Bezosudovosť
Imre Kertész
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/163525/bmid_bezosudovost-715-163525.jpg
4
265
265
Bezosudovosť je Kertészova prvá kniha. Rodila sa ťažko a k čitateľovi sa dostala po mnohých peripetiách. Zdanlivo neosobný apatický úškrn, akým sa hlavný hrdina vyrovnáva s realitou v lágri, ba spočiatku priam nadšenie dospievajúceho chlapca, ktorý pokladal aj transport do neznáma za dobrodružstvo, vyvolával u potenciálnych vydavateľov rozpaky až pobúrenie. Autor nezobrazil problematiku holokaustu tradične - z morálneho či citového hľadiska, ale predstavil ju svojským jazykom rozprávača s autobiografickými črtami. (Zo záložky knihy)... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Slovart (SK)Originální název:
Sorstalanság, 1975
více info...
Přidat komentář
Přečetla jsem mnoho knih s tematikou holocaustu a koncentračních táborů, takže jsem si myslela že vím co mě čeká. Ale to byl omyl.
Tohle není vyprávění dospívajícího kluka o tom co prožil. Tohle syrový odosobněný popis zhmotnělého pekla. Z počátku mi to zpracování dělalo problémy číst (můj mozek čekal něco jiného), ale pak se nešlo odtrhnout. Přes všechny okolní hrůzy na pozadí pekla prosvítají záblesky štěstí a naděje ... Takhle kniha je prostě jiná.
Osobní zážitek je něco jiného než vyčtené nebo vyrešeršované poznatky. Vyprávění člověka, který to vlastní kůži zažil, kontrastuje se salónním, povrchně komerčním stylem knih typu Hana. V paměti mi zůstal autorův popis chátrání vlastního organismu, proměny opáleného svalnatého těla na kostru potaženou kůží, s boláky a vředy, jejíž jediným smyslem života je najít cokoliv k jídlu.
Stroho podaný príbeh o holokauste pohľadom 15 ročného židovského chlapca z Budapešti. Mal veľké šťastie, že prežil, aj to len tak - tak. Páčil sa mi typický židovský trpký žartík: Tak len hlavu dole a nikdy nestrácať skleslosť.
Jedno z nejoriginálnějších svědectví z koncentračního tábora, které jsem kdy četla. Odosobněný text není ani čtivý, ani líbivý. Ale zprostředkovaná zkušenost je nadmíru autentická. Ne každý dokáže najít sílu, aby přežil.
Zvláštní, naprosto odlišný úhel pohledu na osobní zkušenost s koncentračním táborem.
Úsilí dítěte zorientovat se v neznámých podmínkách, nalézt nějaký řád a přežít, co se nemocí lámou do letargie, snového vnímání, a nakonec návrat mezi ostatní se svými nesdělitelnými zážitky ... Zpočátku mi ten neosobní popis a pozorování dění kolem připadalo nepřirozené, snad až patologické - všechna ta chlapcova "ovšem, samozřejmě nebo pochopitelně", ta snaha porozumět, najít nějaké zdůvodnění, možná i jakési ospravedlnění toho co a jak se vůbec mohlo dít, nakonec ale začala dávat smysl. Závěrečná kapitola jako nejdůležitější dílek skládačky korunuje knihu a posunuje význam do obecnější roviny, na rozdíl mezi představou o nějaké realitě a jejím skutečným prožitím.
Je to fakt, knih a filmů s touto tématikou je již mnoho. O to více překvapí jakým způsobem uchopil téma autor a jak neotřele zapůsobí popis života v koncentrácích z pohledu Gyuriho a logika jeho vnímání reality v kontrastu s možnostmi lidské fantazie. A byl bych “baba”, kdybych popíral slzy, které jsem nedokázal skrýt v závěru knížky
Silný příběh. Jsem rád, že jsem konečně narazil na knihu, od které se jen tak neodtrhl. Letos je to ostatně slabý čtenářský rok z mého pohledu. Ale tenhle maďarský skvost mě ihned vrátil do mé radostné čtenářské nálady. Nestává se mi moc často, že bych se snažil ve vlaku číst co nejvíc to jde. Že končím se čtením, až tehdy, kdy vlak zastaví a já ihned beru věci a utíkám domů, abych ve čtení pokračoval. Takový radostný pocit mě chyběl. A je to zřejmě tím, že Člověk bez osudu je napsán tak výborně, že Vás to vtrhne do děje, do víru všech těch peripetií, že prostě nechcete přestat číst. Ovšem nic není bez chyby, protože kdyby něco nemělo chybu, tak by to pak bylo dokonalé, a svět není dokonalý. I zde jsem objevil jistou mezeru v celé knížce, což je vlastně jazyk díla. Jak už jsem psal, je to čtivé, je to výborně napsané, ale věty jsou tak složité a rozvětvené, že jsem se občas ztrácel. Nicméně příběh z pohledu patnáctiletého chlapce je zdařile popsán, jednoduchý, věcný, neobsahuje žádné přemrštěné přirovnání a bůhví ještě co si literáti vymysleli, aby knížce dali větší punc kulturnosti. Až na ty rozvětvené věty, přirozeně (přirozeně jsem napsal schválně tak, jak bylo napsáno v knížce). Ale musím se přiznat, že emociálně na mě působily jen některé okamžiky. Nechci případné budoucí čtenáře připravovat o tohle potěšení, nicméně si pamatuji scénu, kdy si hlavní hrdina uvědomil, jak se od ostatních liší strážní nebo další prominentní vězni. Člověk si totiž nedokáže uvědomit pomalé změny, když je má neustále před očima. O to víc si změny všimneme, když někoho nebo něco vidí po delší době. Samozřejmě, že popis Osvětimi a dalších koncentračních táborů, života v nich a umírání na mne působily velmi emočně. Byla to hrůza, a proto knihu doporučuji těm, kteří ji ještě nečetli a chtějí se seznámit se životem v koncentračním táboře. Za mne by měla být kniha vložena do povinné četby, ale to by seznam knih už byl tak velký jako toaletní papír. Tímto příběhem také začíná moje kratší čtenářská etapa na téma holocaust, Židé, popřípadě prostě druhá světová válka či zkrátka utrpení, pronásledování atd. Jsem totiž rád, že jsem se dostal k této knížce a nebál jsem se číst, i když jsem dobře věděl, že to nebude žádné oddechové a radostné čtení. Shodou okolností mě ke knížce přiměla jiná kniha, tj. Osud člověka od Šolochova. Taky se zde popisuje život v koncentračním táboře, ale tak rychle, že jsem si prostě musel najít něco lepšího a obsáhlejšího. Tak na závěr přeju všem příjemné čtení u této knihy.
Jazyk knihy se mi líbil. Dokázala jsem se do chlapce vžít. To co se mu stalo bylo hrozné a chápu jeho pocity, kdy už přestal chtít žít nebo naopak nakonci knihy jeho zuřivost. Kniha byla velice smutná a naturalistická.
Nelíbilo se mi. Kniha mě ale upoutala svým závěrem a proto je zřejmě tak vysoce ceněna. V koncentračním táboře byl řád, každý věděl, co má přesně dělat...co má člověk ale dělat na svobodě, kde žádný takový řád není a může si dělat co chce..
Nesentimentálně ale stále citlivě podané vyprávění dospívajícího chlapce, jenž je odvlečen do koncentračního tábora. Tím, že je kniha psaná z jeho pohledu, Kertész pro autenticitu používá zvláštní jazyk. Chvíli mi trvalo si na a la zápisky patnáctiletého kluka zvyknout, ale nakonec musím uznat, že jistá dávka strohosti dodává příběhu na síle.
Válka a koncentráky popisované z pohledu maďarského patnáctiletého chlapce. Nechápe, co se kolem něj děje, kde se octnul, proč tam je... Vše vypráví jakoby zpovzdálí, jakoby se ho situace ani netýkala.
Holokaust z prožitků 15letého chlapce.Popsané složitější formou,ale s poselstvím neskutečně silným.
Jde spíše o svědectví než o klasický deník. Události jsou zaznamenány téměř neúčastněně, věcně, z pohledu patnáctiletého dospívajícího chlapce. Všechno bere zprvu jako hru, která se stává stále tvrdší - a časem pochopí, že realitě se neubrání...Dítě, které si má bezstarostně hrát, se náhle stává - starcem... Kniha působí velice autenticky, pohled dítěte jen umocňuje hrůzy, které vnímá kolem sebe. Pokud se zajímáme o tematiku holocaustu, mohu jen doporučit.
Další z famózně napsaných knih se židovskou tématikou. Přesto je tento příběh opět jiný, z pohledu patnáctiletého židovského chlapce, zpočátku naivního a stále infantilního, který patří mezi ty „šťastné“ a nakonec se vrací z koncentračního tábora domů. On to, co zažil, nepovažuje za peklo, marně se to snaží vysvětlit někomu, kdo to nemůže pochopit.
nejdřív jsem viděla film a potom si koupila paperbeckové vydání od Academia, kniha ve mě zanechala hluboké citové pochody ... každopádně se tato nešťastná historie musí opakovat mladším ročníkům aby pochopily co to bylo za hrůzu ...
Jak hluboko do nitra své bolesti se musel Imre Kertész navrátit, aby byl schopen světu navždy uchovat jeden z mnoha příběhů, jež nesmí být nikdy zapomenuty...
Další z děsivých svědectví o zvěrstvech páchaných v koncentračních táborech. Autor popisnou formou líčí život dospívajícího židovského chlapce odvezeného do lágru. Téměř nezúčastněné pozorovací a vypravovací schopnosti hlavního hrdiny činí z knihy syrovou osobní výpověď. Neobvyklý doslov tuto opravdovou knihu završil. Získané ocenění si tato kniha právem zaslouží.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé maďarská literatura autobiografické prvky holokaust, holocaust středoevropská literatura
Autorovy další knížky
| 2009 |  Člověk bez osudu |
| 1998 |  Kaddiš za nenarozené dítě |
| 2006 | Likvidace |
| 2005 | Fiasko |
| 2006 | Příběh |
Za sebe nemohu knihu hodnotit ani jinak. Být bez osudu znamená osvobození a svobodu, protože osud mi neurčuje trasu mého života.