Bílá Voda
Kateřina Tučková
Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se tu skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce R všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Mladičká Evarista tehdy odmítla návrat do civilního života. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Nad touto knihou se nedá mlčet.Příběh,který má několik rovin k přemýšlení.nejdříve úzce zaměřené vyprávění o útisku a teroru prováděném komunisty proti ženským řeholním řádům.Ponižování,mučení,znásilňování.O tom,jak se komunisti snažili rozdrtit jejich způsob života,víru.Tichý boj a vzpoura sester proti novému ,,náboženství" ,komunismu.A potom se příběh rozvine.Místo podpory z Vatikánu je papež sráží zase na dno.Na konci románu ale vidím světlo.Je to čas,který dává naději,že i řeholnice se budou moci stát kněžkami.Romány paní Tučkové jsou o patriarchální společnosti.o tom,že ženy jsou lidé druhého řádu ať se jedná o totalitu komunistickou nebo katolickou . a nakonec i v současné demokracii.Říká se že 21 století bude stoletím žen.Vypadá to,že pokud jde o literaturu, se tak už děje.Po téhle knize mě už asi dlouho nic tak neuspokojí jako čtenáře.Rozhodně román Bílá voda bude stát v mé knihovně vedle Feuchtwangera a Waltariho.To jsou autoři ke kterým se dá vracet celý život.Stejně jako oni Tučková nepotřebuje vyplňovat děj vatou pofiderních sexuálních scén.Novinka pro mě byla,že jsem si některé postavy a organizace mohla dohledat v průběhu četby na internetu.Moc mi to pomohlo,protože děj byl tak strhující,že jsem kromě Leny měla tendenci věřit,že všechny postavy jsou reálné.Paní Tučkové skládám za tento román nejhlubší poklonu a díky.
Nejsou to Žítkovské bohyně ani Gerta, ale Bílá voda. Mnohovrstevnaté dílo, které se dá číst jako příběh o emancipaci žen, obrodě církve, životě v řádu, komunistickém Československu i jako příběh o lásce k bližnímu a nápravě chyb. A to vše vystavěno na skutečných událostech. Je toho hodně, možná pro někoho až příliš. Ale je to špatně?
Moje ztracené hodiny a dny a autorčiny roky...
Prvních 400 stran mě nebavilo vůbec, rozvláčná pojednání o každém nádechu a výdechu. Poté začala mít kniha jakýs takýs děj, ale nadšení z mé strany se prostě nekonalo. Knize by vůbec neuškodilo dramatické zeštíhlení.
Chápu, že je to zřejmě životní dílo a respektuji ohromné množství práce a sběru dat, ale spíš z toho cítím trochu megalomanii a opojení každým slovem.
Nepotřebuju si hrát na rádoby pseudointelektuála, abych dokázala říct, zda si mi něco líbí či nelíbí. A taky mám dostatečný klid na duši, abych to klidně řekla :-)
Kniha je objevná a zajímavá. Oceňuji velké množství odvedené práce - načtených podkladů a lidských příběhů, stejně tak napínavé a čtivé zpracování. Knihu rozhodně doporučuji.
Tak jsme se konečně dočkali dlouho chystaného nového románu spisovatelky. Teď už to dlouhé čekání chápu, je evidentní, že autorka si dala velkou práci s hledáním historických pramenů. O internaci jeptišek a rušení jejich řádů komunisty jsem už něco slyšela, ale ne takto podrobně a je dobře, že se někdo věnuje i těmto událostem. Bývalá novinářka Lena se před svou osobní tragédií ukryje právě v klášteře, kam byly sestry v 50. letech převezeny (ani to ale komunistům nestačilo a neustále jim házeli klacky pod nohy i na tomto odlehlém místě v pohraničí) a dozvídá se o jejich osudech od těch, které ještě žijí, z deníku bývalé matky představené, dopisů a úředních dokumentů. Místy mi to trošku připomnělo Šifru Mistra Leonarda, protože řád, kterému se autorka věnuje především (byť smyšlený) povoloval dělat kněze i ženám, takže neměly proti režimu moc zastání ani ve vlastní církvi. Je to ale mnohem depresivnější čtení, někdy už na mě těch osobních tragédií a bezpráví bylo až moc (vzhledem k té době se to dá pochopit, ale spisovatelka nedopřává klidu ani současným postavám), proto nedávám plný počet a možná by čtenář i ocenil nějaký hlubší dovětek o tom, co je pravda a co fikce (něco málo je na konci), já jsem si to pak sama vyhledávala (např.jak to vlastně bylo s ostatky sv. Ludmily). Každopádně výborně řemeslně zvládnuté dílo, které se ačkoli má víc než 600 stran čte samo (jen ke konci jsem už trochu zrychlila u všech těch úředních dokumentů a článků z tisku) a už teď jsem zvědavá, čemu se bude autorka věnovat příště. Hodnocení: 4,5/5.
Svou dovolenou v Rychlebských horách jsem dělila mezi toulání se v jarních bukových lesích a po zaniklých pohraničních vesnicích - a podvečernímu spěchání ke čtení Bílé vody.
Bezpochyby je to výborná práce z jazykové i badatelské stránky. Na každé stránce jsou znát hodiny a hodiny autorčiny dřiny i její spisovatelské nadání. Co se vyjadřování a stylu týče, zůstává pro mě Kateřina Tučková na prvním místě v české literatuře. K tomu z(a)tracená vesnice Bílá voda, která se mi dostala pod kůži už před... nu ano, 24 lety, kdy jsem na ni narazila při vandrování poprvé.
Těžké, dobré téma ze silného místa, na to má prostě Tučková talent.
Není to však bez výhrad. Jsou dlouhé části textu, kdy autorka nenechá čtenáře vydechnout a násilí je prostě moc. Také mnoho nevysvětlitelných zázraků, napravených zloduchů, náhodných setkání či nečekaných rodinných propletenců. Pravda, v církevním/náboženském tématu se takové zázraky přímo nabízejí.
Mátlo mě mísení fikce a skutečnosti, přestože autorka zdůrazňuje, že se jedná o román, a osobnosti i místa, kterými se inspirovala, uvádí v doslovu. Možná právě ta uvěřitelnost je známkou dobrého psaní.
A přestože se v typologii postav Tučková nevyhne klišé a jednostrannosti, jsem ráda za tu silnou kritiku "určitých skupin" v církvi, politice a myslivosti bez servítků.
Těšila jsem se. Opravdu jsem se nemohla dočkat, až si Bílou Vodu přečtu. Z knihy mám však smíšené pocity. Téma knihy se mi líbí. Jak už zde bylo ale několikrát zmíněno, je docela matoucí, že čtenář musí neustále odhadovat co je fikce a co skutečnost. Některé dějové zvraty, jsou opravdu ,, hodně osudové." Naopak si myslím, že bylo dobré poukázat na to, že v církvi jsou také jen lidé, více či méně ochotní k hříchu a spolupráci. Někteří natolik opilí svou mocí...Čím vyšší postavení, tím větší opilost.
Čekala jsem však, že se autorka bude více držet historické skutečnosti. Kniha je napsána opravdu s velkou fantazií. Také je v ní hodně postav, přičemž jejich charaktery by si zasloužily lepší propracování.
Smekám kloubouk před všemi těmi hodinami, jenž autorka věnovala pátrání v archivech. Musela to být mravenčí práce. Z knihy jsem trochu rozpačitá, stopu však ve mně zanechala.
Bdolezalka mi svým komentářem docela mluví z duše.
Největší problém s Bílou Vodou mám hlavně proto, že lze jen velmi těžko rozeznat, kde končí historická fakta a začíná fikce. (Něco málo autorka osvětluje v závěru knihy, ale to už je pro mě pozdě.) Téma románu je jistě zajímavé a přitažlivé. (Kdo jsi bez viny, hoď po (katolické) církvi kamenem.) Ale v příběhu je zamotáno tolik postav - tolik tragických lidských osudů, že lze jen těžko uvěřit tomu, že by se něco takového mohlo opravdu stát.
Text není čtenářsky přívětivý, neuškodilo by mu, kdyby byl o 200 stránek kratší.
Tolik ke kritice, měla jsem evidentně až moc velká očekávání.
Na druhou stranu je třeba dodat, že mnohé pasáže knížky byly skutečně čtivé a ponoukaly k přemýšlení. Nicméně příběh - který jsem postupně skládala jako puzzle - mě ve svém celku nechával docela chladnou.
Tak nějak nevím, co si o knize myslet - z duše mi dost mluví komentář od bdolezalka níže. Téma rozhodně zajímavé, ale trvalo mi se začíst a pak asi od půlky mi zase začalo být jedno, jak to skončí (ale hlavně ať už to skončí…). Tučková psát umí, ale tady to dle mého názoru chtělo notně proškrtat, ubrat na “osudových náhodách” a víc propracovat psychologii postav (některé jen černé a jiné tak bílé, až mi lezly na nervy). Očekávání byla velká, ale bohužel nenaplněná.
Náročná kniha pro čtenáře a ještě náročnější pro autorku. Nedokážu si ani představit, kolik práce, hledání, probírání se dokumenty, dopisy, spisy a zápisy musela K. Tučková k této knize pročíst, probrat, vyhodnotit a zapracovat do příběhu. Nečetlo se to lehce, hlavní hrdinka Lena mne kolikrát vytočila svou sebelítostí, ale nutno přiznat, že to, co jí dali její rodiče do vínku bylo na mašli... Nevěřila lidem, nevěřila sobě, nevěřila nikomu. Všem, které znala, šlo vždycky o moc, majetek, o vítězství, o senzaci nebo uškodit. Hnusná padesátá léta, ziskuchtivá pakáž bez morálky u moci, nechutné praktiky církevních a komunistických představitelů i vedoucích úředníků. A nikde nebyla možnost zastání nebo odvolání ...Soudruh ministr zdravotnictví, soudruh děkan, soudruh předseda, soudruh krajský tajemník, soudruh správce kláštera. Skoro jsem čekala, že přijde i soudruh arcibiskup... Je dobré si připomenout, čím si naše společnost ještě nedávno prošla, velmi doporučuji si Bílou vodu přečíst.
Žítkovské bohyně na mě velmi zapůsobily, a proto jsem se nemohla dočkat této knihy, u které jsem si vzhledem k výběru tématu byla jistá, že to bude BOMBA. Bohužel se tak nestalo. Možná jsem měla jen přehnaná očekávání. Měla bych tři hlavní výtky. Jednak jsem toho názoru, a už to tu zaznělo, že pokud někdo píše historický román, specielně v tomto případě se spíš jedná o kombinaci románu a dokumentu, mělo by být čtenáři trochu srozumitelné, kde se jedná o fakt a kde o fikci. Tučková zde mísí holá fakta, inspiraci historií a čistou fikci. Kde ovšem ta inspirace historií končí a začíná fikce, si čtenář musí v mnoha případech zjistit jinde. Autorka sice na závěr knihy podává vysvětlení, ale dle mého názoru není dostačující. Druhá výtka se týká stylu psaní. V knize se střídá vyprávění osob různého věku a postavení, přesto téměř veškerý text působí, že ho vypráví jedna osoba. V tohto ohledu musím vzpomenout Zuzanu Dostálovou, která ve své knize Soběstačný bravurně napodobuje řeč dítěte, puberťáka a dospělého, čímž dává knize obrovskou autenticitu. Tento um u paní Tučkové naprosto chybí. Třetí výtka se týká osoby Leny Langerové. Že spousta autorů dohání nedostatek nápadu tím, že přiřazuje hrdinům drsné osudy, nad nimiž se má čtenářům tajit dech a občas ukápnout nějaká ta slzička, se stalo už tak nějak folklórem. Myslím si ale, že autorka formátu paní Tučkové to nemá zapotřebí. Nicméně i ona vsadila na tuto kartu a troufám si říct, že to trochu přepískla. Kdyby přisoudila postavě trochu obyčejnější příběh, nemuseli jsme se neustále brodit v jejích splínech a sebelítosti, kniha mohla být o min. 50 stránek kratší a rozhodně by jí to prospělo. Z celé knihy mám trochu pocit, že je zde tlačeno příliš na pilu, na to, aby vzniklo nezapomenutelné dílo, nicméně právě proto působí místy trochu křečovitě. Každopádně aby to neznělo jako bezmezná kritika, Bílá voda určitě stojí za přečtení, má očekávání splnila ale tak na půl. Je to asi jako když vám jedničkář a pětkař přinese domů trojku, u pětkaře jásáte, ale u jedničkáře jste zklamaní.
Podle mne je kniha úžasná, Bílou Vodu znám a vůbec mě nerušila lokalizace Maria Hilf v románu. Je vidět dlouhodobá autorčina práce v archivech i vlastní přístup k tématu (velmi nelehkému). Vím, že v Bílé Vodě nacházejí i dnes domov lidé, jako Lena. Také vím, že v některých církevních kruzích nebude kniha přijata. I to je velmi poučné. Jsem autorce nesmírně vděčná.
I když byla kniha rozsáhlá, četla se snadněji než některá starší česká díla. Na začátku knihy jsem pociťovala sílu prázdného pohraničí, po do čtení především nenávist spoluobčanů k řeholnicím. Domnělé dokumenty byly příliš rozsáhlé a náročné na četbu, rozhodně lépe jsem prožívala lidské příběhy obyvatel Bílé Vody. Jsem ráda za tuto knihu, za popsání církevních záležitostí i toho, jak se do nich dokážou plést politici i samotní "farníci".
Přiznám se že z knihy mám hodně rozporuplné pocity. Moc jsem se na ni těšila, ale měla jsem truchu (dost) jiné představy o tom, o čem bude pojednávat. Autorka si opravdu nevybrala lehké téma a údajně věnovala studiu dané problematiky velké množství času. Dále velmi kvituji její místy až básnicky vybroušené pasáže, které je prostě radost číst. Tím ale mé nadšení poněkud uvadá. Když pominu velmi zvláštní příběh mladší hrdinky knihy, tak ještě více mi připadá problematické tajné svěcení žen, které je zde i nadále uplatňováno a prakticky využíváno. Dalším problémem je velká míra fantazie, se kterou byla kniha sepsána. Obávám se, že už nemám chuť si knihu přečíst opakovaně, neboť mi nemá co dát.
Tak jsem to přečetl. Ta kniha by byla opravdou knihou roku, nejvíc očekáváná a hodně potřebná, kdyby.... No kdyby byla založena na skutečných faktech a nebyla drtivá většina vymyšlená. Ale především, kdyby autorka po dopsání vzala červenou tužku a tak 300 stran balastu seškrtala. Je to rozvleklé, je to v určitých částech hrozně rychlé a čtivé a pak třeba 80 stran balastu. Jen to téma je potřebné, ale takto zpracované? Je to trochu medvědí služba. Nemůžu dát více jak 2 hvězdy ze 6.
Co můžu soudit, za mě jedna z nejlepších knih poslední doby - volbou tématu, obsahem, formou i způsobem zpracování. Oceňuji zajímavé prolínání časových rovin, citované dokumenty dokreslující dobu - a jazyk, jakým autorka píše, jsem si vyloženě užívala. A jak už bylo v komentářích zmíněno, i já smekám před autorčinou přípravou k napsání románu ohledně faktografie a historických dokumentů.
Zajímavé téma… knížka se mi četla dobře, jako ostatně všechny knížky od Kateřiny Tučkové… a už během čtení jsem hledala informace o Bílé Vodě, o Vilemíně, o Akci Ř, o biskupovi jménem Felix Mária Davídek…
Děkuji autorce za tento román.
Příběh, který mi něčím hodně připomněl Hodiny z olova Radky Denemarkové, patří k těm těžším, na které je skoro nemožné napsat objektivnější komentář.
Mnoho vrstev, barev reality a zejména fikce, která situaci slušně komplikuje.
Příběh se čte celkem dobře, stran vůbec není mnoho, klidně by mi vyhovoval méně uspěchaný závěr a jistě doporučuji totéž, co cérka - prvně si přečíst doslov, případně dohledávat realitu v historických pramenech či rozhovorech s autorkou. Není to vůbec snadné na přemýšlení.
Zato lze v množství fantazie a závěrečných náhod slušně zabloudit, leccos špatně pochopit v odlišení od reality nebo ztratit chuť do čtení. Což dokládají i zdejší komentáře.
V jednom z rozhovorů Kateřina říká, že chce řeholnicím vydobýt více respektu. Přesto asi detailně nezkoumala myšlenky a ideály západního mnišství, ze kterých ženské řehole čerpají?
Natož křehkost vyváženosti mezi radikalitou a hloubkou moudrosti tradice tisíceleté, jako nenahraditelné hodnoty.
Celým textem se mezi řádky a pod povrchem prolíná osobní hledání autorky, kterak určitou radikalitu katolické církve a víru samotnou uchopit.
Trochu mě zamrzelo, nepochopení role ženy v církvi a řeholním společenství, ale vlastně jsem to čekala.
Celý hutný děj, z velké části postavený na realitě, místy klouže do feministických idejí co přidávají hořkou pachuť minimálně pro ženy, které jsou se svou roli v Církvi spokojené a nepřijdou si nesamostatné a přehlížené. Včetně vysokoškolsky vzdělaných, které si našly své pole působnosti a kněžky nevyžadují.
"Ostatně když si zvykli evangelíci a anglikáni, zvyknou si katolíci taky. Nejen na ženské kněze, ale i na biskupky." vkládá do úst jedné ze svých postav (Marty), která mi mimochodem dost seděla.
Myslím si, že situace hluboké krize totality, by neměla být výchozím bodem pro rozvoj katolické církve ve svobodné společnosti a právě tohle románové propojení mi nepřijde úplně fér, ale mravenčí práce na příběhu si rozhodně velice vážím!!!
Autorčino hledání je autentické a tím velmi cenné; její osobní vnímáni osvětluje důvody a pozice mnohých nepochopení. Nabízí prostor k poctivému a pravdivému dialogu. Ovšem jen zralému a poučenému jinak to celé ztrácí smysl.
Možná Jančaříkovo 'Ty jsi kněz navěky' může nepatrně nasvítit problematiku z textu i jinak?
6/3
P.S. Moje subjektivní pocity z knihy se hodně blíží komentářům Yorika a bdolezalka:
"Je to asi jako když vám jedničkář a pětkař přinese domů trojku, u pětkaře jásáte, ale u jedničkáře jste zklamaní."
Taky od Karol.cadex Zuzad nabo nahoře Ence za ** je mi hodně blízký. Rozporů zdá se při objektivním pohledu celkem dost.
Přesto si poslechnu i audioknihu časem, budu-li mít tu možnost :o)
Na tuto knihu jsem se nesmírně těšila a nutno podotknout, že se jí zároveň i trochu bála. Její tloušťka i váha se mi zdály nezdolatelné a v rukou neudržitelné. Obsah až příliš třaskavý.
Čekalo mě ovšem velmi čtivé a poutavé dílo, při kterém jsem zapomínala na bolest rukou, prostor i čas. Knihu jsem zdolala v rekordním čase a čtení si fakt užila. Při každé vynucené pauze (spát se hold musí) jsem o daném tématu hodně přemýšlela a hlavně, neustále jsem vyhledávala další informace.
Je to román, nikoliv literatura faktu, pozor na to! Někdy bylo velmi těžké rozlišit co si autorka vymyslela, od toho co je, bohužel, naše historie.
Kniha si plný počet bodů a zástupy čtenářů právem zaslouží. Já osobně ji budu doporučovat.
Mám jen malou vítku. Tato kniha měla mít předmluvu, která by čtenáře, neznalého církevních předpisů, trochu zasvětila a připravila na to, co jej čeká. Doporučuji si nejprve přečíst doslov a pak se teprve pustit do příběhu samotného.
Autorovy další knížky
2012 | Žítkovské bohyně |
2022 | Bílá Voda |
2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
2014 | Fabrika |
2018 | Vitka |
Na Bílou vodu jsem se strašně těšila. Ač mě trochu zarazila její tloušťka, tak jsem se do ní pustila po hlavě aniž bych si vůbec přečetla anotaci. Proto jsem prvních asi 50 stran absolutně tápala a topila se v nepochopení. Pak kniha začla mít spád, chytla mě a vždycky jsem si užívala dobové přepisy zpráv a dopisů zkombinované s vyprávěním se současnosti. Ta jazyková a stylistická stránka byla neskutečná a za to opravdu smekám. V první polovině se mi navíc velmi líbila linka s potraty a tím, že vlastně jejich legalizaci prosadili komunisté a ČR byla v Evropě jednou z prvních zemí (v SSSR dokonce legalizovali potraty 1918). To mi přišlo skvěle vystižené a zajímavě předestřené i z korespondence a zápisů dobových zpráv. Ve třičtvrtině knihy mé nadšení ovšem upadalo, děj se začal točit v kruhu a pomohlo tomu jen rozkrytí osobní tragédie Leny. Tu ubranou hvězdičku dávám za ten konec, který jsem pak tak nějak přežila, ale vůbec mě nezaujal.