Bídné roky

04.10.2023

Napínavé. Skvělé. Drsné. Početla jsem si.

08.04.2023

Tohle jsem tedy nečekala. Knížku jsem si náhodně vzala z knihobudky do autobusu, začátek jsem teda prokousávala trochu déle (ono celkově chvíli trvá, než člověk knihu přečte), ale motiv života na smetišti jako únik před hroutící se civilizací mě zaujal. A je to napsané dobře. Situaci si lze dobře představit, vžít se do "hrdinů". Nepřišlo mi to vlastně ani moc depresivní, jako by obdobně "apokalyptický" scénář mohl být. Spíš jako o objevování jiných možností žití, bokem rozpadající se společnosti.
Kniha je ze dvou dílů, dobré mi přišly oba.

15.11.2022

Pokud se chcete něco dozvědět o fenoménu „kolaps civilizací“, můžete sáhnout po knihách renomovaných autorů, jako jsou Joseph Tainter, Jared Diamond nebo náš Miroslav Bárta a okruh autorů na něj napojený…
… nebo sáhnout po knize Knuta Faldbakkena. V té se nedozvíte nic o teorii přerušovaných rovnováh či komplexitě moderních společností, ale zato z první ruky dostanete představu, o co jde, když se společnost bourá jako domeček z karet.
Poprvé jsem to četl před 40 lety coby gymnazista a bral jsem to jako příběh z rodiny „Malevilu“ – působivá fikce.
Nyní, jsa o těch 40 let starší s vědomím přízraku opravdového kolapsu, jenž pár stovek kilometrů od nás nabývá děsivé reality, jsem pozorně vnímal všechny okolnosti, které autor ve svém románu nastínil.
Napsal to před padesáti lety, ale společnost jako taková, snad s výjimkou konkrétních – lokálních -dopadů na životní prostředí, nepokročila tak, aby se příběh města Sweetwater nemohl odehrát i dnes. Dalo by se říct, že v zásadě nic z toho, co si Faldbakken tehdy vyfabuloval, nelze zamést pod koberec. Vše z toho může nastat, a nic na tom nemění, že toho jako společnost víme více než tehdy a tváříme se mnohem civilizovaněji. Skoro by se dalo říci, že opak je pravdou: lidé se dobrovolně vzdávají možnosti něco vědět a skrytá agresivita jako rakovina prorůstá společností.
Faldbakken napsal velmi sugestivní příběh a jednotlivé detaily jsou v mezích spisovatelské „licence“. Najdeme v něm spektrum postav, která zahrnují různé póly komunity ocitnuvší se za okrajem společnosti. Kladným hrdinou není nikdo, kladní hrdinové žijí někde za horizontem – pokud neskonali jako první. Přesto si podle okolností čtenář může najít postavy jemu sympatické, případně jím opovrhované. Nelze vyloučit ani to, že sympaťák se časem změní v hajzla a naopak.
Na velké dialogy si autor nepotrpí. V boji o holý život jde filosofie stranou. Výjimkou jsou monology jednoho z outsiderů komunity – pasáka Smileyho -, které stejně nikdo neposlouchá, popřípadě na ostatní působí jako červený hadr.
Je dobře, že se kniha před dvěma lety dočkala nového vydání (vydalo nakl. Maťa a tady to vydání chybí). Nepatří asi mezi literární skvosty, ale velmi dobře zapadá do své žánrové kategorie a nemělo by se na ni zapomenout.
Musím konstatovat, že se mi velice zamlouval překlad knihy. Překladatelka tehdy (mám na mysli vydání z roku 1981) odvedla profesionální práci.

30.10.2022

Ve dvoudílné dystopii (Soumračná země a Sweetwater) norský autor Knut Faldbakken sugestivně popisuje zborcení civilizace, rozklad společnosti a pád člověka do temnot. Velkoměsto Sweetwater na břehu mrtvého, ropou a chemikáliemi znečištěného moře, jako symbol západní společnosti, se propadá, nejprve poznenáhlu, později brutálním volným pádem do špíny, bídy, anarchie a nakonec zániku.
Na příběhu malé skupiny lidí žijící na skládce městského odpadu a parazitující na umírajícím městě pozorujeme děsivé změny v chování, myšlení a morálce lidí vystavených extrémním podmínkám do té míry, že ztrácejí poslední zbytky svého lidství.
Není to veselé čtení, i když samotný závěr nám jakousi naději přece jen dává.
Román byl napsán v 70. letech minulého století a dosud nikdy nebyl aktuálnější než právě teď.
Citace:
„Smiley neustále tvrdil, že bydlet na Smetišti a žít v odpadu a z odpadu lidské společnosti je jediný život, který se dá ideově ospravedlnit, protože člověk je stejně jen parazit a jinou možnost nemá, protože teorie se zhroutily pod tíží faktického úpadku ducha společnosti.
---
´Kromě toho jsou takoví jako ty a já, o ostatních ani nemluvě, neschopní vytvořit jakoukoliv společnost. Nosíme v sobě znamení smrti té společnosti, z které jsme odešli, to si piš. Jsme její představitelé se znamením smrti na čele. Jsme destilát toho, co se ve společnosti zkazilo. Jak bysme teda mohli vytvořit někde jinde něco jinýho?´
Smiley používal své litanie jako obranu před věcmi, které si nechtěl připouštět. Čím víc si maloval chmurné vyhlídky a čím horlivěji líčil hrůzy, které je čekají, až přijde ´apokalypsa´, tím umělečtější, teoretičtější a nevinnější vypadalo to, o čem mluvil. Míval pravdu v jednotlivých věcech, to Allan uznával, předpovědi, které sypal z rukávu, byly podložené inteligentním pozorováním a znalostmi, ale na druhé straně měl sklon všechno snižovat na plytké klábosení. Jeho apokalypsa byl výstavní kousek, takový docela malebný jev, který se dal pozorovat z toho či onoho zorného úhlu. Jeho postoj předpokládal ´něco příštího´, stav, který byl docela podobný tomu, v kterém teď žili, kde se prověří teorie a argumenty. Předpokládal totiž, že se vcelku nic nestane – ne ve skutečnosti. Smileyho cynický pesimismus byl jen zástěrkou povrchnosti, nepochopení toho, co se vlastně děje.
---
´Není v tom vlastně kapka ironie,´ pokračoval Smiley ve svém pobouřeném výkladu, ´že přeměna společnosti, o které nadarmo sní kdejaký extremista a snílek už pár desítek let, si teď přijde sama od sebe, nikdo pro to nemusel ani prstem hnout a všechny politické protiklady se předtím hezky uhladily, když se vůdci pustili do velkolepé akce a chtěli to zabrzdit? Jenže teď to proběhne důkladněji, než si to představovali i ti největší radikálové. Od maloburžoazní ukázkový společnosti rovnou do stadia jeskynních lidí, rovnejma nohama do doupat, to jsme to dopracovali! My už jsme si to tak trochu vyzkoušeli, takže jsme vlastně něco jako předvoj...´
---
Byli to obyčejní lidé, prostě oblečeni, bylo mezi nimi hodně mladých, ale většinou se jednalo o lidi ve středním věku, pro které se perspektiva toho, co se právě dělo, osudně rozplývala, kteří chápali svou životní zkušenost jako to jediné, co může dát těmto událostem správnou hloubku. Představovali obyvatelstvo, které celá léta trpělo pod autoritativním politickým komplotem, takzvanou vládou široké koalice, pod zákony, které je stále víc omezovaly, pod rostoucím dohledem a nedostatečnou, nesystematickou vládní opozicí, protože již před deseti lety se rozpadlo levicové hnutí na frakce, které proti sobě bojovaly a oslabovaly se navzájem, takže se v době zostřených požadavků na demokracii v mezích zákona staly snadnou kořistí bezpečnostních opatření. Reprezentovali obyvatelstvo ochromené bezmocí nad současnými poměry a zmítané narůstajícím strachem z budoucnosti, obyvatelstvo, které se vzdalo svého práva na spolurozhodování a tím i svého životního elánu ve prospěch vládců, jako kdyby se jednalo o uzavření obyčejného obchodu. Když dostanete moc, slibte, že nás zbavíte chaosu. Dáte nám na oplátku stabilitu a zásoby toho nejnutnějšího k životu?
Tomuto obyvatelstvu teď začalo svítat, že jejich obchodní partner, mocipán, svůj díl smlouvy nedodrží.
---
Nejen strach z toho, že podlehnou smrtelné epidemii a zemřou někde zapomenutí a bezmocní v uzavřených obvodech města, ale i první podzimní mrazíky je přiměly, aby všechno sbalili a uprchli. Nedostatek topné nafty dosáhl tak katastrofálního stavu, že se přestaly vytápět celé obvody. Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a řídili se pokyny z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si před pusou a nosem vyvařené roušky, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin, a zima mezitím zalézala do betonových stěn a čím dál víc ztrpčovala život. Elektřinou se šetřilo, benzin nebyl k dostání, protože všechno zabavilo vojsko s posvěcením zákona o výjimečném stavu, a tak obyvatelé města trpěli zimou. Z bytů se staly prochladlé betonové hrobky, ze stěn kapala voda… V přírodě se alespoň dalo sehnat něco hořlavého a rozdělat oheň!“

15.10.2022

sociálna sonda do spoločnosti a jej úpadku , mimoriadne dobrá kniha na zamyslenie , výborná dynamika - prvá časť vs druhá časť . značne nadčasové na rok v ktorom táto vec vznikla , možno by to mohlo byť aj povinné čítanie

08.05.2022

Celkem ponuré, znovu bych to nečetla , ale hlavně ten první dil velmi zajímavý

13.11.2021

Mám z knihy podobný dojem, jako v níže uvedených příspěvcích. Také jsem ji četl někdy před 30 lety, některé okamžiky jsem si stále pamatoval (i optimistický závěr), a když teď znovu vyšla, rád jsem si ji přečetl znova, a ani teď mě nezklamala.

14.10.2021

Bídné roky jsem četl dávno, dávno, první vydání mám pořád doma. Moje první postapo! Vlastně ani ne postapo, společenský rozklad zde postupuje pomalu, plíživě, až k bodu zlomu.
Příběh ve mě zanechal hluboký dojem, komunitní život na městské skládce od společnosti moderní až k prvobytně pospolné mi připadal velmi originální, a mysteriózní konec plný naděje také!
Chcete-li znát budoucnost lidstva, přečtěte si Bídné roky!

02.08.2021

Před mnoha lety na mne tato kniha udělala velký dojem, některé scény se mi vryly do paměti. Ovšem tenkrát to byla čirá sci-fi, zatímco nyní působí příběh v mnoha ohledech značně reálně (klimatické změny, pandemie, nedostatek zdrojů, krize společnosti...). Kromě extrémně těžkých životních podmínek se autor zaměřuje i na proměnu charakterů jednotlivých postav v této chmurné situaci. Přesto kniha nevyznívá depresivně, lidstvo má naději...

03.02.2021

Apokalypsa. Velice příhodné čtení do současné celosvětové pandemie. Obzvlášť, když celou katastrofu v knize uspíší epidemie chřipky.
Sci-fi vůbec není můj žánr, knihu jsem objevil u mamky v knihovně, už jsem o ní a autorovi slyšel, zvědavost mi nedala a já se začetl do velice působivého, vlastně spíše psychologického než vědecko-fantastického románu.

27.10.2020

Zvláštní, ale nastiňující něco co se klidně může u nás stát.

29.09.2020

V dětství v době vydání knihy jsem z ní byl naprosto unešený, dnes už to sci-fi ani není, ale realita. Kdyby nevycházeli stále nové a nové knihy, že člověk nestíhá a neví kterou dřív číst, tak bych se k ní vrátil, snad si ji někdy ještě přečtu.

10.09.2020

Četla jsem to před mnoha lety, když kniha poprvé vyšla. Do dneška stojí v knihovně a nemám odvahu ji znovu otevřít. Takový ve mě zanechala pocit.

06.05.2020

Krásná kniha, četla jsem před třiceti lety, je to moje srdcovka:-)
Teď jsem si na ni vzpomněla, vzhledem k situaci. To, co se nám zdálo jako sci-fi, se bohužel kdykoliv může vyplnit.
Má čestné místo v mé knihovně.

07.04.2020

Přijde mi až děsivý, že jsem si tuhle knihu vybrala začátkem února nic netušíce, že se tak částečně bude podobat i našim životům: „Lidé seděli za pečlivě zavřenými dveřmi jako vězni a poslouchali zprávy z rozhlasu a televize, vařili pitnou vodu, drželi si vyvařené roušky před pusou a nosem, když se občas odvážili ven a pokoušeli štěstí v dlouhých frontách před rozdělovnami potravin.“
Příběh, ač byl krásně napsaný a zajímavý, nemůžu říct, že by mi nějak zvlášť utíkal. Vkuse jsem přečetla jen dvacet stran a už dlouho jsem žádnou knížku neměla rozečtenou tak dlouho - dva měsíce. Přestože to všechno bylo tak sugestivně vylíčený, ne a ne se tam vpravit. Nenašla jsem nikoho s kým bych to prožívala. Allan mi byl od začátku ke konci neskutečně protivný, ale nepříjemná mi byla i Lisa.
Konec, kdy se vrátili zpět do zbídačeného Sweetwateru se mi líbil nejvíc a ta závěrečná “poetika“ taky. Hodnotím třemi hvězdami, ale nijak špatnými.

„Nic nedokáže přírodu omladit tak, jako Zkáza Světa.“

28.01.2020

Jako když nám tančí před očima ty děsivé vize, které máme v koutcích duší, a bojíme se na ně jen pomyslet. Ten příběh je tak vybarvený, že rok vydání vůbec nehraje roli.
"..ale "být starý" také znamená, že se dotyčný umí na druhé dívat pevným, klidným pohledem, z kterého vyzařuje přátelství a teplo..vrásky kolem očí a úst , které prozrazují, jestli je dobrý nebo špatný, šťastný nebo zklamaný."

26.11.2019

Klenot!

08.08.2019

Nechapu proc tak skvelou knizku nekdo zase nevyda..podle me je lepsi nez Cesta od McCarthyho..

16.07.2019

Nedá mi to, abych se taky nevyjádřil. Četl jsem ihned v době českého vydání. Možná, že jsem na knihu stál i frontu. Kniha na mě působila taky dost drsně a hlavně zvláštně. I já jsem přemýšlel, proč a co se kolem asi děje. Nakonec ale ve mě zůstal zvláštní pocit, něco jako vědomí, že se to jednou může takto stát. Že nakonec na tom původním smetišti, někde uprostřed může postupně znovu vítězit příroda a nakonec se tam může žít daleko lépe než v tom hnusným špinavým městě, plným nemocí, shonu a divnejch existencí. Prostě i dnes, když o tom píšu mi běhá mráz po zádech. Ale chápu, že dnes už může být kniha těžká a sám nevím, zda bych ji znovu přečetl. Hodnotím ale pocitově na maximum.