Blázen
Hubert Klimko-Dobrzaniecki
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410496/bmid_blazen-5kc-410496.jpg
4
23
23
Soubor originálních povídek nejčeštějšího polského spisovatele současnosti. Dentista Tannenbaum si otevřel řeznictví, fotograf Agapito ukradl zebru, profesor Leon emigroval na rogale do Broumova a v Bieltexu se zjevila Matička přesvatá… Povídky Klimka-Dobrzanieckého vyprávějí o lidech z dolnoslezského města Bielawa, z kraje při polsko-českých hranicích, kde bylo tak snadné stát se bláznem. Po staletí tu nežili Poláci, Češi ani Němci, ale Naši a mluvilo se „po naszym“. Dvacáté století však staré pořádky postavilo na hlavu. Češi se uzavřeli na druhé straně hor, místo odsunutých Němců přišli Poláci z východu, Ukrajinci i Řekové a snažili se po svém přežívat v podmínkách reálného socialismu. Sám autor, rodák a jeden z těch smutných bláznů, jako by psal kroniku tohoto koutu Slezska, své „Slezské písně“ naruby.... celý text
Přidat komentář
Vo všetkých tých poviedkach som si našiel niečo, nad čím som mohol uvažovať, usmiať sa, alebo len tak zodvihnúť obočie...
Z nedostatku volného času jsem po delší době sáhla po povídkách. A to jenom proto, abych se znova přesvědčila, že tento druh literatury mne příliš neoslovuje. Na povídkách mi vadí, že jsou příliš krátké a když mě některý příběh zaujme, tak velmi brzy skončí. Zároveň jsou svojí kvalitou povídky vždy v celé knize nevyrovnané. A většinou je těch horších, či průměrných v knize víc, než těch dobrých. Stejně tomu tak bylo také v této knize. Nejvíc mě zaujala povídka Zázrak, které dávám plný počet bodů a budu se k ní vracet. Několik pár dalších jako Touha, Blázen, Hlava, mě také zaujalo, ale zbytek jsem buďto zcela nepochopila, nebo mě nezaujaly. Audiokniha se povedla. Povídky čtou velmi dobře: Klára Cibulková, Robert Jašków, Tomáš Petřík a Miroslav Hruška.
Cyklus bizarních, krutých a zároveň místy opravdu vtipných povídek. Autor svůj rodný kraj nešetří, stejně jako polskou religiozitu či mnohé z lidských neduhů. Tyhle povídky opravdu stojí za pozornost. Jen nevím, jestli se víc smát nebo se cítit víc deprimovaný... Ovšem přesto, že většina povídek končí (alespoň pro některé z protagonistů) tragicky, občas nám autor nabídne i jakousi naději. Ta ovšem bývá podmíněna nepříjemným vykoupením.
Hned úvodní povídka dala jasnou zprávu o tom, v jakém duchu se kniha ponese a na co se asi připravit. Většina příběhů měla totiž dost silná, jaksi nekompromisní a tak nějak (ne)očekávaná zakončení. Pár povídek bylo trochu slabších, ale vše se vyvážilo tím zbytkem, který stál opravdu za to. Knihu jsem si užil, stejně jako ten neuvěřitelný popis toho, co se děje v zubařském křesle. Ty činnosti, nástroje, lidské a zároveň nelidské zvuky, pachy, tekutiny... A následně zubařova věta směrem k pacientce: "Teď se, prosím, připravte na nejhorší." To chce přece každý v onom křesle slyšet. Navíc se z popisu na začátku knihy zdá, že dílo z části obsahuje autobiografické prvky, a zajímalo by mě, do jaké míry. Moc povedený soubor.
Většina knihy se mi zdála nějak přehnaná, přetažená. Oceňuju strohý a objektivní jazyk, který je u žánru povídky vítaný, přesto si myslím, že autorovi to víc sluší jako lyrikovi, respektive lyrickému vypravěči zejména v Ukolébavce pro oběšence, v Rózině domu a v Řekové umírají doma.
Sbírka drobných povídek lehce kolísavé úrovně, ale vesměs velmi čtivých a zajímavě napsaných. Autor představuje celou řadu podivných figurek, které mají svá trápení, klopotně se potýkají se svými osudy, které jsou někdy úsměvně, někdy tragicky ovlivňovány historickými událostmi, dostávají se do podivných a místy zcela absurdních situací, marně bojují se svými slabostmi. Autora výrazně ovlivnil genius loci Sovích hor a složitá (a někdy docela krutá) historie tohoto území. Hodně napoví už první povídka, ve které zubař Tannenbaum zoufale touží stát se řezníkem a jeho touha mu nakonec přinese smrt. Rozhodně stojí za přečtení.
Čéšč.
Kdo mě zná, třeba mamka, děda, a další lidi, ten moc dobře ví, že povídky mám rád asi jako když omylem kliknu na gay kategorii na internetech.
Ale občas mám prostě náladu na dobrodružství. Jsem rebel. Jezdím tramvají bez držení a kupuju si džusy z ovoce, který jsem ještě nikdy neviděl. Co umíš ty? Co? Ubožáci. V těchto povídkách se Humberto docela vyřádil. Potom co jsem četl Samotu jsem očekával, že tady se nebude chodit kolem horké krupičné kaše, ani rýžové, ani jáhlové, ale že tady se půjde na tvrdíka! Třeba jako že zubař chce být řezník, pšonek šikanovanej svou kosteláckou fúrií, a nebo že další pšonek chce utéct do socialistického Československa. jak by ve své recenzi napsal Luděk Svoboda: ještě větší blbci než jsme doufali. Občas to šlape tak nějak na půl plynu, ale je to pořád za 7,5.
Výborně stylizované povídky psané krásným jazykem. Autoru se podařilo vylíčit kraj i jeho atmosféru tak, že si ji při čtení představíme před očima. K tomu hezky vystižené osudy různých lidských figurek, které žijí obvykle na okraji lidského společenství. Celkově se tedy jedná o příjemné počtené, které nutí k zamyšlení. A přesně tak to má u povídek být.
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2015 |  Samota |
| 2019 |  Blázen |
| 2014 | Rózin dom Krýsuvík |
| 2013 | Uspávanka pre obesenca |
| 2024 |  Zloději bezu |
Povídky o krásných nebo smutných bláznech coby kronika Bielawy, se kterou se navíc postupně proplétá osobní historie autora. Některé osudy byly tragické, ale čtení je to vždycky milé, hladivé, přeci jen je v tom trocha nostalgie a takového toho hřejivého nasvícení, které mají třeba filmy Jana a Zdeňka Svěrákových. Jako takové je to příjemná oddechová četba, občas historicky zajímavá (i když pro Slezany asi méně), příběhově ne moc překvapivá. Víc mě oslovila jen povídka Touha, byť popis politického kriminálu v 80. letech ("jsem politický vězeň, nemusím pracovat, sedím s umělcem z Chebu, který kopal tunel do Německa") by asi pamětníky nepotěšil.