Bible osamělého člověka
Gao Xíngjiàn (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136543/bmid_bible-osameleho-cloveka-Ti8-136543.jpg
4
52
52
Druhý román slavného čínského spisovatele, dramatika a malíře, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Gao Xingjiana, začíná na jaře roku 1997, kdy se stárnoucí dramatik vydává do Hongkongu na premiéru své divadelní hry. Blízkost pevninské Číny a termínu návratu této britské kolonie do jejího čínského lůna v něm po letech exilu vyvolává vlnu vzpomínek. Jejich dravost mu připomíná hrůzu nesmyslného násilí, kulturu strachu, před kterou uprchl, aby mohl klidně tvořit a žít. Autor vede svého čtenáře pevnou rukou mezi pohyblivými písky vzpomínek a povinného zapomínání zpět k sladkému, tak krátkému dětství, probouzení se světu, osudovým setkáním s ženami, které mu zas a znovu berou dech, i uvržení do víru nenasytné revoluce zvané kulturní, kterou neukojí ani krev obětí. Tentokrát ale před zásadními otázkami není úniku. Autor Hory duše znovu rozvíjí poutavou síť příběhu, jehož jádrem je dialog sám se sebou. Kdo je však ty a kdo on? Gao Xingjian dobře ví, kolik postav se dělí o jedinou totožnost, živoří v ní, jásá, šílí, odmítá, utíká, uvažuje, promlouvá, váhá i rozhoduje... Jednoznačnou odpověď tedy nemá.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , AcademiaOriginální název:
Yi ge ren de shengjing, 1998
více info...
Přidat komentář
Za slunného dne dočítám Bibli osamělého člověka. Jeho životní úvahy ve mně vzbuzují melancholii a souznění. Je v něm i špetka buddhovství:
"Všemohoucí stvořil tento svět, dobré konce v něm ale nenaplánoval. Ani ty nic neplánuj, zbytečná námaha, stačí žít tady a teď, v daném okamžiku nevíš, co ti přinese a chystá další, nejsou ty okamžité přechody nádherné?"
A potřeba vyrovnat se s všudypřítomnou smrtí:
"Smrt určuje svrchovanou mez, bez ní bys byl jen ohavnou starou zrůdou, ztratil bys soucit, nepoznal stud a mohl páchat nekonečné zlo. Smrt je mezí, která se nedá překonat, nádhera lidství trvá jen uvnitř jejích hranic, v nich se snaž, co můžeš!"
Ostatně - hrdina knihy si tajně schovává své výplody na kouscích papíru pod zelákem v chatrči v jihočínských horách - a uchovává jako poklad bednu svých knih - zakázané ovoce - vláčí ji s sebou (jako já své archivy a knihy, co jsem nakoupil a také zachránil před stoupou).
Svatokrádež chvíle volně strávené nad slovem.
Řeč ještě postižená tichem je hnízdem.
Neviditelné věci postižené temnotami jsou sněním.
V tiché předehře je obsažena úplně celá literatura.
Tato Prvopočáteční scéna je plná obrazů, jež nejde vyslovit.
Napsané knihy jsou chrámy tajemství.
Proto čteme.
Denise Molčanova nepřestanu obdivovat. Překladatel z čínštiny a z francouzštiny, který z obou jazyků dokáže vykouzlit knihu přístupnou českému čtenáři. Protože studuji čínštinu a francouzštinu, beru ho za svůj velký vzor, ač si nedělám naděje překladu něčeho takového, jako je právě Bible osamělého člověka, Druhý břeh nebo, pokud zabrousíme i k jiným autorům, kniha laueráta Nobelovy ceny, Yo Moyena, Krev a mlíko...
Knihy o stejné době jsou všechny podobné. V každé z nich se snoubí krutost, lži, intriky, bláznovství a touha po svobodě. Tahle je ale přeci jen trochu jiná. Roztrhané a uschovávané vzpomínky stárnoucího spisovatele nám o toho o Kulturní revoluci neřeknou mnoho, za to řeknou to nejduležitější - jak moc to člověka zasáhlo uvnitř. Co to stále hledá a nenachází?
Bible osamělého človeka rozhodně nepatří k lehkému čtení. Střídaní doby, osob, míst, to vše v nás vzbuzuje dojem neutuchajícího zmatku. Po jejím dočtení zbude ve vzduchu trpký odér Hongkongu, vůně sexu, tušení Markétiných ňader, krása čínských žen, hrubost pracovní kombinézy a teplo sálajících kamen v kamrlíku dva na dva metry...
Není to kniha o Čínské kulturní revoluci, na to je autorovo vzpomínání příliš útržkovité a osobní, navíc ještě rozostřené střídáním druhé a třetí osoby. Je spíš o tom, jaké rány ta doba způsobovala na duši a jaké k nim pak přidala vykořeněnost emigrace. O svobodě, vykoupené trvalou ztrátou domova, o hledání jeho náhražky v náručích žen, o dialogu a neporozumění mezi dnešním a tehdejším já. Vyprávění je to trpké ale ne ukřivděné ani ufňukané. Ne přímo strhující ale při určité míře usebranosti čtenářsky vydatné.
Po přečtení Hory duše jsem se těšil na další příjemné čtení, ale i když dočítám knihy do konce, vydržel jsem jen pár stránek. Je to zmatek nad zmatek. Nevím kdo je kdo. Zřejmě je to pro zdatnější čtenáře :-)
Čeho všeho je člověk schopen - ve jménu ideologie - o tom je tahle kniha.
O lidské touze a vůli přežít a zachovat si aspoň trochu lidské důstojnosti a smyslu pro krásu - i to je takhle kniha.
Gao je malíř - a na jeho psaní je to poznat. Malíř, který vládne bravurně jazykem - máte u něj pocit, že každé slovo, každá věta je tisíckrát promyšlena , slovní veteš je nemilosrdně odstraněna a zůstanou jen slova - tahy štětce - která dotvářejí obraz. Obraz doby, kdy život jednotlivce neměl žádnou cenu a kdy k přežití bylo nutno vypnout vlastní myšlení., nasadit masku, splynout s davem - a kdy všechno tohle mnohdy nestačilo . Ta doba není zas vzdálená a hrozné je, že ve chvíli, kdy budete číst tuhle knihu, někde na této planetě lidé stále zažívají stejný osud. .
Kniha se nečte lehce, musíte přistoupit na autorův způsob vyprávění, zdá se, že si autor se svým čtenářem jakoby pohrává - co ještě snese, do jakých podrobností ještě může jít, kam až čtenáře pustí - do nejintimnějších situací, do hloubky beznaděje, až na dřeň duše. Je to vyjímečná kniha a skvělý autor.
Popis děvkaření autora divadelních her se střídá s popisem poměrů za kulturní revoluce v Číně, ale chybí tam nějaký vývoj, děj, něco, co by knihu hnalo kupředu a čtenáři umožnilo se těšit na každou novou kapitolu - souboj s touto knihou jsem vzdal asi v jedné třetině...
Už nežiješ v ničím stínu, na stín svého bližního už nenahlížíš jako na imaginárního nepřítele, tys ten stín opustil, nic víc, nač vyrábět další naděje a iluze, na svět jsi přišel bez starostí, nahý jako červ, v dokonalém tichu a prázdnu, proč s sebou ještě něco odnášet, stejně si nic neodneseš, jediné, z čeho máš doopravdy hrůzu, je smrt, ona neznámá.
GAO XINGJIAN
"Můj první čínský autor - a musím uznat. .. kvalitní. Jeho zdvojení totožnosti hlavního hrdiny je prostě geniální."
Ani ne román. Proud vědomí, který táhnout by se mohl nekonečně dál a dál. Až mě překvapilo, že v jednu chvíli kniha najednou skončila. Prolínání dvou rovin. Hlavní hrdina mladík a Čína za časů Kulturní revoluce. Mao jako Slunce největší. A na straně druhé dnes již stárnoucí dramatik, exulant, který se vydává do Hongkongu na premiéru své divadelní hry. Schyluje se k návratu britské kolonie do jejího čínského lůna.......
A také ženy, ženy, ženy. Mocný impuls k tvorbě! Dávají mu životní sílu, jsou hnacím motorem jeho činů uměleckých i lidských. Jednu mění za druhou jako ponožtičky. Skoro až posedlost ženským tělem a chtíčem. Zároveň si ale uvědomuje, že stárne a život bez rodiny a potomků, v nichž by i nadále existoval, hrozí prázdnotou a smutkem...
Kniha by byla skvělá, kdyby byla lépe přeložená. Obsahové stránce mohu vytknout jen lehký chaos v postavách, bezejmenný hlavní hrdina se v tom někdy trochu ztrácel. Co se ale překladu týče, nebyla jsem spokojená. Pan překladatel nevychytal změnu osob či časů v jedné větě a co mi vadilo nejvíc, to byl překlad jmen. Přídomky Číňanů byly přeložené do češtiny, stejně jako německá a francouzská jména, což dodalo knize trošku buranský nádech. Naproti tomu velký vůdce Mao Ce-tung se zde objevil v mezinárodním překladu Mao Zedong a stejně tak i jeho náměstek, Teng Siao-pching (zde Deng Xiaoping).
Autor v nekterych castech knihy vytvari obratne, jakoby nekolika tahy stetce, pusobive obrazy vnitrniho rozpolozeni hrdiny i vnejsiho sveta, ve kterem prave probiha kulturni revoluce. V revolucni vrave i pozdeji behem systematickych cistek se snazi hrdina knihy prezit a pritom si zachovat alespon kousek vnitrni svobody. Obrazy utisku se stridaji s obrazy touhy a milostnych pletek, to u me misty vytvari az zvraceny pocit vzruseni. Jsem rad za seznameni s prubehem velke kulturni revoluce, o ktere jsem mnoho nevedel. Nejvic si ale cenim moznosti nahlednout do zivota cloveka vlaceneho dejinnymi udalostmi. Jediny negativni dojem z knihy bych shrnul do slova: samolibec.
Bible osamělého člověka
Na konci Gao Xingjianovy Bible je krásný doslov od překladatele, který tvrdí, že bychom neměli povrchně číst tuto knihu jako součást nějakého lineárního narativu o čínské historii, ale nalézt plnou hodnotu této knihy ve zpovědi člověka a jeho cestě znovu najít sám sebe. Bohužel pro mě autorova vnitřní psychologická cesta neměla až takový význam jako výpovědní hodnota knihy. Nebo jinak řečeno, to hlavní, co tato kniha nabízí, je skutečně nějaké genius loci jisté doby v Číně a jedinečný vnitřní pohled na Kulturní revoluci. Knih, věnujících se autobiografické zpovědi rozvedeného muže středního věku, který navazuje nenaplňující milostné vztahy s různými ženami, je mnoho a v tomto ohledu zní některé části knihy otřepaně. Ať už je přístup k psaní o ženách tohoto autora autentický nebo získaný, neliší se moc od podobných autorů. Sexualita a Freudovské komplexy už v knihách dávno nejsou jedinečným faktorem, oplzlé popisy ženského těla a celková neschopnost vnímat ženy jako stejnou bytost s trochu jiným nastavením je spíše odpuzující.
Tato kniha je nejsilnější v retrospektivních pasážích z doby Kulturní revoluce, nejslabší v momentech, kdy už životem zničený autor cynicky pozoruje okolní svět v různých cizích zemích a přesvědčuje sám sebe o existenci nějakého postideologického stavu (kterýžto sám je nějakou ideologií, které se autor rozhodl odevzdat). Zatímco retrospektivní pohled na (třetí osobu) v minulosti je pokaždé zajímavý, vložené kapitoly o (první osobě) občas neví, co se snaží sdělit. Přechází mezi zápisky ze (současnosti) v Hong Kongu či Španělsku, které jsou silně dějové ač introspektivní a ryze meditativními kusy, které se ale začínají stále dokola opakovat.
Nakonec jako čtenář tu nejsem abych soudila morální charakter autora. Zpověď z toho, že se autor Kulturní revoluce sám aktivně účastnil začíná až kolem třetiny knihy, poté, co sám vysvětluje, jak moc je to doba nepochopitelná a odmítá na ni vzpomínat. Člověk pak chápe cynické odmítnutí jakékoliv politiky, ideologie, revoluce, snahy vypovídat či napomínat, obviňovat nebo napravovat své chyby.
Možná je to opravdu Bible osamělého člověka, Bible jednoho člověka (一個人的). Možná jediný, komu tahle kniha vskutku plně slouží je sám její autor. Z literárního hlediska má spoustu chyb a nedokonalostí, z hlediska morálního ji asi není správné soudit a tak nezbývá než nahlížet na ni jako na osobní výpověď, kterou nikdo jiný z nás úplně nepochopí.