Bílá Voda
Kateřina Tučková
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/509778/bmid_bila-voda-limitovana-edice-Iep-509778.jpg
4
2854
2854
Literární událost v limitované edici s ilustracemi Jaromíra 99. Snad o žádném románu českého autora se v posledních letech nemluvilo tolik jako o dlouho očekávané Bílé Vodě Kateřiny Tučkové. Výpravná limitovaná edice jistě potěší všechny čtenáře této autorky, ale její provedení ocení také knižní nadšenci se smyslem pro design. Román nově doprovázejí černobílé ilustrace Jaromíra 99, který se ve své tvorbě opakovaně vrací do rodného prostředí Jesenicka a Rychlebských hor. Nikdo jiný nedokáže zachytit atmosféru zapomenutého kraje s pohnutou minulostí tak působivě jako on. Kniha vychází v celkovém nákladu 2 500 kusů. Bílá Voda. Pustá vesnice skrytá ve stínu pohraničních hor, kam kdysi přicházely zástupy poutníků vyprosit si pomoc u zázračné sošky Panny Marie. Dnes sem přijíždí Lena Lagnerová, aby se zde skryla před svou minulostí. Namísto kláštera s početnou řeholní komunitou tu však najde pouze několik řádových sester, vedených svéráznou řeholnicí Evaristou. Ta přišla do Bílé Vody o poslední zářijové noci roku 1950, kdy komunistický režim odvlekl v rámci Akce Ř všechny řádové sestry do sběrných klášterů. Stejně jako všechny řeholnice byla nasazena na nucené práce a k tomu vystavena i ponižování v komunistickém kriminálu. Evaristini věznitelé však její vírou ani věrností řeholi neotřásli. Naopak. Pouze v ní upevnili odhodlání se jim postavit. S tím však přišla nutnost postavit se i režimu zaprodané církvi… Lena, probírající se písemnostmi bělovodského kláštera, však brzy zjišťuje, že tím Evaristin dramatický příběh pouze začíná, a záhy také pochopí, že démoni obcházející minulost místních řeholnic nezmizeli, a navíc jsou součástí i jejího vlastního osudu.... celý text
Přidat komentář
Žižkovské bohyně mě oslovili více, ale kniha je skvěle napsaná. Určitě je za tím cítit velká příprava autorky.
Houževnaté čtení. Kniha, která má mnoho pozitiv a jen pár, navíc lehce přejditelných vad na kráse. Kateřina Tučková rozhodně psát umí a Bílá voda patří k nejlepším knihám českých autorek/autorů za rok 2022. Hlavní postava, Lena, postupně odkrývá téma ženských řeholních řádů v éře komoušského zločiného teroru v Československu a to formou čtení deníku, kronik, úředních dokumentů a dopisní korespondence. To dodává knize na autentičnosti, ale zároveň přepisy těchto (fiktivních) listin, zabírají nemalou část celé knihy. Vzhledem k celkovému rozsahu se zde nachází část, někde mezi čtyřstou a pětistou stranou, kdy alespoň pro mne děj poněkud ztrácí vítr z plachet, jelikož jde o období ne až tak plné dramatických událostí, zato však plné o to delších a ne tak záživných úředních listin. Poté se však příběh mohutně nadechne k pořádného konci.
I když Tučková do knihy umě naroubovala řadu, pro knihu prospěšných úprav, ohnutí reálií i vyloženě fikcí, stále jde o hodně detailní a komplexní pohled do výše zmíněné problematiky řeholí a církve obecně za komunismu.
Kromě zmíněné části, kdy kniha poněkud ztratí dech je jediným dalším minusem snad jen poněkud vykalkulovaný příběh Leny, který nás, jako nosná kostra knihou provází, a ono "úplně náhodné" nebo prabídně motivované setkání tří postav v tak zapadlé díře, aby se nakonec ukázalo, jak moc k sobě náleží.
Neberu to však za podstatnou vadu na tak rozsáhlém a podle mého i informačně přínosném díle.
Tučkovou mám moc ráda. Líbí se mi její racionální styl, to jak každý román pečlivě promyslí a dává mu naprosto přesnou formu. Ze všech aktuálně oblíbených ženských autorek mi sedí nejvíce a líbí se mi i to, že si vždy najde téma, které nakonec ve společnosti rezonuje a zpracuje je svým osobitým způsobem.
To dělá i v Bílé vodě, která mě sice oslovila z jejích knih vlastně nejméně, ale nakonec ve mě stejně jako ty ostatní zůstala a i po několika týdnech rezonuje.
Ráda bych napsala, že bych knihu proškrtala a že nemusela být tak tlustá, ale nakonec vlastně ne. Ono to dává smysl teprve až jako celek a pokud chtěla Tučková opravdu otevřít témata z Bílé vody, asi jí nic jiného nezbylo. Ono totiž opravdu nejde až tolik o tu internaci sester, ale o ženskou sílu, ženy a jejich místo ve společnosti na pozadí právě té internace. To se jí povedlo, jen mě jako čtenáři pořád chodí hlavou otázka, zda to přece jen nešlo na méně stranách.
Detailně propracovaný historický román mapující osudy spojené s (fiktivním) řádem Anežčiných pannen na území Československa. Vyvážená porce románu a dějinných fakt, dílo, které vás uchvátí, pohltí, poučí, nadchne pro další čtení o tématu. A po dočtení zůstanete sedět, koukat před sebe a říkat jen "to o tom jsem vůbec nevěděl ..".
Díky, Kateřino Tučková :-) ze všeho namátkou za uvedení významu svatořečení Anežky České do poměrů okolo převratu a jméno Vilemíny České, o jejíž existenci jsem neměl ponětí.
Přiznám se vám upřímně, že Bílá Voda mě neuchvátila. Nepřidám se k zástupu nadšených recenzí, nebudu ji číst znova, ani ji nebudu nikomu doporučovat.
.
Úporná snaha skloubit dohromady mnoho témat, koncentrovat je do příběhu, který je hodně rozklížený, nevěrohodné postavy, průměrný styl psaní, který prosvítal hlavně u pasáží Leny...
.
I když je téma zajímavé, i když je za ním spousta práce, i když román psala autorka deset let...i tak není Bílá Voda mimořádnou knihou. Smůla, že jsem předtím četla Rufina, Johna Fowlese,... protože vedle nich se o to silněji ukazovalo, že vysoké literární umění holt není dáno všem. Je mi líto, no.
Na tohle jsem se těšila, vzhledem k tomu že Gerta i Bohyně se mi moc líbily, ale... No zkrátka trochu zklamání. Bylo to zbytečně natahované, tak o minimálně o třetinu by se to dalo zkrátit. A ještě jsem se musela do čtení nutit. Byly tam sice zajímavé pasáže, ale víc jsem se nudila, než že bych si řekla: Jo chci číst dál. Škoda. Snad zas něco dalšího.
Upřímně, jsem trochu zklamaná. Čekala jsem vyprávění o internovaných řeholnicích, ale autorka spojila fakta s fikcí takovým způsobem, že netuším, které části příběhu jsou pravdivé, které upravené, a co je zcela vymyšlené. V doslovu se sice dozvíme víc, ale pro mě už to bylo pozdě. Tahle kombinace ala chytrá horákyně mi zkrátka vadila.
Co mi taky nesedlo, bylo propojení jednotlivých postav (hlavně Leny, Evaristy a Jana), takových náhod, to už je trochu moc. Zhruba v půlce knihy jsem navíc měla pocit, že tempo vyprávění prudce kleslo.
Pořád je to hodně dobrá kniha, ale moje očekávání asi bylo až příliš velké. Tak mezi 3 a 4 hvězdami.
Moc jsem se těšila na tuto knihu. Téma bylo lákavé, ale když jsem ji konečně otevřela a začala číst.... Velké zklamání. Nezvládla jsem to ani do třetiny a několikrát jsem knihu odložila. Sáhodlouhé citace "bonzáckých hlášení" mě otrávily. Tohle nemohlo být od mé oblíbené autorky...
Autorku mám velmi ráda, četla jsem všechny její knihy. Bílá Voda je velmi zajímavá svým námětem a oceňuji náročnost přípravy podkladů. Přesto se kniha četla hůř než např. Žítkovské bohyně.
700 stran, pocitově 2000. Kačka opojená úspěchem dočista ztratila soudnost a co fungovalo v Žítkovských bohyních, tady 1) nefunguje a 2) je to natažené na dvojnásobnou délku. Většina knihy je o tom, jak se žena přehrabuje dokumenty v ženském klášteře a rozkrývá, co se tam uplynulých 50 let dělo, ale až na občasné popisy mučení v lágru je to strašně nezáživné. Asi třetina knihy jsou dokumenty psané suchým úředním jazykem a já se na ně při čtení těšil, protože i tak byly zábavnější než zbytek knihy. Na konci nějaké to odhalení ve stylu vichru z hor. Věřící nechť si připočtou 30%, protože tolik filozofování o církvi a víře nebylo ani ve Jménu růže (které mám rád, uvádím jako příklad). Další knihu autorky za 10 let už číst nebudu.
Bílá Voda není žádná románová jednohubka, ale poctivá česká literatura. Pokud se knihu teprve chystáte číst, rozhodně počítejte s tím, že ji nezhltnete za jeden víkend, ale budete se prokousávat slušnou diplomovou prací. Autorka zde střídá několik literárních stylů (románové vyprávění, archiválie, dopisy, deníky,...), dvě časové roviny a zajímavě proplétá osudy jednotlivých postav. Na mě kniha působila až moc těžkopádně a překombinovaně. Pokaždé, když jsem se k ní vrátila, jsem měla problém se znovu začíst. Na druhou stranu se mi líbilo téma o potírání (nejen) ženských řádů v éře socialismu, o víře v dobro, zlo a zázraky, o zrovnoprávnění mužů a žen v církevní hierarchii, o pátrání po pravdě a smyslu bytí... Pro náročné čtenáře perfektní volba, pro většinu čtenářské veřejnosti asi mírné zklamání. Knize by rozhodně prospělo stylové odlehčení a zkrácení alespoň o třetinu.
Třetí velký román Kateřiny Tučkové - třetí výlet do nedávné a přesto méně známé české historie. Čtenář vnímá, kolik péče mu autorka věnovala. Náročná a kvalitní četba.
Nicméně musím souhlasit s výhradami v komentáři Lenky4. (Ovšem podobně - dle mne - nadbytečné motivy se objevily i v těch předchozích románech: ve Schnirch motiv incestu, v Žítkovských bohyních motiv lesbické lásky ...)
Až po přečtení Bílé vody jsem pochopila, kolik je za každým dílem K.T. práce. Gerta se mi nelíbila, Žítkovské bohyně byly fajn, ale teprve Bílá voda mě dostala do kolen. Obsahově i tím, kolik toho musela autorka nastudovat, aby takové dílo mohla sepsat. Za mě rozhodně jedna z nejlepších knih vůbec.
Objemné dílo, ale opět skvělé. Tučkovou mám ráda a za mě je to vždy sázka na jistotu kvalitní literatury s historickým podtextem a kontextem. Je jasné, že pro účely románu musí určité věci zatraktivnit (a většinou v tomto případě sáhne po duchovnu a spiritualitě), ale i tak si vždy z jejích knih odnesu hodně informací a poznatků.
I tak objemné dílo lze „zhltnout“ za pár dní. Až na několik málo úseků je totiž velmi čtivé. Prvotní nadšení však s odstupem času nahrazuje rozpačitost a otázky. Bylo nutné za všech okolností tak pevně propojit příběhy všech hlavních osob? Zbytečně to zeslabuje uvěřitelnost děje. Zatímco se je zdařile navozena atmosféru strachu, suše popisné líčení zázraků emoce nevzbuzuje. Zvolený způsob přejmenování je dost rušivý, hlavně u všeobecně známých postav ministra zdravotnictví a Felixe.
Pro mě lehké zklamání. Jsem praktikující katolička a z hlediska církevní praxe nemůžu říct, že by byla Tučková nějak "mimo mísu". Oceňuji její osobní hledání, které mi skrze řádky zřetelně prosvítalo. Líbí se mi mnohovrstevnatost textu, střídání různých literárních forem (i když dělaly knihu méně čitelnou, ale ozvláštňovaly ji). Líbí se mi různorodost postav. Kniha je psaná poctivě, je za ní vidět spousta práce a osobního zápalu.
Co mě ale mrzelo je to, že zde nebyla vůbec zřetelná hranice mezi fakty a fikcí. Dochází pak tedy podle mě k tomu,že některé záporné postavy, které jsou sice částečně fiktivní, ale přece jen silně inspirované, je pak možné vylíčit ještě v temnějších odstínech, než jaká byla realita, a nezdá se mi to fér. Biskupa Havraje, čili Vrány, mi bylo až líto.
Románu bych vytkla přílišné tlačení na pilu, co se týče různých náhod a tragických zvratů. S hlavní hrdinkou jsem nedokázala sympatizovat, celé její bytí na mě bylo příliš tragické a unimrané.
A moje hlavní výtka: očekávala jsem literární pomníček statečným řeholnicím v období komunismu, jako o tom autorka mluvila v rozhovorech kolem vydání knihy. To se ale podle mě nepodařilo. Akcent byl položen na nerovné postavení mužů a žen v katolické církvi, což je pro Tučkovou zřejmě palčivé téma. Mrzí mě, že převálcovalo původní záměr.
Celou dobu jsem žil v přesvědčení, že dám jasných pět hvězdiček. Dobrá gradace atmosféry, fajn plotwisty a vyprávění formou dobových materiálů, přepisů rozhovorů a archiválií mě u Tučkové fakt baví. Nakonec ale přišel poměrně ukvapený (a otevřený) závěr, který tu fatalistickou linku odstavil tak trochu na druhou kolej. Každopádně pro fanoušky Kateřiny Tučkové je tohle povinnost.
Dočteno před třemi dny a stále ještě se ve mně "perou" protichůdné pocity. Určitě klobouk dolů před nepředstavitelnou desetiletou prací s hledáním archiválií. Dějová linka Leny mě hodně bavila a tak do poloviny jsem knihu četla v pohodě. Ale pak přišla krize a pro mě dvě možnosti. Knihu buď odložit nebo dočíst alespoň Leninu linku. Zvolila jsem druhou možnost, ale historické dokumenty v druhé půlce knihy jsem jen přelétávala očima. Ne že by byly nezajímavé, ale bylo toho prostě moc a ne vše bylo úplně záživné. Nevěřím, že se ke knize vrátím....
Není to jednoduché ani odpočinkové čtení, naopak čtení historických přepisů mě stálo spoustu sil a nebýt toho, že knihy ze zásady dočítám, možná bych se těmi přepisy i nechala odradit. Obdiv autorce za nastudování tolika historických pramenů, teď si ale ráda přečtu něco “lehčího”.
Štítky knihy
historie, dějiny náboženství ženy pro ženy řeholníci jeptišky oběti komunismu
Autorovy další knížky
| 2012 |  Žítkovské bohyně |
| 2022 | Bílá Voda |
| 2009 | Vyhnání Gerty Schnirch |
| 2014 |  Fabrika |
| 2018 | Vitka |
Autorka si s touto knihou dala jistě velkou práci a celé téma je velmi zajímavé a mělo by se s ním seznámit co nejvíce čtenářů, ale když má kniha skoro 700 stran, na kterých se řeší v podstatě pořád to samé (postavení žen v církvi, komunistická zvěrstva, závislost, maloměšťáctví...), tak prostě přestane bavit. První půlku jsem přečetla hned, ale pak mě ten uměle natahovaný děj přestal zajímat a knihu jsem nedočetla, což dělám jen málokdy. Myslím, že zbytečně obsáhlá forma knihy odradí spoustu potencionálních čtenářů.