okolo zúri vojna, no vás sa to týka len veľmi málo, študujete na gymnáziu, lúčite sa s otcom, ktorý musí odísť a všetko beriete akosi z odstupu. Taký ten tínedžerský postoj, až cynizmus. Žltú hviezdu beriete ako niečo, čo je dané, keďže ju treba vidieť, tak ju neskrývate. A takisto aj zaradenie do práce. Dochádzate s ostatnými mladými chlapcami z mesta. No a potom príde ten zláštny deň, keď vás spolu s ďalšími vydelia z autobusu a nechajú čakať, potom odvedú k železnici, zavrú do vagóna a odvezú do tábora. Na koncentračný tábor sa nedá zvyknúť. No aj tak v ňom dokážete nájsť niečo krásne.
Zdá sa to ako sen, zlý sen, no hlavný hrdina sa len sústredí na ďalší krok a na ďalší a ďalší a túžba žiť ho posúva ďalej.
Jedna z nejsilnějších a nejlépe napsaných knih-svědectví o holocaustu (ne nadarmo za ni Imre Kertész dostal v roce 2002 Nobelovu cenu). To umělecky a literárně cenné je v pootočeném rastru - celá ta hrůzostrašná anabáze je vyprávěna a vnímána očima nedospělého dítěte, konkrétně patnáctiletého židovského chlapce. Většina věcí je pak jinak, originálně, nečekaně, mnohdy úsměvně a ve výsledku smířlivě, respektive odevzdaně, jako by životní pouť Osvětim - Buchenwald - Zeitz - Buchenwald byla něčím běžným, prostě normální život, žádné emoce. Silný existenciální prvek je všeobjímající a připomněl mi třeba Camusova Cizince, ironie zase dává textu v podobném ranku literatury nevídané rozměry. Opravdu výjimečná kniha, takovéhle by se měly psát a číst neustále, aby se podobné hrůzy v Evropě už nikdy neopakovaly...
Po přečtení musím uznat, že v této knize jsem se setkala se zcela jiným pohledem na toto téma. Líbí se mi přímočarost se kterou je vše líčeno. Hrůzy holocaustu nelze přehlížet, ale z této knihy jsem si odnesla zjištění, že i v něčem tak ne přirozeném jako je koncentracni tábor lze zažít i zázrak.
jedno z toho co mě po přečtení napadlo- A není to právě jedna ze strategií nacismu a jemu podobných- dostat z člověka duši, ztratit jakousi svoji vlastní - vrozenou identitu . Právě že oči malého dítěte-mladého chlapce viděly to co viděly, neodnaučily ho lásce, ale vnímání světa očima starého člověka, který svět vnímá právě jen z té stránky kde je dobro, protože zla zažil moře. Nechci říct citové vyprahlosti-protože ten chlapec po dobru a lásce touží- ale prostě ta kniha je psycho, ale moc krásně napsané psycho, mráz jde po zádech nejen z toho co čteme, ale ze stracchu , abychom tohle my nikdy nezažili, aby to nezažily naše děti, aby se toho proboha nedožili žádní naši potomci.
Všichni se ho ptají na hrůzy, které zažil. Ale on chce vyprávět o chvilkách štěstí v koncentračním táboře. To má velkou pravdu.
Fascinujici knizka. Az mrazi jak je napsana. Male dite popisuje co se mu stalo, jak prozival. My vime ze to muselo byt vic jak strasne, ale to dite to popisuje jako normalni vec. Tak to proste bylo, emoce pryc. Husi kuze po tele pri cteni.
Kniha se četla dobře.. Koncentrační tábor očima 15 letého "dítěte". Předčasně dospělý chlapec a pritom stále naivní dítě.. Při čtení knihy si uvědomíte, že vaše problémy nejsou nic!
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé maďarská literatura autobiografické prvky holokaust, holocaust středoevropská literatura
Autorovy další knížky
2009 | Člověk bez osudu |
1998 | Kaddiš za nenarozené dítě |
2006 | Likvidace |
2005 | Fiasko |
2006 | Příběh |
Na to, jak je knížka útlá, mi docela dlouho trvalo ji přečíst. Musela jsem si trochu navyknout na autorův styl a vůbec se sžít s jeho vyprávěním, které jak kdyby bylo odosobněné, vyprávěné natolik věcně, až máte chvilkami pocit, že s vámi možná ani trochu nepohne. Ale postupně se včtete do příběhu mladého kluka, možná v té době naivního, ale jací jsme byli my v jeho věku a jak bychom asi nahlíželi na to, co se tehdy dělo. Je dost dobře možné, že stejně či podobně, snažili bychom se to brát, jak to běží. S životem ještě nezatíženým prožitými starostmi bychom neuměli dohlédnout dál než za roh naší ulice. Takže bychom se posouvali, jak by to šlo, minutu po minutě, den za dnem, týden po týdnu. Nejsilněji na mě působil samotný konec knížky, který by vlastně měl být pozitivní, ale ve skutečnosti byl nesmírně smutný. Celému předchozímu ovšem dodal smysl a tak nějak ho zakotvil.