Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2854
2854
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99. Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Na knihu jsem se velmi těšila, s nadšením jsem během chvíle dočetla do poloviny a pak se ne a ne začíst. Začala jsem se zajímat o další informace kolem události a došlo mi, že se mi nechce pokračovat, protože kdo ví, jaká byla přesně skutečnost. Nakonec jsem se po asi čtrnácti dnech hecla, knihu dočetla, ale žádné velké nadšení se nekonalo. Škoda.
Po přečtení mám trochu rozpačité dojmy. Na první pohled je to hrozně zajímavé téma, ale mám tady problém v tom, že je to román, který je postavený na skutečných údalostech. Autorka tohle sama přiznává, ale bohužel se tím značně snižuje uvěřitelnost díla. Skutečné události byly nebo mohly být úplně jinak a je vlastně škoda, že člověk pak nerozezná skutečnost od fikce. U takto vážného tématu s tím mám problém.
Pro mě je tato kniha první, kterou jsem od autorky četla. Je skvěle napsaná, námět bezesporu zajímavý. První třetina mě nadchla, když jsem se dostala k půlce, začínala jsem být lehce unavená, ale stále jsem netušila, jaký bude konec. Přiznám se - byla jsem ráda, že už mi zbývá kousek. Není to tím, že by kniha byla napsána nudně, to ne! Ale kniha patří mezi ty, kterým říkám “náladovky”. Když nálada vymizí, člověk se pak prostě příběhem prokousavá.
Přesto však Bílá voda stojí za přečtení! Jen doporučím - přečtěte to v nejkratším možném čase :)
Ač je Bílá Voda bichle, přečtla jsem ji za pár dní, tak moc mě to chytlo. Nejvíc mě bavila ta historická linka, novodobý příběh Leny mě úplně neoslovil, ale bez něj by se to tak všechno hezky nepropojilo a jako celek by to nefungovalo. Výborná práce.
Úžasné čtení ... moc mě bavilo číst toto zpracování historické události, která byly velmi důležité v naší historii, ovlivnila mnoho lidí a chodí se kolem ní stále jen po špičkách.
Možná kniha zasáhne více lidi, kteří v církvi žijí a ty co jsou otevření některým "nepřirozeným" událostem. Jsem moc ráda, že se zde jemnou, ale neodbytnou formou dávají otázky, které si myslím, že jsou stále v katolické cirkvi velmi ožehavým tématem, ale je třeba si je klást a odpovídat na ně.
Je tu opět vidět jak tato doba křivila lidské bytosti, učila je ohýbat a uhýbat.
Pár myšlenek, které mě oslovily:
Ale prosím vás, vzala její slova vážně Marie, tomu jsou přece všechny ty malicherné ciráty kolem kněžského svěcení žen úplně fuk. Bůh je především milující a velkorysý, ...
Současný křesťan by neměl stát a se založenýma rukama pozorovat kosmos, nýbrž ... hájit pravdu a právo ...
Za tohle Státní cena za literaturu? Zřejmě ji dostává ta kniha, o které se nejvíc mluví, nikoliv ta nejlepší.
Na Bilou Vodu jsem se tesila. Moc se mi libily Zitkovske bohyne a cekala jsem, ze budu nadsena. To jsem byla, ale asi tak do pulky knizky.
Libi se mi, ze autorka zpracovava realna temata, ke kterym bych se jinak asi nedostala. Rada si u cteni dohledavam fakta a rozsiruju si obzory. Napsano je to po remeslne strance taky vyborne. Ale jak uz jsem psala, zhruba po polovine to zacinalo ztracet dech. Tech nahod a zazraku uz zacalo byt nejak moc a pusobily neverohodne.
Cela kniha na me bohuzel pusobi prekombinovane a zadny wow efekt, po jakem autorka asi touzila se u me nekonal.
Nedočetl jsem, nic pro mne. Nudné, natažené, po půlce knížky jsem se přestal soustředit, nebavilo mě to. A to jsem se na tu knížku tak těšil
Strávila jsem čtením Bílé vody skvělé tři týdny. Příběh řeholnic sice není nikterak veselý, na začátku jsem dokonce pochybovala, zda mě čtení bude bavit, protože mě na první pohled odrazovaly "reálné historické dokumenty", nakonec mě však kniha vtáhla a se zaujetím jsem hltala všechny roviny vyprávění. Velmi poučné, velmi rozsáhlé, klobouk dolů před autorkou.
Asi není potřeba příliš představovat tento rozsáhlý román od Kateřiny Tučkové, na kterém pracovala celou dekádu - a já smekám, je to opravdu fascinující a velice propracované veledílo.
Strhující historické vyprávění o emancipaci v církvi mě nadchlo a vtáhlo do děje. Ve vyprávění se prolínají linky současné i historické, doplněné o podrobná dobová vysvětlení, která jsou nejen velmi zajímavá, ale i poučná. Problematika tehdejšího vykořisťování církve je zde nahlížena z několika aspektů a právě ty faktografické pasáže dodávají románu téměř naučný rozměr.
A nebojte se, nejde o žádné nudné povídání o církvi - příběh je velmi vkusně nasazen na prolínání životních příběhů, po jejichž rozuzlení jsem netrpělivě, skoro až detektivně, prahla. Dozvídáme se, jak to tenkrát bylo když režim likvidoval církevní hodnostáře, jaký osud čekal řeholníky a především řeholnice.
Moc se mi líbilo vykreslení postav - především sestra Evarista, tu si snad musí oblíbit každý, také její protipól, kterého jsem nenáviděla - záporák biskup Havraj, i zlomená duše Lena, která přijíždí do bělovodského kláštera se svým trápením a příběhem nás provází a díky své archivářské činnosti v rámci rekonvalescence nám tak nechává nahlédnout do minulosti.
Velmi doporučuji k přečtení, i když se třeba nezajímáte o církev, ale tady navíc dostanete silný lidský příběh s historickým přesahem.
Vyzrálý a silný román odkrývající opomíjené téma z nedávných dějin naší země. Padesátá léta a komunistický režim v plné síle potírající víru všemi možnými způsoby. Jakého zla je člověk schopen? Je možné odpuštění?
Dvě místa v příběhu jsem velmi těžce rozdýchávala. Obě souvisela s praktikami vězeňských dozorkyň, obě mě šokovala tím, jaké krutosti a bezcitnosti je schopna žena.
Výborně vystavěný příběh.
Autorku považuji za jednu z mála našich skutečných spisovatelek.
Znám už od Kateřiny Tučkové pár těch nejznámějších věcí, zejména Žítkovské bohyně nebo Vyhnání Gerty Schnirch, a tak jsem trochu věděl, co mám čekat. Bílá Voda je ale daleko rozsáhlejší a ambicióznější věc. A silná.
Hlavně první polovina mě hodně zasáhla a vtáhla dovnitř, to se prostě nedalo jen tak lhostejně prolistovat. Už vůbec ta představa několika set jeptišek, namačkaných do rozpadajícího se kláštera uprostřed ničeho a vydaných na milost a nemilost místním okresním diktátorkům. A osobní příběhy řady z nich tomu ještě dodávaly další rozměr, navíc ta (mě dosud neznámá) legenda o Vilemíně Přemyslovně, prostě skutečně je to něco.
A přestože ke konci už to trošku ztrácelo náboj i uvěřitelnost a možná to mohlo mít o nějakých pár desítek stran míň, rozhodně doporučuju všem bez rozdílu věku, pohlaví a samozřejmě i náboženství :)
Naprosto skvělá kniha, která mě úplně pohltila a vzbuzovala ve mně spoustu emocí. Miluji příběhy, které nutí čtenáře přemýšlet o historii, zabývají se skutečnými reáliemi a postavami. Kniha mě donutila strávit drahnou dobu u internetu a vyhledávání podrobností, map a životopisů lidí, kteří se stali předobrazem jejích postav.
Je to další svědectví o tom, jak byl komunistický režim zrůdný.
Na knihu jsem se těšila, ale musím bohužel říct, že mě nepohltila tolik, jak jsem očekávala. Současná linka mě bavila hodně, zápisy ze schůzí a různé reporty už méně. I když náboženství a církev jde úplně mimo mě a to, že se někdo dobrovolně rozhodne pro život v klášteře absolutně nechápu, musím říct, že mě téma bavilo. Autorka opět otevírá méně známou, přesto hodně bolavou část našich dějin. Obdivuju ji, za tu práci, kterou si s knihou dala a těším se na další.
Vměstnat do minirecenze myšlenky, které se mi honily hlavou po dočtení tohohle Veledíla, je nemožné, proto budu spíše stručná a budu taky reagovat na některé (trochu) negativní ohlasy. V první řadě je třeba před autorkou smeknout, protože v té knize je těch deset let práce opravdu znát. Celá dějová výstavba je mistrovsky dotažená a ano, v Bílé Vodě je mraky témat, která by vydala na samostatnou knihu, v jejich provázání tkví ale právě ta síla. Jedno bez druhého by sice fungovalo (konkrétně mluvíme třeba o historii kláštera, komunistických procesech, postavení žen v rámci církve, podzemní církvi aj.), jenže takhle jedno dává tomu druhému smysl. Díky zvolenému mixed-media stylu (má to vhodný český ekvivalent? ), pro Tučkovou typickému, drží text čtenáře poměrně hezky napjatého. Skoky mezi minulostí, přítomností, zprávy z archivu, výpovědi jednotlivých aktérů... Po skončení každé části jsem se těšila na další, zároveň ale i chtěla vědět, jak bude pokračovat ta původní. Ze všeho nejvíc si ale na autorce cením toho, že objevuje neprobádané vody české historie, a že zprvu (minimálně pro mě) naprosto neatraktivní téma zpracuje tak, že bych si na něj klidně přečetla i něco dalšího. Jako poslední bych ráda vyzvedla do nebes audioknihu. Ta je možná vůbec nejlepší, jakou jsem kdy poslouchala (a to už třeba předchozí Žítkovské bohyně jsou taky skvělé). O naraci se postarala celá plejáda herců, nejvíc prostoru však dostává moje oblíbená Vanda Hybnerová. Tradičně nejlepší výkon podala Johanna Tesařová, panebože, ta skrze ten svůj hlas umí předat emoce. Překvapila mě i Pavla Tomicová, která se obecně ke zvukové u přednesu asi příliš nehodí, pro jednu z postav Bílé Vody byla ale zvolena skvěle. Z mužských interpretů si tak silný zážitek neodnáším. Celkově ale audioknihu fakt moc moc doporučuju, tištěnou knihu jakmysmet. Je to vážně DÍLO!
Zabaleno do příběhu z minulosti i současnosti, fascinující sdělení, že změnit můžu jen to, na co mám sílu a tím ostatním se nemám pro dobro svého duševního zdraví trápit…
Silný příběh, těžké téma, hutné čtivo - a tím nemyslím jen počet stran. Tučková je mistrem v tom co dělá. Kdo četl Žítkovské bohyně, ví, co čekat, styl je téměř totožný. Není mi nijak zvlášť blízká církevní otázka, ani kraj (snad jen to, že jsem z Moravy), ale Tučkové romány s výrazným "ženským" prvkem, o nechvalných (a nepopulárních) historických obdobích, ty mě prostě chytnou. Její styl psaní podle mě upoutá pozornost, a tak si člověk ani nevšimne, že těch původně děsivých téměř 700 stran přelouskal, ani neví jak. Doporučuji!
Čekala jsem více. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na styl psaní. Na mě byl až chvílemi přehnaně barvitý.
Oceňuji nápaditost odvyprávět příběh jinou formou, ale některé pasáže jsem musela přeskočit. Bez těch se čtenář obejde a domyslí si, o čem např. zápis ze schůze nebo dopis byl.
Myšlenka i příběh jsou silné, ale vím, že k této knize se už vracet nebudu.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Je fakt, že kniha je dlouhá. A to píšu já, který miluje tlusté knihy :-) Ale dost veselých smajlíků.
Kniha není veselá ani trochu. Je to těžké čtení a jak vidno, plno čtenářů odradí a přestává se soustředit. Taky jsem to zjistil u sebe! Musíte tu knihu opravdu přečíst co nejrychleji, jak píše ClairDeLune, i mě to trvalo dlouho.
Jsem ateista, ale každý asi věděl, kdo v té době trochu žil, že se něco děje a že kostely nejsou jen takové hrady a zámky. I když jsem byl ,,nucen" na Slovensku, u tety na prázdninách, navštěvovat v neděli kostel na přelomu 60. a 70. let. Nerozuměl jsem tomu a nechápal to... Postupem doby a jak přibývaly informace, se človíček cosi dozvěděl.
Kniha nedává moc naděje, konec je naladěn trochu do optimismu... Až dnes? Že by?
Volali jsme: ,,Nejsme jako oni." Měli jsme být! Aspoň trochu. Někteří by si to zasloužili. Proč se tak nedělo, kdo to zavinil...?
p.s.: Už nebudu číst takové knihy. Žádný Šikmý kostel, Listopád, Životice apod. Už je toho dost. Já vím, moje chyba. Ale ať si to čtou ti, co tu v té době nežili, aby věděli...