Bílý hřebec

Kniha předčila moje očekávání. V těchto horkých letních dnech se moc dobře četlo o ledu, sněhu a teplotách hluboko pod -35°C :-). Stejně tak popisy přírody – světa rostlin a zvířat se mi moc líbily, protože evidentně vycházely z autorovy zkušenosti a dobré znalosti severské přírody.

Lidské příběhy a postavy pak působí hodně realisticky. Jistě, autor se příliš nezaobírá vývojem jednotlivých postav, tedy tím, proč asi jsou takové, jaké jsou, je to převážně "tady a teď". Jenže drtivou většinu lidí, s nimiž se denně setkáváme na ulici, také neznáme – a přesto si mnohokrát uděláme velmi rychle úsudek, kdo jaký asi je, stačí pohled, gesto... Typy lidí, které autor vykreslil, se najdou v každé době a v každé zemi.

Setkala jsem se během svého života s rozmazlenými a nafoukanými Natašami (a měla jsem co dělat, abych sem tam některé nedala pár facek, aby se probrala :-)) i mírnými, ale radostnými Galjami (kéž by těch druhých bylo víc). Nechyběl Saša (hned v několika vydáních), muž na první pohled dokonalý "borec", který ale při bližším zkoumání tak dokonalý není, naopak, je to muž, který nikdy nedospěje, sobec, který potřebuje, aby mu pořád někdo foukal na bolístku nebo mu říkal, jak je dokonalý, ale svému ženskému protějšku dává jen to, co sám uzná za vhodné a co ho hlavně nestojí moc úsilí, co jeho žena doopravdy chce, co jak prožívá, jaký má názor, ho nezajímá. A Máša - utrmácená životem, od něhož čekala něco jiného. Pak se ale přece jen rozhodne vše změnit, škoda jen, že už se o ní v posledním vyprávění nic nedozvíme. Pak je tu vzácný a obětavý Voloďa – ano, taky se mým životem nějaký mihl, bohužel jenom mihl :-).

Zajímavé je propojení příběhů, vyústění dvou prvních v tom posledním. Trochu mě rozčilovalo, že je v nich poměrně dost protivných postav, i když kdoví, kdyby je člověk lépe poznal, třeba by se s nimi dalo vyjít (ale s Natašou asi ani náhodou :-) ). Je ale fakt, že tím, že lidí, kteří jsou nám doopravdy sympatičtí a k nimž máme dlouhodobě vřelý vztah, za život zas tak moc nepoznáme, takže knížka je vlastně odrazem skutečnosti.

Jan Kozák už byl dnes víceméně vyobcován z české literatury jako autor, který byl oficiální tváří literatury normalizační, a nejen to, byl i významným funkcionářem, tedy spolutvůrcem celého dobového klimatu, které nebylo rozhodně dobré. Řečeno eufemisticky. Já si ale rád ze zvědavosti přečtu i něco od těchto spisovatelů, mám pak lepší pocit, že nemusím jen papouškovat nějakou poučku z učebnice, ale mohu zaujmout vlastní stanovisko. Takže jako literatura se to číst dá. Není to nic převratného, ale popisy přírody, lovů, vůbec zasazení do nepříliš často popisovaného prostředí tajgy jsou zajímavé a místy i čtivé. Jsem tedy rád, že jsem si knihu ze studijních důvodů přečetl a mám už nějakou vlastní představu.

Pro mě nudné povídky, které mě nijak nezaujaly.. Nejkladněji hodnotím povídku "Bílý hřebec", ale jen proto, že je v ní náhled do života divokých koní..

Tři povídky, navzájem spojené několika postavami, popisy severské přírody jsou úchvatné, přesvědčivost lidských příběhů a vášní pro mně již tak úchvatná není, trošku černobílé vidění vztahů, ale uznávám celkem obstojný náhled do duší hlavně ženských hrdinek, a pro mně vlastně docela příjemné překvapení, čekal jsem normalizační oslavu sovětské Sibiře, ale to bylo podané jen v mírné formě a povídky jsou vlastně o hledání hřejivých citů v mrazivých krajích.