Bitúnok č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94912/bmid_bitunok-c-5-hSK-94912.jpg
4
1060
1060
Povinný tanec so smrťou napísal Kurt Vonnegut Jr., Američan nemeckého pôvodu vo štvrtej generácii, ktorý slúžil v americkom pechotnom prieskume HORS DE COMBAT. Sám bol ako vojnový zajatec v Nemecku svedkom bombardovania Drážďan a prežil, aby porozprával tento príbeh. Je to román trochu telegraficky schizofrenický, v duchu povestí z planéty Tralfamadore, skadiaľ pochádzajú lietajúce taniere.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1973 , Tatran (Bratislava)Originální název:
Slaughterhouse-Five, or The Children's Crusade: A Duty-Dance with Death, 1969
více info...
Přidat komentář
Těžko říct,jestli jsou Jatka,nejznámějším nebo nejproslulejším dílkem K.V. Samotného mě překvapilo,asi je tomu skutečně tak. Přeskakování v ději je precizní,vyjadřuje nesmyslnost lidského šílenství,provázanost s jinými knihami,které napsal dříve,skryté,ale jsou tam.Existencionálně schizoidní protiválečná scifi a vubec všechno možný,to je Schlachthof Funf.Všichni jsme nesmrtelné,jen věčné vzpomínky.Prostě mi to sedlo.Berte neberte,ale určo si to zkuste přečíst :)
Bola som jediná komu napadlo, že vyskúša ci to funguje s tým psom na zrkadle ?:-D
Táto kniha mi dvakrát nesadla. Nemôžem si pomôcť, ale tak, ako sa mi páčila Kolíbka, tak ma Jatka č.5 sklamali. Síce je to dielko originálne spracované a veľmi dobre sa číta, nakoniec som bola rada, že som sa dostala na poslednú stránku knihy.
Kniha popisuje příběh Billyho Pilgrima, který se jako zajatec dostal do Drážďan, kde úplnou náhodou přežil jejich nechvalně známé bombardování. Po tom všem začne tvrdit, že ho unesli mimozemšťané a že cestuje časem tam a zpátky, takže ho mají všichni za starého labilního blázna.
Je vždy těžké nějak popsat Vonnegutův příběh, ale stejně je víc důležité soustředit se na myšlenku. Tato kniha je vázána na autorův zážitek, kdy opravdu za 2. světové války pracoval v Drážďanech na jatkách a zažil celou tu hrůzu spojenou s nálety. Samozřejmě že je kniha plná kritiky války jako takové a Američanů právě za bombardování Drážďan. Dále se klasicky zamýšlí nad životem a to vše podává svým stylem plným černého, avšak velmi chytrého, humoru.
Ano trošičku rozpaky. V tomto příběhu se nevyskytují takřka žádné charaktery a takřka žádné dramatické konfrontace, neboť většina jeho postav je příliš zesláblými a příliš lhostejnými hračkami v rukách obrovských sil. Uvědomme si však, že žádné umění se neobejde bez tance se smrtí. A smrt, ta by tu pořád ještě byla stará poctivá. Tak to chodí. Zaplať bůh. Asi vstoupím do církve, jen co se rozhodnu, která je ta pravá. Vůbec, na TV programy, které dávají slovo lidem s výstředními názory, je ještě příliš brzy. Je teprve krátce po osmé, a tak všechny pořady pojednávají a hloupostech a vraždách. Než někoho zabijete, dobře se přesvědčte, zda nemá vlivné konexe. K věcem, které nemůžete změnit patří minulost, přítomnost a budoucnost. Je třeba nasadit si trifokální brýle a podporovat svoji policii. Taky si myslím, že psychologové budou muset vykoumat spoustu báječných nových lží nebo jinak nám lidi nebudou chtít žít. Ty ostatní navíc začínají mít dojem, že právě proto, že jsou čilejší než všichni druzí, jsou vlastně našimi vůdci. Možná byli ve Vietnamu dvakrát na služební cestě? Zvláštní, výmluvné, stále mrazivě aktuální.
Přímá rádoby lehkovážnost, ironie a Vonnegutův absurdně černohumoristický styl. Není třeba nadnesených vyjádření, vzletných smyček, citově vyhrocených a sentimentálně rozmáčených žvástů. Proč by taky mělo? Vždyť tak to ve světě nechodí a Kurt to ví. Jatka č. 5 jsou pro mě typickou ukázkou toho, že síla, kterou má přímočarost a humor, přemůže všechny nášlapné miny na stezce života. Vonnegutův voják je zubožený a směšný naivka, protože takoví jsme všichni. Jen si to většina (píšící a toužící po pompézních válečných dramatech) nedokáže přiznat.
***
„Je v tom taková úžasná ironie. Celé město lehne popelem, zahynou tisíce a tisíce lidí. A potom seberou v sutinách tohodle americkýho pěšáka, že ukrad čajník. A postaví ho před řádný soud a pak ho zastřelí popravčí četa.“ Tak to chodí.
***
A tak to je... Vonnegutovo "Everything was beautiful and nothing hurt" a "So it goes" zůstanou navždy kultovní a pravdivé a čisté.
Priznávam sa, toto som nezvládla..Téma o ktorej sa píše ma síce oslovila, ale podanie sa minulo účinku.. Originálny štýl je na toľko uletený, že som to nedokázala spracovať. Alebo to bude jednoducho tým, že som na Vonneguta ešte nedozrela.
Vyprávění příbuzných ze severních čech, kteří si pamatují obří noční záři hořících Drážďan ve mě vždy vyvolají vzpomínku na tuhle knihu...
Úplna bomba, trhám si vlasy že som si to prečítal až teraz, ako 24 ročný ,,starý hríb" akoby povedal sám Vonnegut. Samotne spracovanie knihy, krátke odstavce, flashbacky mi pripomenuli knihu Menej než nula, čo je tiež skvelá kniha, pričom nemá s bitúnkom nič spoločného. Kniha je smutná a vtipná zároveň. Vonnegut sa tu ukázal ako majster stručnosti a prirovnaní (Billy vyzeral ako ufúľaný plameniak, poprípade polámaný šarkan).Vonnegut sa chytro vyhol detailnému znázorneniu vojny, pretože takýchto kníh už bolo a viac sa sústredil na zbytky ktoré vojna zanechala.
Jatka č. 5 aneb Křížová výprava dětí (tam, ale už ne zpátky...)
//
Billy si zase přetáhl pokrývku přes hlavu. Vždycky schovával hlavu, když ho na oddělení duševně nemocných přišla navštívit matka - vždycky se mu přitížilo, když u něho seděla. Nebylo to tím, že by snad byla ošklivá nebo že by jí bylo cítit u úst nebo že by měla špatnou povahu. Byla to velice milá, tuctová, hnědovlasá žena se středoškolským vzděláním. Znervózňovala Billyho prostě tím, že byla jeho matkou. Cítil se v její přítomnosti zahanebný a nevděčný a slabý, poněvadž podstoupila tolik těžkosti, aby mu dala život, a pak aby ten život uchovala, a Billymu se přitom život vůbec nelíbil. (str. 107) //
"Stejně je to hezké - nic necítit a být přitom úplně naživu!" (str. 110) //
Převedl řeč jinam, pogratuloval Valencii k jejímu zásnubnímu prstýnku. "Děkuju," řekla a natáhla ruku, aby si ho Rosewater mohl prohlédnout zblízka. "Billy ten diamant přivezl z války." - "Tohle je na válce přitažlivé," řekl Rosewater. "Naprosto každý si z ní aspoň něco málo přinese." //
A tak to chodí.
Vonnegut je vlastně jen schopnost okecat cokoliv s dvěma ušima, olbřímým úsměvem a už odumřelým organismem. Ale tak to chodí.
A ani ta zatrachtilá Jatka se mě nedotkla. Spíš mě plácla přes hubu náznakem a zase táhla.
Vonnegutův styl psaní mě nebaví, přes to vůl nepřejde. Tak to prostě je.
Nejoriginálnější protiválečné dílo, co jsem kdy četl... Absurdita války i světa jako takového pomalu odkapává z každé stránky :)
Zprvu jsem byl na vážkách, když Vonnegut rovnou přiznal, že jeho pokus o zpracování tématu selhal. Jenže vzhledem k výsledku bylo takové selhání asi na místě. Ve stylu slavné vlny amerických protiválečných filmů (týkajících se ovšem spíše Vietnamu) ukazuje roztříštěným vvyprávěním zběsilou absurditu a zvrácenost války, která z lidí vysává veškerou lidskost a dělá z nich naprosté trosky. Ukazuje válku jako místo, kde není prostor pro žádné ctnosti: hrdinství, odvahu, idealismus a podobně. Je tu místo jen pro šílenství, ponížení a smrt.
Dobrá je při takovém vhledu příměs humoru, nacházející se na každé stránce. Konec konců ta absurdita válečných úskalí je vlastně podivuhodným způsobem směšná, což se projevuje u různých groteskních postaviček, které hrdina ve válce potkává. Ta komika krutosti asi vychází více z podstaty věci než z Vonnegutovy invence, byť i té je zde hojně.
Vynikající je sci-fi linie o putování v čase. Ukazuje se díky ní válka v kontextu celého života, nebo alespoň různých jeho částí. Právě ten kontext, díky kterému postavy, které pozorujeme, nejsou vojáci, ale obyčejní lidé obyčejných životů, dodává celé knize největší vypovídající hodnotu a podtrhává vše o čem zde píši.
Ne nadarmo zní podtitul "křížová výprava dětí".
Netradiční a dobré psaní o válce a proti válce.
Umím si představit ten zmatek ve Vonnegutovi. Perfektní námět a zkušenosti a vědom si toho sdělení, neví, jak to zpracovat. Nicméně jedna z Kurtových nejlepších knih. Napoprvé budete nejspíš lehce zklamaní, ale ta originalita chce svůj čas. Je to poměrně krátké, když si odečtete tu předmluvu o tom, jak kniha vznikla, tak jde o 130 str. a Vonnegut to ze sebe soukal roky, takže u čtení nespěchejte.
Po druhém přečtení jen dodávám, že Vonnegut je nesmírně originální už jen v tom prvku, že o samotném bombardování má kraťoučký odstaveček. 98% spisovatelů by z toho udělalo melodrama a věnovali tomu 3/4 knihy. Přesto mě mrzí, že ve Vonnegutových knihách je přítomna ona citová odtažitost a strohost. Empatie se nedočkáte, postavy jsou totiž jen figurky, ne lidské bytosti. To by se dalo tolerovat u takové Snídaně šampionů, ale jinde ne. Možná, že to Vonnegut dělal úmyslně, řeknete si, aby vynikla absurdita války - jenže on to tak dělal neustále, téměř v každé knize. A u tohohle mě trochu mrzí, že je to taková absurdní šleha na tak strašně krátkém prostoru.
Přese vše jde o, dle mého, pozoruhodnější, komplexnější a zajímavější dílo, než třeba 'Hlava 22' nebo 'Jak jsem vyhrál válku', díla, která nám jsou opakovaně předsouvána. Jatka č. 5 tratí na žánrovosti (sci-fi) a absurditě zahnané až na naprostý vrchol. Navíc by mnoha učitelům asi hodně zavařilo, jak vlastně prezentovat toto dílo stravitelně.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno cestování časem americká literatura bombardování rozhlasové zpracování Drážďany americké romány
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jatka č. 5 |
| 1979 | Mechanické piano |
| 1981 | Snídaně šampiónů |
| 1994 | Groteska |
| 1992 | Matka Noc |
Knihu jsem četla v češtině i v angličtině. I když český překlad není špatný, přijde mi, že v angličtině je jazyk poetičtější. Čte se to jako soubor tragikomických básní. Přesto, že jsou dějové linie roztříštěné na malé kousky a přeházené, celé uspořádání drží pohromadě a jaksi dává smysl. Občas jsem se navíc nestačila divit Vonnegutově představivosti. Tato kniha je považována za americkou klasiku a naprostým právem. Vonnegutův styl psaní sám je něco naprosto úžasného.