Bílý pavouk
Heinrich Harrer
Podtitul: Dobývání stěny smrti Autor vypráví fascinující příběh o dobývání severní stěny Eigeru, která je považována za nezdolatelnou. Henrich Harrer, rakouský horolezec a cestovatel, vypráví příběh o svém úspěšném prvovýstupu na Eiger v r. 1938 s dalšími třemi horolezci. Dále připomíná úspěchy a tragédie, které se udály na této vyjímečné hoře, a zdokumentoval všechny významné výstupy na Eiger až do r.1999.... celý text
Literatura světová Literatura faktu
Vydáno: 2002 , Ivo ŽeleznýOriginální název:
Die Weisse Spinne, 1999
více info...
Přidat komentář
Každý obor lidského konání má stůj strop, svoje TOP. Horolezectví má severní stěnu Eigeru nad švýcarským horským městečkem Grindenwald. Měl jsem to štěstí stát pod touto stěnou, a už to mi stačilo k tomu, aby mě sevřela úzkost. Cítím obdiv ke každému, kdo měl tu odvahu začít stoupat stup po stupu k nedohlédnutelnému hornímu okraji. Přečetl jsem o této stěně více knih, dobrých i slabších, ale kniha Heinricha Harrera je opravdu vynikající. Velmi podrobně zpracovaná historie výstupů v příjemné a čtivé formě. Žádný milovník horolezectví by se s touto knihou neměl minout.
Nic není vzdálenějšího než horolezectví pro člověka jako jsem já, který chytá závratě a paniku i v kabinkové lanovce na Sněžku. Přesto jsem knihu přečetl celou, protože co si budeme nalhávat, člověk si rád v bezpečí a teple domova čte o tragédiích, které nejsou vymyšlené, skutečně se staly. Autor je fascinující a inspirující i tím, že jeho mysl neničil požehnaný věk a nesnaží si o své zálibě v extrémním horolezectví nic nalhávat, třeba hned v úvodu knihy připouští, že nemá žádný objektivní smysl. Co mě zaujalo: 1. kniha zmiňuje i československé horolezce, jednak v kladném smyslu (působivý prvovýstup v šedesátých letech, nová trasa v sedmdesátých), tak ale i záporném smyslu (první záchranný vrtulník letěl k jisté naší čtveřici, dále se dva zabili a vysloveně negativně autor mluví o jedné z našich nejslavnějších horolezkyň Sylvě Kysilkové). 2. neustálé deště kamenů - to ta hora bude časem menší a menší ne? 3. tragédie horolezců, co se narodili později, kdy už je všechno zlezené - tak snaží vymýšlet nové trasy, které vedou třeba jen pár metrů od těch původních. Tím už ovšem žádnou slávu nezískají.
Moje chyba. Čekala jsem poutavý výpravný příběh. Nepřečetla jsem si, že je o knihu plnou faktů. Což opravdu musí značit lásku ke štítu Eiger. Ale nějak toho bylo moc. Působí to nekonečně a nečte se to s lehkostí. Možná, kdyby to odlehčily fotky horolezců, dobové výbavy nebo samotného štítu, tak by to nepůsobilo tak mrzutě. K tomu textu, počtu jmen a údajů mě napadá jen: "Míň je někdy víc".
PS: také začít knihu s tím, že tohle lajk nikdy nepochopí není moc přívětivý úvod:). Autor je tu od toho, aby mě jako toho lajka, přesvědčil, že mi to všechno umí podat a rozšířit svoji znalost a vášeň.
Za mě tedy malinko zklamání.
Jedna z nejkrásnějších knih o horách, jakou jsem četla. Jednou bych bych chtěla sedět v Grindenwaldu v restauraci, pít kafe a dalekohledem hltat Nordwand.
Obdivuji odvahu lidí, kteří byli u zrodu alpinismu. Měli nedokonalou výbavu, žádné vyspělé nano technologie, žádné komunikátory, žádnou předpověď počasí po hodinách. Jen těžké okované pohorky, silný vlněný svetr, nepodajné konopné lano a nezdolnou touhu.
Uf , to byla jízda . Neuvěřitelné , fascinující i když ty " blázny " nechápu !! Moc pěkně zpracovaná kniha i pro nehorolezce .
Před několika miliony let kdesi „v Olduvajské rokli“ obdařila evoluce primáta, který zatím zase v ničem tolik nevynikal, touhou objevovat neznámé, poměřovat síly s přírodou i mezi sebou. Na jedné straně z něj vytvořila dobyvačné monstrum a na straně druhé tvora s bezmeznou touhou být všude a pokud možno jako první.
Jednou z panožek nenasytné a takřka všudypřítomné améby, jež si říká lidstvo, jsou horolezci. Jsou neškodní, pokud pomineme fakt, že někteří z nich na tomto světě zanechají své rodiče, manželky či děti dříve, než bývá u zbytku populace zvykem. A pokud pomineme fakt, že pod Čomolungmou to vypadá jako na skládce v Dolních Chabrech.
Bílý pavouk je knihou o horolezcích a pro horolezce – především. Ti bezezbytku dokážou vychutnat to, o co se s nimi Heinrich Harrer, sám bývalý výtečný horolezec, podělil. Přečíst si ji ovšem může každý, ale ne každý ji bude chápat.
Osobně jsem zůstal na půl cesty. Tak trochu chápu, ale zároveň ty blázny neumím docenit.
Eiger není největším zabijákem mezi horami, ale vzhledem ke své výšce má těch životů na svědomí hodně. Zvláště pak jeho proslulá severní stěna, o níž psal i náš Ota Pavel (a popisoval první úspěšný výstup dvou horolezců z tehdejšího Československa – Harrer – je zmiňuje také).
Harrer sestavil takovou - velmi čtivou - kroniku zlézání severní stěny Eigeru od prvních pokusů až po devadesátá léta minulého století. Patřil mezi zasvěcence, protože sám bylo součástí družstva, jež v roce 1938 dosáhlo prvovýstupu této stěny. Je to kronika poměrně podrobná popisující lidské povahy, ale především povahu velkého obra Eigeru.
Není to příliš radostné čtení, byť těch, kteří tu bájnou stěnu zlezli, je mnohem více než těch druhých. Není veselé, protože čtenář pochopí, kolik mladých životů bylo promarněno zbrklostí, nedostatečnou přípravou nebo prostě jen jako důsledek smůly a nešťastné náhody, o něž v horách není nouze.
Jako výsměch knize i jejím hrdinům se může jevit skutečnost, že Švýcar Ueli Steck v roce 2015 tuto stěnu (ve stopách prvovýstupu) zdolal volným lezením za 2 hod. a 22 minut.
Nedokázal by to ovšem, kdyby nebylo Heinricha Harrera, jeho parťáků a všech jeho následovníků.
Klobouk dolů.
Až se přestanou takoví lidé rodit, lidstvo přestane být lidstvem ve vznešeném smyslu toho slova.
Eiger je moje velká srdcovka. Vidět na vlastní oči jeho severní stěnu je životní zážitek, a číst si v jejím stínu Bílého pavouka je naprostá dokonalost. Kniha podrobně mapuje historii stěny, první pokusy o výstup, úspěšné výstupy i tragédie, při kterých tuhne krev v žilách. Podstatná část knihy je věnována také horským záchranářům. Za mě jedna z nejlepších horolezeckých knih, i když pro někoho, kdo Eiger moc nezná nebo jím není tak fascinován, může být Bílý pavouk trochu zdlouhavý / moc detailní. Osobně tuto knihu beru spíš jako "učebnici" nebo "kroniku" severní stěny, než jako oddechové čtení. Každopádně stojí za přečtení všem, koho hory aspoň trochu zajímají. Velká poklona Harrerovi za tak pečlivě zpracovaný příběh Eigeru.
3,5 *
Po Sedmi letech v Tibetu a Návratu do Tibetu jde o mé třetí setkání s literární tvorbou rakouského horolezce Heinricha Harrera. I tentokrát se mi líbilo, jak zodpovědně a pečlivě autor přistoupil ke psaní svého díla, které je přímo nabité informacemi, a dále mne uchvátilo jeho napínavé líčení dramatických událostí v severní stěně Eigeru, až se mi dokonce lehce potily ruce... A zároveň je i tentokrát znát, že Harrer zkrátka není "profesionálním" spisovatelem; kniha se chvílemi, především v poslední třetině, poněkud vleče. (Překlad Jana Hlavičky je však velmi solidní.)
Protože Bílý pavouk je poslední ze tří autorových publikací dostupných ve fondu pražské městské knihovny, loučím se tímto s Harrerem, jsem mu vděčný, že mne vzal do Tibetu i na Eiger a jeho díla doporučuji k přečtení - i když to v nich literárně sem tam zaskřípe.
Knihu jsem dostal přečtení od kamaráda,který ji zakoupil už jako vyřazenou z databáze knihovny.Velmi dobré čtení.70%.
Knížka se mi líbila. Nemá sice příliš žádný děj, spíše popisuje jednotlivé události z Eigeru...přesto to bylo ale zajímavé počtení :) těm, kdo rádi čtou o horách, doporučuji:)
Historie dobývání severní stěny Eigeru mě zajímá, viděla jsem i film Nordwand o pravděpodobně nejtragičtější a nejsmutnější nehodě, která se stala při pokusu o dosažení vrcholu v roce 1935. Sám autor horu zdolal severní cestou o tři roky později ve skupině, která jí prošla jako první. Ví, o čem píše, ale není spisovatel. Onu největší tragédii popsal hned v úvodu a velice krátce. Myslím, že by si zasloužila více prostoru, zvláště když některé méně významné tragické události popisoval až zbytečně velice detailně.
Severní stěna je velice náročná, ale je zvláštní si číst, jak na ní umírají lidé a jiní je pozorují dalekohledy z hotelu... Do půlky hory vede vnitřkem i dráha.
Autor se zabývá i tématem záchrany, zvláště letecké. Mají záchranáři riskovat své životy kvůli lidem, kteří evidentně na to nemají dost sil, hazardují s životem svým i jiných a spoléhají na záchranu? Uvádí konkrétní případy a hned na prvním místě je případ československých horolezců. Ti za záchranu ani nezaplatili...
Autor je horolezec, ale poslední dobou jsou všechny hory zdolány a lidé si vymýšlí jiné způsoby, jak je "dobýt" (ošklivé slovo ve spojení s výstupem na horu). Sjet je na lyžích, skateboardu, nechat se vynést vrtulníkem a pak rychle dolů, zvládnout co nejrychleji za sebou dvě, tři hory... Hrr, honem, rychle, nikde žádná atmosféra ani radost z výstupu.
za začátku strhující četba o jednotlivých pokusech. Harrerův popis děje opravdu umí vtáhnout čtenáře. Chvílemi jsem si připadala jako kdybych byla na Eigeru taky. Trochu mě později zklamalo, že kniha přechází spíše v chronologii a není to už pro mě tak čtivé.
Kniha napsaná velmi laskavě, obdivně, nikoho nehaní. Mám po přečtení obrovskou chuť vyrazit do Švýcarska, na zubačku....
Pro všechny, kdo mají rádi obecně nejen horolezectví, ale i chození po horách a jejich obdivování. :) Harrer je skvělý vypravěč, díky kterému mi chvílemi běhal mráz po zádech. Jen je škoda, že zde nebylo třeba víc fotek, u skutečných příběhů mě vždy zajímají i tváře zúčastněných.
Poprvé jsem tuto knihu četl někdy v roce 2013. Pak jsem si severní stěnu Eigeru patřičně prožil osobně a díky tomu byl návrat do knihy mnohem silnější. O historii dobývání legendární stěny asi nikdo nic lepšího nenapsal.
Navíc je text cenný jako svědectví o dobách, kdy lezcům stačilo konopné lano, flanelka s vyhrnutými rukávy a vejce natvrdo - o dobách, kdy bylo nutné objevovat a prošlapovat, ne jen kopírovat - platí to i mimo horolezectví.
Prvni cast je nejzajimavejsi. Dal se pak stridaji hlucha mista s napinavymi pribehy. V knizce by mohlo byt vic grafiky, fotek.
Heinrich Harrer byl nejen skvělý horolezec, ale i vypravěč. Jeho líčení prvních pokusů v severní stěně Eigeru je až neskutečné. Při popisu tragédie z roku 1936 jsem měl slzy v očích (a to nemyslím jako frázi). Při Harrerově vyprávění mi opravdu často běhal mráz po zádech. Díky tomuhle líčení si člověk uvědomí, o co se vlastně ti první horolezci na této "nezdolatelné" stěně pokoušeli.
Autorovy další knížky
| 1998 |  Sedm let v Tibetu |
| 2002 | Bílý pavouk |
| 1991 |  Návrat do Tibetu |
| 1967 | Přicházím z doby kamenné |
| 1973 | U jezera blaženosti |
pěkná monografie. a kdo jiný by ji měl napsat, než jeden z účastníků velkolepého prvovýstupu.
pro tuzemského čtenáře zabývajícího se horolezectvím a znalého popisů výstupů od našich krajanů (knižních i časopiseckých, Kuchařem počínaje, Pavúk, Novoborská parta, Prachtelovi, Ostraváci...) je velice zábavné srovnání obšírných popisů českých a lakonické shrnutí na půlstránce nebo v několika větách Harrerových.