Afrika, moja láska
Corinne Hofmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/126992/afrika-moja-laska-126992.jpg
4
186
186
Bílá Masajka série
< 4. díl >
Corinne žije vo Švajčiarsku a usiluje sa začať nový život, ktorý by sa nespájal s jej africkým príbehom. Cestuje po svete, no všade sa jej cnie za Afrikou. Preto prijíma ponuku, aby zachytila životné príbehy najchudobnejších obyvateľov Kene a priblížila ich čitateľom. Opäť cestuje do Nairobi a stretáva sa s obyvateľmi Kibery, jedného z najväčších slumov. Keď už je v Keni, rada by sa opäť stretla aj s rodinou bývalého manžela, samburského bojovníka Lketingu. Na poslednej návšteve však svojim príbuzným sľúbila, že keď zasa príde, privedie aj Lketingovu dcéru Napirai, s ktorou pred šestnástimi rokmi za dramatických okolností od manžela utiekla. Otec a dcéra sa od tých čias nevideli. Preto Corinne túžobne očakáva dcérino rozhodnutie, že chce ísť navštíviť príbuzných do Kene. Pútavé a dojímavé príbehy ľudí zo slumu napokon aj v Napirai prebudia túžbu navštíviť krajinu, kde sa narodila. Matka s dcérou sa teda vydávajú na dobrodružnú cestu do afrického buša, kde na ne okrem širokého príbuzenstva čakajú ďalšie vzrušujúce zážitky.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry Cestopisy a místopisy
Vydáno: 2012 , Ikar (SK)Originální název:
Afrika, meine Passion, 2011
více info...
Přidat komentář
Poslední díl skládačky pro uzavření. Kniha se mi líbila, ale děj byl místy moc zdlouhavý a naopak návštěva v Barsaloi byla vylíčena velmi zkráceně. Přiznám se, že mě nenadchly ani komentáře Napirai. Na druhou stranu, stále je to skvělá zpověď neskutečné ženy s nevšedními podrobnostmi o Africe.
Za mě se touto knihou kruh uzavřel. Příběh paní C. Hofmann zaznamenaný v Bílé Masajce byl úžasný, obdivuhodný, jedinečný a nebojím se říci dechberoucí. Bylo o čem číst a bylo nad čím žasnout. Navazující knihy jsou jen přídavky, které ani zdaleka nedosahují kvalit prvotního díla. Afrika, má láska se bohužel ani trochu nepřiblížila očekáváním, se kterými jsem ji začala číst. Doufala jsem v nové poutavé autobiografické zážitky. Do rukou se mi však dostala jen jakási podivná slátanina, která dává dohromady poměrně nesourodý text a je cítit, že cílem bylo za každou cenu něco vydat a ještě trochu nadšené čtenáře pilotního dílu podojit. Kniha začíná trekem Namibií, v rámci kterého je zejména zdůrazňováno překvapení Himbů vidících velbloudy. Následně je čtenář přenesen do Keni. Zde se vše nese v duchu "rukou natažených pro evropské peníze" a opěvování organizace Jamii Bora, která poskytuje "minikredity". Jedná se z mého úhlu pohledu o nevyžádanou reklamu, kterou jsem spolu s knihou nevědomky pořídila. Celé by to mohlo nést název "Pohádka o tom, jak chudáci prostřednictvím úvěrů ke štěstí přišli". Do propagandy úvěrové společnosti, od které si všichni postupně radostně půjčují víc a víc (pozn. chybí zmínka o tom, že by někdo všechny závazky uhradil) je zakomponována ještě problematika HIV. Nemocí je postiženo mnoho hlavních aktérů, ale ve výsledku vše působí dojmem, že si z toho zas tak moc nedělají, jelikož mají super úvěr, podnikají a jejich život se v čase zlepšuje. Další část knihy je věnována hráčům fotbalu, kteří pochází ze slumu, s nimiž se spisovatelka setkává, aby jejich příběhy mohla začlenit do připravované knihy. Moc toho však asi nepověděli, takže vznikl další celkem nezajímavý text. Teprve na straně 147 jsem se mohla dozvědět střípky z návštěvy Napirai v Barsaloi. V rámci této návštěvy se spíše vzpomínalo na minulost, nového se nic moc nepřihodilo, a tak nejspíš nebylo moc o čem psát. Nově vydané knihy od této autorky již kupovat nebudu. Co mohla říct, už dle mého názoru řekla. Afrika, má láska byla zklamání a přátelům bych koupi, a ani čtení zapůjčené knihy nedoporučila. Pro úplnost raději dodávám, že tímto komentářem se nikterak nechci dotknout důležitosti charitativních akcí, jakož ani jiných forem podpory potřebných.
No docetla jsem jako poslední díl v radě. Kniha mě bavila jen mi přišlo, že něco bylo zbytečně do detailu a celá návštěva Barsaloi jen tak letem světem. Ale i tak jsem rada přečetla.
Dočteno...před nějakou dobou jsem přečetla (i shlédla) dobrodružství bílé Masajky a tak jsem si nemohla nechat ujít i pokračování...
jak to celé nějak shrnout ? Knížka se čte velice dobře, Corinne je šikovná vypravěčka. Opět nám předkládá svůj vztah, nikdy nekončící lásku a fascinaci Afrikou...jednak jako takovou - což nám přiblíží v první polovině trekem v Namíbii, následně pak putováním po slumech, kde píše o příbězích jednotlivých lidí a přibližuje některé humanitární akce (Jamii Bora, fotbal...) vše však v Corinnině podání vyznívá zároveň strašně idylicky,myslím že nikdy neztratila své růžové brýle, co se Afriky i jejich obyvatel týče....vyznívá to tak navzdory zmíněné špíně, HIV, chudobě, drogám, alkoholu, násilí.....
Přiom stále vzpomíná na svoji "rodinu", chápu sice, že je pro ně možná důležitá kvůli přeci jen nějakým těm citovým vazbám, ale něco mi říká, že motivací bude jistě i její finanční podpora...
Pak je tady její a Lketingova dcera Napirai - která vlastně Afriku zná jen z fotek a vyprávění....to jsem taky nepochopila proč - proč si třeba s nimi aspoň nedopisovala nebo za těch dejme tomu posledních 10let (je jí 20) nevyvinula nějakou větší snahu poznat babičku, otce a spol....pak najednou jakoby mávnutím čarovného proutku zájem projeví a obě odjíždí do Maralal a Barsaloi za rodinou...Corinne vše pečlivě naplánuje a jelikož je potřeba vše zdokumentovat, vezme s sebou nakladatele i kameramana :D
Knihou se stále line motiv "bílé Masajky" - že ji lidi poznali/nepoznali, kde našla své knihy - samozřejmě je chvályhodné, že se svojí propagací a propagací svého příběhu snaží Africe pomáhat...ale..občas mi to přišlo, že ze sebe dělá jakousi "rádobycelebritu" - třeba jen můj dojem,...
co myslíte, jak setkání dopadlo ?? samozřejmě skvěle..všichni super, úžasní, přátelští, hned si zamilovali Napirai..idylicky popsána tchýně/bývalá tchýně (je super, když ji máte v Africe a navíc si nerozumíte, takže Vám do všecho nemůže kecat, že ano :D), díky Corinne nabydete dojmu že není lepšího jídla než pečená koza, kozí mléko s uzennou příchutí z kalebasy a ideální příbytek je maňata... V části o rodině je několik kratších vsuvek myšlenek a pocitů Napirai.
Corinne je romantička, snílek a dobrodruh, a zároveň umí hezky mluvit a psát :) takže opět smekám !!!
Návštěva tedy dopadla na jedničku ve všech směrech...a příběh zůstává otevřen dalšímu eventuálnímu pokračování...
Na závěr jen - navzdory všem mým výtkám se mi její příběh i psaná podoba líbí a svým způsobem Corinne i obdivuji..nechápu jen, proč, když je má tak ráda a tak jí rodina + Afrika chybí, tam nejezdí častěji a hlavně proč tam nejezdí její dcera (když několikrát zdůraznila, že dovolenka v AFrice pro švýcara je celkem dostupná věc narozdíl od opačného postupu...)... no , uvidíme s časem :)
Pěkné, zajímavé čtení. I když je pravda, že první a druhý díl se mi líbil daleko víc.
Tuto knihu jsem prostě potřebovala přečíst, abych uzavřela kruh. Bylo zajímavé číst o osudech afričanů ve slamech, člověk se až zastydí, jak je kolikrát zhýčkaný... Jen škoda, že setkání s rodinou bylo tak krátké...ale i tak se mi kniha, vlastně všechny líbily...
I tato kniha stejne jako ty tri predchozi se mi libila, nemam dal k tomu co dodat :-)
Nečítala som knihy, ktoré predchádzali tejto, ale asi som urobila dobre, pretože ak aj Biela Masajka je písaná rovnakým štýlom, tak ten nepatrí medzi moje obľúbené. Dej sa vliekol, čakala som niečo zaujímavé, niečo, čo ma vytrhne z nudy. Prišlo to, keď autorka začala písať o slumoch a ich obyvateľoch o tom, ako sa predierajú životom, aké sú ich životné podmienky atď. V závere znovu nič zaujímavé. Plus dávam za fotografie, inak nič moc.
Po Vannově Ostrovu Sukkwan jsem potřebovala sáhnout po něčem oddechovém a nenáročném, a tohle byla v rámci očekávání celkem dobrá volba. Trochu cestopis, trochu o sociálních problémech v nairobských slumech a taky trochu o dalších osudech „Bílé Masajky“ a její africké rodině.
Tři plus.
Po přečtení všech dílů musím konstatovat, že autorka má můj velký obdiv. Ať už kvůli tomu, jaký život si před dvaceti lety vybrala a čemu všemu musela čelit, ale především kvůli své velkorysé a obětavé povaze a chuti pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba.
I když byl každý příběh těch žen, fotbalistů velmi zajimavý a někdy i docela krutý, tak mě knížka a tedy 4. díl už nijak moc neoslovil. Myslela jsem, že celá kniha bude věnována první návštěve Napirai v Africe. Když jsem se už konečně ke kapitole kde se návštěva konala dostala, tak přišlo zklamání, že to bylo popsáno letem světem. Ale i když byl pro mě tento díl dá se říct zklamáním, tak jsem ráda, že jsem si ho přečetla a znám celý příběh Bílé Masakky :)
Z celé série mě tento díl oslovil nejméně. Příběhy lidí ze slumů jsou sice velice zajímavé a pozoruhodné, osobně bych si ale raději přečetla více o návštěvě Napirai. Celý příběh Bílé Masajky mě velice zaujal, je to až neuvěřitelné, co autorka prožila a co překonala. Na závěr jsem zhlédla i filmové zpracování prvního dílu, nakonec jsem však byla velice zklamaná.
Štítky knihy
Afrika tradice Keňa autobiografické prvky humanitární pomoc Masajové autobiografie podle skutečných událostí manželství s cizincem smíšené kultury
Autorovy další knížky
| 2004 |  Bílá Masajka |
| 2005 |  Zpátky z Afriky |
| 2006 | Shledání v Barsaloi |
| 2012 | Afrika, má láska |
| 2017 | Dívka se žirafím krkem |
skvělé!