Bitúnok č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/83_/83086/bmid_bitunok-c-5-ciX-83086.jpg
4
1060
1060
Povinný tanec so smrťou napísal Kurt Vonnegut Jr., Američan nemeckého pôvodu vo štvrtej generácii, ktorý slúžil v americkom pechotnom prieskume HORS DE COMBAT, bol kedysi dávno ako vojnový zajatec v Nemecku svedkom bombardovania Drážďan a prežil, aby porozprával tento príbeh. Je to román trochu telegraficky schizofrenický, v duchu povestí z planéty Tralfamadore, skadiaľ pochádzajú lietajúce taniere.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2001 , Slovart (SK)Originální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Výborná kniha. Myšlenka pojetí času mimozemšťany posloužila jako inspirace pro předlohu k filmu Arrival od spisovatele Ted Chiang (Příběhy tvého života je myslím český název).
Utrpení je v životě člověka nevyhnutelné. Lepší je to přijmout a soustředit se na příjemnější chvíle.
Bavily v mě v knize náměty knih spisovatele Kilgore Trout.
modlitba z knihy i její shrnutí zároveň:
Dopřej mi, bože, síly přijímat s jasnou myslí vše, co nemohu změnit, odvahu změnit, co změnit mohu, a moudrost vždycky rozpoznat, co je co.
Tak to prostě chodí.... Všechny knihy týkající se války, jsou plné beznaděje a bolesti lidí, kteří museli být její součástí. Nadčasovost s kapkou sci - fi, která přidává na čtivosti.
Asi tak, tahle kniha Vám prožene mozek mlýnkem na maso a její první a poslední kapitola ho zase dá dohromady. Jen ne úplně přesně... Něco už bude navždy jiné...
Tak to chodí.
A odložím si zde, s Vaším dovolením, pár vět bez ladu a skladu:
"Proč nenapíšete knihu proti ledovcům?" (Ty se také nedají zastavit.)
"O masakru se nic inteligentního říct nedá."
"A Lotově ženě bylo přece řečeno, aby se neohlížela zpátky tam, kde všichni ti lidé žili a kde stávaly jejich domy. Ale ona se ohlédla, a já ji za to miluju, neboť to bylo velice lidské."
Čtivá kniha s úžasným pojetím času. Filosofie Tralfamadořanů mi bude ještě dlouho ležet v hlavě. Možná až do smrti...Tak to chodí. :)
Na to, aká to bola tenká kniha mi dala zabrať a musel som sa k nej opakovane vracať.
Kurtove osobné zážitky z vojny písané zvláštnym štýlom, na ktorý sa ale pri troche snahy dalo zvyknúť. Možno zafungovalo to, že som knihu podvedome vnímal ako určitú kultovku, uz odkedy som ju x rokov dozadu vyhrabal v mestskej knižnici, no teraz som jej nejak nevedel prísť na chuť (a to ma knihy takéhoto žánru celkom zaujali). Časom a po opakovanom prečítaní možno hodnotenie zmením.
A že je krátka a chaoticka? Tak to chodí. O masakri sa nikdy nedá napísať nič chytrého .
Moje druhá Kurtova kniha, přičemž na první (Tabatěrka z Bagomba) jsem narazila čistě náhodně, zaujal mě divný název a na to, že to byl soubor povídek, kterým se normálně vyhýbám, hodně mě zaujala. Líbil se mi jeho styl, jeho smysl pro humor. Proto jsem měla vysoká očekávání od další, tentokrát už "klasické" knihy. Vysoká očekávání můj čtenářský zážitek dost zhatila, ale nebylo to jen tím. Měla jsem velký problém s chaotickým vyprávěním s přeskakováním v čase, v polovině jsem si skoro zvykla, ale nejšťastnější jsem byla, když jsem to konečně dočetla:-) Na to že je to útlá knížka mi to trvalo věčnost. Ale kvalita a pocit válečné marnosti se tomu upřít nedá. Proto je mi hodně líto nízkého hodnocení, ale Tak to chodí.
„V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Koneckonců, jedním z hlavních účinků války je, že lidé se už neodvažují být charaktery.“
Co tedy udělají s člověkem traumatické zážitky z války, jak s nimi bude nadále žít. Dokáže to vůbec? Aby „nezmagořil“, aby to s ním neustále nebylo, aby ho to nenutilo zdánlivě bezdůvodně plakat a aby mu např. čtveřice zpěváků na svatbě nepřipomněla čtyři strážné po bombardování, kteří se „instinktivně shlukli k sobě, kouleli očima. Zkoušeli nasadit jeden výraz a hned zase jiný, nemluvili, přestože se jim často rozevírala ústa. Vypadali jako pánské pěvecké kvarteto z němého filmu. “Tož navždy sbohem“, mohli klidně zpívat, „kámoši a kamarádky; tož navždy sbohem, bráškové a staré lásky – žehnej vám Bůh.““
A jak tomu tedy unikl Kurt Vonnegut, nebo Billy Pilgrim – poutník? Poutník putoval časem a spisovatel napsal skvělou knihu. Díky za ni.
Doporučuji.
Milujem Kurtove knihy a Bitunok vobec nie je vynimka. Skoda, ze uz nezije. Tak to chodi.
Dlouho jsem se na Vonnegutův styl nedokázal naladit... především stylisticky, ale Poutníkova cesta životem i přes svou zvláštní neuspořádanost plyne ladně. Díky krátkému rozsahu a jasnému sdělení uteče rychle a rezonuje. Chybí mi větší prokreslení mimozemského světa a dovysvětlení určitých linií, ale hádám že šlo o záměr potvrzující jedno z mnoha poselství knihy.
V kontextu “běžné“ literatury vždy potěší něco trochu jiného, a to Jatka č.5 nepochybně jsou. Vonnegut se v nich svérázným způsobem vyrovnává s traumatem, jehož byl přímým aktérem, a o němž se bohužel moc nemluví. Čtenáři ovšem nejde vůbec naproti a zvyknout si na jeho sice úsporný, ale nechronologický styl, v němž přeskakuje z místa na místo a vlastně v něm chybí hlavní hrdina, není úplně jednoduché a pár stránek trvá, než mu čtenář přijde na chuť. Oceňuji hlavně to, že se dílo dá interpretovat různě, ale asi nikdy ne špatně, což byl nejspíš záměr, protože autor se v předmluvě sám “shazuje“, že vlastně nedokázal napsat nosný příběh. Kniha je tak spíš jakýmsi svérázným svědectvím o tom, že válka v lidech zůstane navždy a ti, kteří ji neprožili, nikdy nemůžou pochopit ty, kteří byli v centru dění a příkopy mezi nimi jsou hluboké, i když jde třeba o rodinu. Vše je oživeno černým humorem, ironií a satirou, která ale, jak už to tak bývá, se nebezpečně blíží pravdě. Vzhledem ke krátkému rozsahu, značné čtivosti a lehkému stylu je navíc kniha rychle přečtena, což je moc fajn. Jatka č.5 jsou nicméně spíše pro zkušeného čtenáře, dá se o nich dlouze diskutovat, jejich protiválečné poselství je ale zcela jasné a místy hodně mrazivé. 70 %
Nemôžem povedať že by som si čítanie vyslovene užíval, ale to neznamená že by kniha bola zlá alebo nezmyselná. Myslím, že práve naopak. Aj keď je napísaná všelijako len nie tak akoby sme chceli má veľkú hodnotu. Zachytáva ako dokáže vojna zmeniť život tých čo ju prežili. Že neovplyvňuje len ich budúcnosť ale aj minulosť. Keď každá prežita chvíľa či pred vojnou alebo po nej môže pripomenúť tú hrôzu (v tomto prípade bombardovanie Dráždan). A čo potom ostalo nedotknuté? Ani minulosť ani prítomnosť ani budúcnosť... Pokračovanie stratenej generácie...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Tragikomický příběh hlavního hrdiny Billyho Pillgrima, který cestuje časem do různých etap svého života. Čtenář tak nahlíží do někdy veselých - komických, někdy smutných - tragických příběhů, které Billy za celý svůj život prožil. Jeden z jeho časových výletů je i Billyho účast ve druhé světové válce, co by vojína americké armády. Tuto dějovou linku prožil i sám autor knihy. Příběh je okořeněn špetkou sci-fi, kdy se hlavní hrdina setkává s mimozemskou civilizací ( skutečně se tak stane a nebo je to přelud, vyvolaný zraněním hlavy ? ). Kniha má originální styl, text je dělen krátkými kapitolami....stávalo se mi, že jsem se musel díky vtipnému stylu, v tragických situacích i pousmát...