Bílý dominikán: Z deníku neviditelného
Gustav Meyrink (p)
V knize usedá jakýsi spisovatel ke své práci, je však proti své vůli puzen nepochopitelnou silou sepsat neuvěřitelný životopis záhadného zemřelého.
Literatura světová Romány
Vydáno: 1927 , B. KočíOriginální název:
Der weiße Dominikaner. Aus dem Tagebuch eines Unsichtbaren., 1921
více info...
Přidat komentář
Pozoruhodná kniha. Člověk se vůbec nediví, že toto dílo "Junga zasáhlo ještě silněji" (než Golem a Zelená tvář, viz Shamdasani: C. G. Jung - Život v knihách, str. 142). Jsou zde totiž do očí bijící paralely k některým Jungovým idejím - symbolika domu, jehož patra odpovídají časové souslednosti a ukrývají historii předků, mystická svatba a last but not least individuace jakožto nejzazší cíl lidské bytosti. Chtělo by se skoro věřit, že Meyrink Junga četl, což asi nelze vyloučit, ale není mi známo, že by se o tom někde zmiňoval. Zajímavá je také předpověď zahlcení světa individui, které bychom asi v moderním jazyce označili za "sluníčkáře" či "dobrosery" a trefně je tu vystižena jejich smutná podstata: "Opakují větu: 'Milujte se navzájem' tolikrát, až ji ztupí; ten, kdo ji vyslovil první, předal těm, kdo ji poslouchají, magický dar; oni však plivou ta slova do ucha jako jed - a z nich pak vyrůstají zlo a zoufalství, vražda, krveprolití a zpustošení." Jaká prorocká slova! Jinak kniha, ačkoliv autor navozuje pocit, že ji přijal po způsobu jakéhosi channellingu, nese jasný Meyrinkův rukopis, včetně závěru, který je ... no jak bych to pojmenoval ... prostě divný. Možná ale očekávám od vyvrcholení příliš mnoho, víc, než je vůbec možno vtělit do slov. Takže za mne 5 hvězd a jednoznačné doporučení.
Četl jsem to před mnohá léta. Pořád si pamatuji na scénu, kdy hlavní hrdina vstupuje do pokojů předchozích generací a tak postupuje do hluboké minulost. Karma rodiny. To, jak se v nás odráží krev naších předků. Něco, co nám dál osud bez toho, aby se nás ptal a co se dá hodně těžko změnit.
Dle mého názoru je tahle kniha nejlepším Meyrinkovým románem. Dnes jsem ji dočetla podruhé. Opět mne naplnila nepopsatelným stavem vědomí, jako by promlouvala přímo ke mně. Netvrdím, že jsem pochopila vše, co se v ní sděluje, ale dala mi hodně. Vím, že se k ní i k dalším knihám tohoto autora budu stále vracet.
Po této knize jsem sáhla, ještě stále doznívající nadšení z Golema.
Teď přišlo ale lehké zklamání. Na mě moc rozvláčné filosofie. Ovšem atmosféru se autorovi podařilo navodit i tady velmi působivou.
Obvykle se k touze po poznání svého původu, základů, dispozic... dostáváme až v pokročilejším věku. Možná že ale právě člověk bez minulosti má nejlepší dispozice ke hledání svých kořenů? Mně by zajímalo, jestli si Meyrink připouštěl k srdci tolik "mystiku" (jako se často uvádí v odborné literatuře), nebo spíš odkaz předků, dědičnost nebo jak tomu chce kdo říkat. V podstatě jsme takové dočasné pokračování a směřování generací těch, kteří nás stvořili a ve smrti předešli, proudí v nás jejich zdánlivě dávno mrtvá krev, a ta nám velí dospět k nějakému velkému zastřešujícímu finále - i když třeba nebude tak okázalé, jako v Meyrinkových románech. Kdo si to uvědomuje, získá pocit odpovědnosti vůči těm před ním. Divím se, že Meyrink ještě nemá svou sochu v sídle České genealogické a heraldické společnosti.
Můj nejžhavější kandidát na nejromantičtější milostný román všech dob. Meyrink je pro mě autor kultovní a toto je pro mě spolu se Zelenou tváří jeho nejkultovnější kniha. Většina romantických románů smrtí končí, tenhle smrtí naopak začíná. O lásce až za hrob způsobem, ze kterého se člověku zatočí hlava. U Meyrinka pochopitelně román milostný = román duchovní. Ta scéna, kdy si mladík přečte dopis od své milenky a vzápětí k němu připluje její tělo.... to je přímo esence romantismu! Divím se, že ty křehké krásky, které se při četbě tak rády dojímají k slzám, nezahodí vypočítavé upírské fascikly a nesáhnou raději po takovéhle klasice.
Dôkladné rozpracovanie Meyrinkových predstáv o smrti a znovuzrodeniach a miestach jednotlivca v hľadaní onej veľkej Pravdy. Nenasladlý a pritom sladký láskomotív a veľký dôraz na motív rodiny resp. rodu. Čítal sa mi prekvapivo pomaly, často som sa prichytil, že sa mi myšlienky odsnívali niekam preč od knihy (k sebe).
Tak spisovatel sedne, chce psát něco veselého, ale nemůže tajemnéí síly mu vedou ruku a píší a přes něho sdělují životopis záhadně zemřelého.
A co s tím mám jako čtenář dělat?
Štítky knihy
rakouská literatura 20. léta 20. století mystika
Autorovy další knížky
2015 | Golem |
1937 | Anděl západního okna |
1998 | Valpuržina noc |
1991 | Zelená tvář |
1993 | Hašiš a jasnozřivost |
Na tuhle knihu jsem si měla vyhradit víc klidu, který jsem bohužel neměla. Není to klasický román, spíš magický, filozofický, alchymistický, duchařský, náboženský, s hlavní myšlenkou jakéhosi směřování rodu k určitému vyvrcholení v osvobození. Takže jsem to úplně nepobrala, ale šlo tu o něco velkého. Při čtení taková zvláštní atmosféra.