Bhútán, má láska
Tereza Boučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/434184/bmid_bhutan-ma-laska-d29-434184.jpg
4
99
99
Krajina a příroda vypadaly na internetu nedotčeně, průzračně, nádherně, mimo veškeré kategorie. Ihned jsem zatoužila ještě jednou, naposledy, překonat sebe sama, své strachy z létání, výšek, z neznámého, ze své kondice a věku – a jet. Napsala jsem do práce muži, který strachy jako já netrpí: Jedeme do Bhútánu! Jedeme? Napsal obratem: Jedeme! Číslo osm symbolizuje v asijské kultuře štěstí. Proto se nás v pondělí čtvrtého listopadu 2019 sešlo na letišti Václava Havla osm cyklistů. Že k sobě patříme, bylo jasné už na dálku. Prozradily nás obrovské krabice s koly, které jsme před sebou tlačili na vozíku… Putování po zemi hřmícího draka, hor, klášterů a všemocných penisů, cesta po království štěstí, jak se taky Bhútánu říká, začala. Ještě jsem nevěděla, že krajina a příroda, ale i lidé tam jsou opravdu mimo veškeré kategorie a že z toho bude láska na první pohled.... celý text
Přidat komentář
Milá knížka, moc hezky se četla. Dokonce ji s potěšením přečetl i můj drahý a ten jen tak něco nečte:).
Přiznávám, že s touto knihou jsem dlouho bojovala. Nejdřív mě zklamalo, že se vlastně jedná o zápisky ze zájezdu s cestovkou. Pak mě štvaly suché popisy reálií, příliš podrobné líčení cyklistických úseků (kdo jel první, kdo co vyfotil...), ufňukaná vypravěčka... Ale musím říct, že nakonec jsem si tu partičku šedesátníků oblíbila, takže bych s nimi (prostřednictvím knihy) klidně ještě někam vyrazila. :-)
"Aby mi někdo sám od sebe udělal nebo přinesl nebo poslal čaj, když jsem byla nemocná, to se mi za celý život nestalo. Anebo se mi to stalo dávno, v dětství. Pak už jsem si vždycky všechno musela udělat sama. Anebo jsem si musela říct, musela jsem o čaj poprosit... Ten večer jsem intenzivně cítila, že štěstí je v tomhle království opravdu přítomné."
Bhútan je pro mě velice zajimavá, ale uzavřená země. Jsem rád, že jsem narazil na knížku někoho, komu se tam alespoň trochu podařilo nahlédnout. Už od prvních řádků si me kniha získala a opravdu jsem se i já skoro přenesl do Bhútánu. Styl autorky se mi moc líbil i mísení poznávání nové země s některými osobnějšími tématy mi přišlo super.
Celkový obdiv k autorce knihy i jejich kamarádů, kteří byli schopni fyzicky zvládnout cestování na kolech v tomto vysokohorském prostředí. Kniha zahrnuje nejen zážitky kolem poznávání jiné kultury a prostředí ve které lidé žijí s vysokou hodnotou HDŠ - hrubého domácího štěstí. Nechybí ani vlastní humorné příběhy při cestování, které se střídají i se zamyšlením na jiná témata - manželství, svoboda, spokojenost, rodinné vztahy apod..
Kniha mne opravdu mile překvapila.
"Penis je božstvo. Penis je všemocný. Kromě plodnosti a štěstí zařídí i dobrou úrodu..."
Při psaní předchozího komentáře k Boučkové jsem opomněla komentovat její postřehy ohledně dle ní všudypřítomného vyobrazení pánského nádobíčka v Bhútánu. Po tomto "varování" jsem měla opravdu velmi vysoká "očekávání". Po pár dnech jsem ale usoudila, že její cestování se nejspíš ubíralo jinými směry, než to mé. To je nicméně trochu obtížné, protože místní průvodci mají dané trasy a jenom podle délky pobytu toho uvidíte více či méně. Boučková ale nepochybně zavítala do více míst a navíc jsem o této podivné zálibě četla ve více zdrojích. V každém případě, když jsem "konečně" nějaký uviděla, nebyla jsem díky její knize šokovaná. Po debatě s průvodcem se mi pak dostalo osvětlení, že jde spíše o "okrajový" fenomén spojený s příběhem "pouze" jednoho budhistického mnicha Drukpy Künley/ho, který šířil víru v údolí ovládaném zlými démony pitím, jídlem a sexem. Nelze ji podle průvodce spojovat s buddhistickou vírou v Bhútánu, pouze s jednou s jejích odnoží. Nevím, jestli byl náš průvodce prudérní nebo realistický, ale určitě byl vysoce věřící. Pravdou je, že předmětnou malbu jsem viděla asi jen na 3 domech, potom některé příhodně vyzdobené suvenýry a rovněž coby výzdobu jednoho muzea (viz foto u mého profilu). Určitě ale nešlo o "očekávanou" záplavu, takže pro mě spíše zajímavý národní kolorit, nikoliv přehnaně rozšířený.
Právě jsem se vrátila z Bhútánu, kam jsem odletěla vyzbrojena Boučkové knihou. Přiznám, že titul mě spíše odrazoval. Obávala jsem se nekritického popisu země, která mě už roky lákala svými nevšednostmi, výjimečnostmi i podivnostmi. Taky jsem ale věděla, že Bhútán patří mezi 46 nejméně rozvinutých zemí bez přístupu k moři, a že je monarchií, kde se turista může pohybovat po zaplacení téměř nehorázných poplatků pouze s průvodcem. Dle očekávání by tak měla být rovněž méně svobodnou a demokratickou.
Knihu jsem přečetla před tím, než jsme přistáli v Paro. Cesta to totiž byla neuvěřitelně dlouhá. Zbožštění (Bhútánu Boučkovou) se však naštěstí nekonalo. Mile mě překvapila (až na některé na můj vkus příliš osobní pasáže) a skvěle naladila na přistání na jednom z nejmenších mezinárodních letišť na světě a asi i nejnáročnějších na schopnosti pilotů. Přes letiště ve Frankfurtu, Dillí a Káthmándú jsem konečně vstoupila do země, kde, jak jsem se zrovna dočetla, je jako v jediném státě na světě zakázáno kouření. V pravdě pozoruhodné, ale od doby kovidí už nepravdivé. Podobně jako zákaz zabíjení zvířat. Průvodce mi v průběhu cestování vysvětlil, že své zvíře si majitel zabít může. I tak jsem si myslela, že právě tady najdu největší společenství soukmenovců vegetariánů na světě. Kdo si chce totiž v Bhútánu pochutnat na mase, musí si jej nechat dovézt za zahraničí. Jenže to právě všichni dělají. Bezpočet po zemi rozptýlených krav a jaků sice umírá na stáří, protože se nechová na maso, jenže Bhútánci jedí maso indické, zejména kuřata. Opět jedna deziluze. Každoúterní prohibice už tak skvělý vynález není, stejně jako nápad předchozího krále nechat nahradit HDP hrubým domácím štěstím. Dle mého však pouze stará dobrá taktika, jak v lidech vyvolat pocit, jak se mají v zemi, kde není nezaměstnanost nebo je zdravotnictví zdarma (nepřipomíná vám to něco?), dobře a kde nikdo nemá důvod si stěžovat. Jakkoli třeba na sociální jistoty už v národní pokladně prostředky nezbývají. Taková malá, šťastná diktatura.
Boučková uvádí celou řadu takových pozoruhodností, ale i kritická pozorování. Taky jsem si ověřila, že Bhútánci jsou přátelští, nápomocní a autenticky spokojení. Smartphony sice zemi i její chrámy doslova zaplavily, přece však virtuální komunikace nenahradily vzájemné sociální kontakty. Trošku si do Bhútánu přeci jenom rýpnu, ač mi padl hluboko do srdce i do oka. Král zde trousí příkazy a zákazy zleva i zprava, a tak trochu si pěstuje kult osobnosti. Jeho fotografie visí na každém rohu a v každém chrámu hned vedle Buddhy a jiných buddhistických světců. Nutno ale přiznat, že král skutečně dosáhl relativně spokojeného obyvatelstva. Zavedená uniformita úspěšně stírá rozdíly mezi bohatými a chudými. Rozdíl v postavení se pozná snad jen podle velikosti domu a auta. Člověk tak ztrácí orientaci, v které části země se právě nachází. Všude vidí stejně vypadající domy (velmi malebné, mimochodem), potkává stejně oblečené lidi (i král chodí v jednoduchém národním kroji), v každé obci a mnoha kopcích a horách je monastýr a/či chrám a neustále se pohybuje nekonečnými serpentinami vzhůru či dolů.
Na každý pád jde o čtivý, zajímavý a pravdivý záznam cyklistického pobytu Boučkové v Bhútánu, v němž případné nesrovnalosti jdou na vrub vývoje v čase. Ani já jsem nezůstala nakonec nedotčena tamní krásou. Země je nádherně zelená (dokonce i v tomto čase konce zimy) a malebná, a vysoce působivý je duchovní rozměr tohoto hornatého státečku, kde vrcholy himalájského pohoří přesahují 7000 metrů nad mořem. Lásku Boučkové tak nakonec vlastně docela chápu.
Ale jo. Země, kde na každém rohu uvidíte pinďoura... Falus everywhere -:))).
Ne, vlastně takhle jednoduše bych to neviděla, i když se přiznám, že jsem o ní slyšela až v souvislosti s v bulváru omílaným obřadem jednoho prezidentského kandidáta :). Do té doby jsem vůbec netušila, že je někde taková země zastrčená a že by to tam mohlo být tak fajn :).
Určitě zajímavá kniha o málo známé zemi kdesi v dáli… Bhútánu…
Na knížku jsem se těšila, ale nějak mě nenadchla…
Docela mi tam chyběla ta úsměvná část, co je teď v jiných cestopisných knihách…
Fascinuje mě země, kde se místo HDP měří HDŠ (hrubé domácí štěstí) a moc jim mačkám pěsti, ať jim to co nejdéle vydrží! Knížek o Bhútánu je pomálu, a tak mi nezbylo než sáhnout po cestopisu. Jako praktická žena jsem ocenila popisy všech možných toalet, záchodů, křovíček i průjmů, naopak bych se obešla bez sebeterapeutických vzpomínek na mrtvou maminku... Ale největší radost mi udělali budhističtí psi! Knížka průměr, země nejlepší!
Líbí: čtivé, popisné, informativní, ale i hodně subjektivní, prostě jak každé své cestování jednotlivec vnímá (jen minimálně negativismu, na rozdíl od mnohých jiných českých moderních amatérských píšících cestovatelů). Tady tedy cestování ve skupině, včetně manžela, a dílem na kolech, dílem v autě, jinými slovy mnohem méně starostí, zato více možností sdílet dojmy s krajany přímo na místě.
Autorka mne vzala do země, o které vím, ale která rozhodně není na seznamu mých toužebných cílů. A ani po přečtení se na něj nedostane. Ale právě proto se ráda aspoň takto zprostředkovaně leccos dozvím.
Pěkná výprava (knihy). Fotky krásně barevné, různorodé (jen minimum snímků samotných cestovatelů, což je vždy velké plus) a je jich hodně, přímo u daných destinací a popisu cesty. Mapička malá, bez měřítka i bez většiny zastávek, ale aspoň ukazuje, jak malý/velký Bhútán je ve srovnání s asijskými sousedy.
Země je to velice specifická, pro nás značně překvapivá až nesrozumitelná, ale mění se strašně rychle, proturisticky, možná že už dneska - po dvou a půl letech od výletu - by to tam autorka ani nepoznala...
Na textu je příjemně znát, že autorkou je spisovatelka, ne jen cestovatelka. Odtud také trocha sebestřednosti ohledně kvalitní šlapací přípravy, ublíženeckého se babrání ve svých zdravotních indispozicích, ale také dojemných vzpomínek na zesnulou maminku.
Já jsem knihu v polovině vzdala. Za mě to nebylo nijak poutavé, nedýchala na mě atmosféra toho místa, přestože věřím, že je to nádherná země. Po dvoustránkovém popisu situace se špinavým povlečením v hotelu jsem dala ještě pár dalších stránek, ale ne, nebylo to tam.
První tři komentáře - Jama49, cornetka, IvaKo - bych spolupodepsala, ačkoli cestopisy vůbec nečtu a nevyhledávám. Zato obdivuju a už dlouhá léta sleduju T. Boučkovou, takže jsem neodolala.
Bez její knihy bych ani netušila, že země jménem Bhútán existuje, natož kde leží. Už jen fakt, jak náročné je dostat se tam, mě překvapil, a potom spousta dalších "místních specifik". Považuju se za poměrně zkušeného cykloturistu, ale tak daleko bych si kolmo netroufla, a ve věku účastníků už vůbec ne, takže obdiv a poklona!
Když tohle všechno někdo dokáže literárně zpracovat tak jako Tereza B., je radost si knížku přečíst a podivovat se, co všechno je k vidění na naší zeměkouli. Svatý láma Drukpa Kunley tedy musel být neuvěřitelný člověk - jen si představuju, jak by to tady vypadalo, kdyby dorazil až k nám . . .
"Mladá žena najde potěšení v lásce. Mladý muž najde potěšení v sexu. Starý muž najde potěšení ve svých pamětech. To je doktrína tří rozkoší.
(Kde najde potěšení stárnoucí žena? Ptám se já, stárnoucí žena.)"
Autorka má můj obdiv jako žena, která dokázala Bhútán projet většinou na kole ve svých asi 60 letech. Kniha je vtipná, poučná, pozitivní tak jako popisovaná země.
Úžasná kniha,tak odlišná od těch,které jsem již od této autorky četla. Hned bych si sbalila????...
Boučkovou mám ráda, četla jsem všechny její knihy, ale tenhle cestopis se mi nelíbil. Myslím, že její parketa je silné romány a tohle nebylo ono.
Na knihu jsem v knihkupectví narazila omylem, nevěděla jsem, že vyšla. Je škoda, že se většinou o dobrých knihách mluví míň než o těch dobrých nebo něčím zajímavých. Ale vím, je to čistě subjektivní.
Kniha se mi moc líbila, a to formou, jazykem a i díky popsaným reáliím. Bhútán je země, do které se nechystám, ale autorka ji popsala tak báječně, že tam vlastně nemusím. Mám ráda všechny její knihy a úvahy v nich, tuhle ale asi nejvíc. Není tak bolestínská.
Můžu ji všem doporučit.
Miluju podobne cestovatelske knihy, kde se dozvite spoustu zajimavosti o zemi, kam byste normalne nejeli.
Cestopisy příliš nečtu, raději sama prožívám dobrodružství v horách a cizí kulturu na vlastní kůži. Kniha je napsána s humorem, proložená zajímavostmi a životními příběhy, kombinace se mi líbila, akorát mi chyběla tak trochu skutečná duše lidí, kteří v zemi žijí. Na dovolenou do Bhútánu mě kniha nenaladila, cestovat s průvodcem po hotelích na to mám čas až budu ve věku autorky, zatím si raději naložím věci do batohu a vyrazím po svých i do kopce ????. Zibura mi stylem dovolené sedí více, tohle je na mě trochu nuda.
Můj první cestopis a byla to jízda, nejraději bych sedla do letedla a odletěla směr Bhútán. Zpočátku jsem přítele neustále zahlcovala informacemi ,,veděl jsi, že...". Velmi se mi líbili zajímavé vsuvky. Trochu jsem postrádala mluvení s místními, a vyprávění o jejich životech. Ale jinak celé dobrodružství na kolech bylo krásně popsané.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Rok kohouta |
| 1990 |  Indiánský běh |
| 2016 | Život je nádherný |
| 2024 | Dům v Matoušově ulici |
| 2013 | Šíleně smutné povídky |
Vlastně ani nevím, proč mi tahle knížka úplně nesedla. Přitom má spoustu ingrediencí, které mám rád. Samotný tajemný Bhútán, buddhismus, cestopis, lidské vztahy v malé skupině, bohatě fotograficky dokumentované. Možná právě proto, protože všechno je to tak nějak povrchní?
Nebo jen nepřišla v ten pravý čas.
Asi tak 3,5*