Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2854
2854
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99. Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Čerstvě dočteno. Mám z knihy trochu smíšené pocity. Musela to být obrovská práce, dát dohromady všechny ty reálie, dokumenty, pátrat v historii. To klobouk dolů. Ale z příběhu jako takového jsem rozpačitá. Zaujala mě dějová linka z pohledu Tobie, s tou bych se dokázala ztotožnit. Evarista je pro mě neuchopitelná. Radikální, odhodlaná, ale zároveň chápající, laskavá. Přišla mi až neskutečná vzhledem k tomu, co jí osud naložil.
Téma knihy je ale moc zajímavé. Internace řeholnic a jejich utlačování komunistickým režimem je opomíjené. Zaujaly mě části, tvořené dokumenty tehdejších mocnych a kolaborantů. Jeden by zvracel. Hrozna doba. A náprava po revoluci? Téměř mizivá. Je to vlastně depresivni příběh, jen poslední kapitola dává naději. Vím ale jistě, že znovu Bílou Vodu číst nebudu. Jednou stačí.
Jsem asi jediná kdo se do čtení této knihy musel nutit. Je pravdou, že si paní Tučková dala velkou práci, aby nám přiblížila řeholní řády v době komunismu. Musím ,ale přiznat, že by vůbec nevadilo kdyby kniha měla méně stran nebo se zaměřila jen na příběh pár osob. Takto byly kapitoly příliš rozběhlé do více stran. Je to opravdu velmi náročná kniha, bylo zajímavé si ji přečíst, ale opravdu se k ní vracet už nebudu
Čteno na střídačku v papírové verzi a jako ekniha. První polovina temný příběh - historické události člověk cca čeká, Lena zůstává tajemstvím, které se odhaluje jen pozvolna. Po polovině knihy začíná děj dostávat spád, konečně zjistíme Lenin příběh a začínají se objevovat různé souvislosti. Historický děj se začne trochu odchylovat od předloh. Dojezd už zase o něco klidnější, závěr víceméně očekávatelný.
Rozhodně dobré, člověk se poučí o historii - určitě doporučím i současné mládeži, ale přece jenom až u hranice dospělosti.
Knihy od Kateřiny Tučkové jsou neskutečně propracované historické romány. Tahle kniha je dokonalá pro náročného čtenáře - čtenáře, který si potrpí na jazyk, uvěřitelnost příběhu, a hlavně taky originalitu. Nečekala bych, ze budu číst román o řeholnických řádech, který má téměř 700 stran. Úroveň zpracování je prostě neskutecna - velké množství historických podkladu, které musela autorka použit na jeho napsání, klobouk dolu. To, je to, co románu dává skvělý další rozměr - nejsou to jen příběhy a rozhovory lidi, ale je tomu dodána úplně jiná dynamika a rozměr přes skvěle podklady, které dokresluji příběh a doplňuji ho o další souvislosti, které jsou pro pochopeni příběhu nezbytné. Prvních 200 stran je náročných, člověk se musí zorientovat, srovnat si postavy a zvyknout si na styl psaní a i jazyk, který se neustále mění podle vypravěče. Takhle kniha mě skutečně ohromila a dala další obrovský povědomí o krutosti komunistického režimu. Klobouk dolů autorce! Přečteno asi za 10 dni.
Jsem taky toho názoru že místo uvedené knihy měla vyjít objektivní kniha o osudech řádových sester v jednotlivých internačních táborech, kam byly převezeny právě z Bílé Vody.
Těšila jsem se na téma knihy a v tomto ohledu mě autorka nezklamala - historické pozadí spojené s perzekucí ženských řádů a působením podzemní církve bylo dobře zpracované a dost jsem se toho dozvěděla. Samotný příběh se dobře četl, ale musím přiznat, že něco mi na něm úplně nesedlo. Jednak nemám příliš ráda, když se doplňuje skutečnost o smyšlené reálie, ale tady mi hlavně vadilo, že si autorka v ději příliš vypomáhala zázraky, až to někdy nabíralo pohádkový ráz - příliš mnoho lidí se změnilo zásahem shůry, příliš často zasáhla náhoda a objevil se přesně ten dokument, který děj posunul správným směrem. Jednou nebo dvakrát by se to uneslo, ale takhle mi přijde, že si autorka stavbu děje příliš ulehčila. V závěru objevené příbuzenské vazby mezi některými postavami působily poněkud cimrmanovsky a moc přesvědčivé nebylo ani to, kdo se stal novou představenou řádu... Myslím, že autorka chtěla sdělit příliš mnoho myšlenek a názorů a příběh tím trochu znásilnila. Ale plusové body za téma a čtivost to vyváží.
Tahle knížka byla pro mě náročná na čtení, jak svým rozsahem, tak obsahem, který je pro mě jako pro ženu a matku velmi silný.
Jsem ráda, že paní Tučková píše o ženách, o jejich obrovské morální síle, odolnosti, ale i o jejich křehkosti. Příběh Leny mě úplně zbořil, byla jsem zvědavá, jak se asi s nejhorší životní situací, jaká může nastat, srovná nebo aspoň jak bude dál žít...
Hrozně moc obdivuji ženy, které se dokázaly vzepřít a bojovat s komunistickým režimem 50 let. Nádherná kniha.
Kniha mě rozhodně nezklamala, znovu jsem byla vtažena do děje jeho syrovou opravdovostí, stejně jako v případě Žítkovských bohyní. A závěrem? Snad jen, že snaha o kultivaci božských ctností - víry, naděje a lásky se vyplatí v každé době a síla odpuštění je nezměrná.
Těžké čtení, oproti Žítkovským bohyním mi to opravdu trvalo. Různé dopisy a zápisy ze schůzí už jsem pak přeskakovala, byly pro mě nezajímavé a příliš dlouhé. Kniha za přečtení rozhodně stojí.
Když se mluví o komunismu a jeho obětech, na církevní osoby se jaksi zapomíná. O existenci katolických kněžek jsem nevěděla.
Autorka sama říká, že kniha je z části smyšlená a z části podle pravdy, nerozumím rozhořčeným komentářům lidí, kteří v ní našli nějakou nepřesnost.
Bílá Voda. Román o ženách, víře a zlu.
V pusté pohraniční vesnici pod zázračnou horou Mariahilf se nalézá kláster, kde byly v období komunismu internovány řádové sestry ze všech koutů republiky. Mezi nimi i novicky Tobie a Evarista z řádu Anežských panen. Čekaly je nucené práce, kriminál, ponižování.. a nátlak, aby se vzdaly Boha. Marně.
Z minulosti se přenášíme do současnosti k Leně a jejímu temnému tajemství. Spásu a odpuštění hledá u sester v Bílé Vodě. Jak se ke konci ukáže, cestu sem ji musel ukázat snad sám osud.
Vynikající kniha, přečteno za 3 dny. Evaristu jsem si moc oblíbila a nerada se s ní loučila. Přidávám do oblíbených a mám zas nad čím rozjímat.
Jsem jeden z mnoha čtenářů, který si letos zajel do Bilé Vody a dozvěděl se pravdu. Jsem z této knihy zklamaný, jako někteří místní obyvatelé obce Bílá Voda, kteří si jí přečetli. Pod ochranným hábitem řádových sester se nachází vypočítavý kalkul dnešního knižního byznysu. Kateřina Tučková umí psát opravdové romány, podobně jako Eduard Štorch: Minehava, nebo Karel May příběhy hrdiny Vinnetua. Ne, nedělám si legraci! I tito autoři posbírali skutečné, nebo domnělé informace a vytvořili svůj román-knižní fikci. Neubírám paní Tučkové obrovskou snahu posbírat informace o utrpení řádových sester v rámci celé naší republiky a působení krutého komunistického režimu. Vadí mi jen smíchání kruté pravdy s fabulací míst, vymyšleným dobrodružným hledáním vzácné sošky a závěrem ve stylu Hercula Poirota. To vše autorka zasadila podobně jako v Žitkovských bohyních do aktuální budovy Piaristického gymnázia, který se 28.9.1950 změnil v internační tábor, komunisty pojmenovaný: Charitatívní domov pro řeholní sestry. Ani řádové sestry to nenazývaly klášter. O něm měly zcela jinou představu. Většinu času pobývaly ve dvaceti okolních domech, zařízených po odchodu vystěhovaných německých rodin. Klášter zní ale lépe a čtenářům se to bude líbit. Místo vykalkulovaného románu o 686 stranách, který díky reklamě, nakladatelství a autorce vydělal velký balík peněz (ten jí nezávidím, musela to být velká spisovatelská dřina) měla vyjít objektivní kniha o osudech řádových sester v jednotlivých internačních táborech, jako je klášter v Kralikách, Vidnavě a mnoha dalších. Je to podobné jako klášterní víno, směska vín, která neurazí, ale ani nepotěší.
P.S. s hrůzou si dovedu představit, jak obsáhlý a vyfabulovaný román by paní Tučková napsala na téma: Atentát na Heydricha!!. Méně je někdy více. V případě této knihy to platí na 100%.
Román Bílá Voda se opírá o skutečné události 50. let, kdy došlo k internaci členů církevních řádů a tito byli násilně vystěhování ze svých domovských klášterů na odlehlá místa v naší tehdejší vlasti. Tím však jejich utrpení nekončilo a režim se snažil zbytek násilně zkracovaných životů co nejvíce ztrpčit. To se dělo i v klášteru Bílá Voda, kam přichází tajemná Lena o jejíchž osudu má ponětí jen málokdo, a která zde hledá vykoupení, byť sama v sobě tuto touhu popírá. Postupně jej však nalézá v odhalování temné historie již omšelého místa, ve kterém se toho skrývá ještě více než v jejím bolestném nitru.
Kniha patří mezi objemné, ovšem při čtení ubíhající svazky a stejně jako další knihy autorky se nejedná o čtení o jedné dějové linii. Příběhu porozumí i čtenář, který toho o popsané historii příliš neví, a i přes námitky k trochu cimrmanovskému konci se jedná o knihu, kterou mohu vřele doporučit úplně každému.
Dle mého názoru hodně podobné, jako Žitokovské Bohyně, střídání rovin a spousta různých záznamů atd. Bylsa tam jedna nepřesnost, kdy se v dokumentu stb o Bělovodském knězi zmiňovalo o odbouchnutí kaple a reakce kněze, to ale už nemohlo být, protože kaple byla zlikvidovaná až při jeho pohřbu.
Je to další střípek upozorňující na zločinnost komunistického režimu o všech stránkách a těch nikdy není dost, toto bylo zpracováno perfektně.
Bílou vodu jsem četla s ohromením a úžasem a, proč to nepřiznat, s velmi obecným povědomím jak komunistický režim s církví zatočil. Od půlky knihy mnohem líp chápu význam a nezbytnost odluky církve od státu. Vysoko hodnotím skladbu románu, včetně zpráv a osobních dopisů "hybatelů děje". Postavy se mi moc líbily, jejich různorodost knihu oživovala. Četlo se mi těžko, pomalu, padla na to skoro celá moje dovolená, ale stejně jsem nemohla přestat. Snaha o emancipaci žen v církvi mě nadchla a ohromila. Části děje týkající se podzemní činnosti církve se mi moc líbily a jsem ráda, že tato činnost nebyla opomenuta. Množství úhlů pohledu mě hodně nutilo uvažovat. :)
V závěrečné čtvrtině jsem už byla hodně zvědavá, která z postav je skutečná a kdo je fiktivní. Bohužel jsem to začala zjištovat a narazila na recenze. I na ty církevní, kde jsem se mimochodem dozvěděla jak kniha dopadne, což jsem úplně nechtěla. Nakonec musím přiznat, že v něčem ta jedna rýpavá měla pravdu.
Můj zážitek na pět hvězd pokazilo to, že je toho opravdu trochu moc.
SPOILER:
Zkusím svůj závěr zaobalit tak, abych neprozradila úplně všechno, ale postava která se v závěru stává představenou kláštera, to bylo už moc. Škoda, že nemohla jen tak odejít do civilu, bylo by to mnohem uvěřitelnější, tedy uznávám, že pro mě. Nakonec se z ní vyklubal Mirek Dušín, škoda. A sourozenci, škoda tak laciného vyústění. Takoví dva závěreční "Mirci".
I s mým žbrbláním a lehkým zklamáním musím přiznat, děkuju autorce za to, že mi významně rozšířila obzory, nutila mě přemýšlet a upevnila mi můj osobní názor, že nechápu proč v roce 1990 plus minus nebyla komunistická strana postavena mimo zákon. To, že nejsme jako oni, mi dnes už jako odpověď nestačí. Zlo, které vypustili do světa je neomluvitelné. Navždy ne.
Nikdy by mě nenapadlo, že právě kniha z prostředí církve bude tak úžasná. Minulost prolínaná s přítomností, jen stále popoháněla ke čtení. Příběh na skoro 700 stránkách uplynul rychleji než bych čekala. Zanechal ve mně zvláštní pocity. Určitě budu ještě dlouho o knize přemýšlet. Pootevřela se mi zase jedna zastřená komnata z naší historie. Určitě doporučuji přečíst.
“na množství nehleďte”
Když jsem dlouho očekávanou Bílou vodu poprvé uviděla, klesla mi čelist až ke kolenům. 686 stran, to jako fakt?! Pak jsem ale dočetla a bylo mi líto, že jich není ještě víc. Smekám, paní Tučková!
Dočteno a nebylo to jednoduché. Měsíc jsem se snažila pochopit a zpracovat knihu jejíž tvorbě věnovala autorka 10 let. V knize je několik témat, které se snaží autorka popsat a dostat je do okruhu témat, které by měli být více známy. Kdo z nás se ve škole opravdu učil, že komunisti a nacisti vlastně nebyli skoro v ničem rozdílný? Jaké praktiky používali proti svým nepřátelům a co všechno chtěli zničit a co se jim zničit podařilo?
Zároveň je v románu skvěle zpracována problematika víry a žen pohybujících se v církevním světe. Být církevní hodnostář ještě neznamená být šlechetný a ctnostný člověk, v románu je skvěle vystihnut problém církve, že nejen v dobách komunismu šlo především o peníze. Jak již bylo zmíněno pokud by bylo v textu méně odborných faktů a článků ničemu by to nevadilo. To je, ale jen jediná vada na kráse.
Má první kniha této autorky a musím přiznat, že mně se příběh, kterým autorka přibližuje, jak v 50. letech byla církev a řeholní společnosti pronásledovány, velmi líbil. Autorka vycházela ze skutečných reálií, které si doplnila fiktivními postavami a dějem. Na příběhu ukázala, jak i tehdy někteří, co pracovali v církvi či pro církev, dokázali více naslouchat režimu té doby, než svému vlastnímu svědomí. Za mne moc pěkný počin autorky. Vřele doporučuji!
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Kniha, ačkoliv více objemná, rozhodně stojí za přečtení. Je pozoruhodné, kolik let věnovala autorka dané problematice... ovšem je potřeba mít při čtení neustále na paměti, že se jedná o román. Já jsem měla pořád spíše dojem, že se jedná o faktické příběhy. Následně při doslovu jsem zjistila, že příběh je sice podložen pravdivými událostmi, ovšem více je smyšleného. To ovšem nevadilo tomu, že si lze po přečtení knihy udělat docela přesnou představu o době, kterou musely představitelky přežít a prožít a nevzdat se svého smyslu života.