Bláznova moudrost
Lion Feuchtwanger
Román o posledních dnech Jeana Jacquesa Rousseaua a o osudu jeho díla v bouřlivé době po jeho smrti. Hned v úvodu na nás dýchne poklidné ovzduší umělého ráje ermenonvillského, kde dožívá zatrpklý Rousseau, klamaný vlastní ženou a obdivovaný mladým Fernandem, hrabětem Brégym, aby nás vzápětí zasáhla vichřice událostí francouzské buržoazní revoluce, v nichž je učení „blázna“ z Ermenonvillu podrobováno zkoušce ohněm... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1980 , OdeonOriginální název:
Narrenweisheit oder Tod und Verklärung des Jean Jacques Rousseau
více info...
Přidat komentář
Překvapení až desiluse z obsahu (nemluvě o tom, že jsem si omylem - přeskočením pryč ze stránky - zničila hotový neuložený komentář, takže musím znovu..., aspoň to bude kratší):
JJR je mi zde představen jako velice nepříjemný člověk, jakoby kázal vodu a pil víno (z hlediska vlastní filosofie), krom nemocí fyzických trpící i duševně, paranoiou (jak ho všichni ti ostatní velikáni myslitelé ale pronásledovali...). A k tomu ještě ty jeho ženy, žádostivá hloupá manželka, záštiplná cílevědomá manipulativní tchyně, chtivé dědictví (zejména zisku z vydání Vyznání, autobiografie pro posmrtné vydání).
Na JJR jsem v autorově líčení neshledala zhola nic pozitivního a naneštěstí jsem se ani nedozvěděla nic o samotné filosofii. Konec jeho života byl tedy prazvláštní, ostatně příčinu jeho smrti samozřejmě ani román nerozkryl. O to překvapivější bylo jeho zmrtvýchvstání... Stal se ikonou Velké francouzské revoluce, čemuž by se možná divil, kdyby ještě žil, stejně jako touze po svobodě za oceánem.
V každém případě mne velice překvapilo, že jeho myšlenky ještě za jeho života francouzská veřejnost znala, předčítali si z vydaných knih, i vzájemně pro ty, kdo číst neuměli... Neumím si představit, že by nějaký filosof měl takovou popularitu dnes, v jakékoli zemi...
"Pošetilí říkají, že jen zlý prchá před svými bližními. Opak je pravdou. Pro špatného je jistě peklo, je-li odkázán sám na sebe; pro dobrého je samota rájem."
"Citlivá duše je neblahý nebeský dar. Komu se jí dostane, ten je hříčkou vzduchu i živlů, slunce a mlha určují jeho osud, je šťasten nebo zarmoucen podle toho, jaké vanou vichry."
Čekal jsem trochu něco jiného, než se mi od Feuchtwangera v tomto případě dostalo. Věděl jsem, že je to kniha o posledních okamžicích Rousseauova života, ale čekal jsem, že bude trochu více zaměřená na jeho filosofii. V první polovině knihy jsem se tak dost nudil, protože její podstatou bylo v zásadě jen podbíhání Jeanu Jacquesovi, popř. jeho rodinným příslušníkům.
Druhá polovina knihy mi přišla o hodně zajímavější, hlavně v tom ohledu, jak nejasný může obraz osobnosti v dějinách, resp. jejích myšlenek, být, a jak může být využit (nebo zneužit?) ve všech případech zřejmě s nejlepšími úmysly, v závilosti na tom, jak si tu kterou část osobnosti nebo díla konkrétní osoba interpretuje. Pohled na Jeana Jacquesa tak může být idealisticky-naturalistický, v rámci kterého jsou přestavovány parky a je prosazován návrat k přírodě, ale stejně tak může být idealisticky-nacionalistický a vést k teroru ve jménu lepších zítřků a realizace Rousseaouva ideálního světa/člověka. Jako bychom to v dějinách neviděli stále a stále dokola, ať už v menším měřítku (od Havel byl nevěrník a bohém, který nechal bombardovat Jugoslávii po Havel byl jedna z největších českých osobností, které vděčíme za mnohé, ale zejména za svobodu) nebo v měřítku větším (Marxova dějinná predestinace jednoznačně znamená, že je třeba vyhladovět miliony lidí na Ukrajině, nechat je zemřít, vše znárodnit a zabít každého, kdo se protii tomu postaví... a ještě spoustu dalších, co jdou náhodou kolem, protože tím přece jen urychlujeme předem daný dějinný vývoj).
Zkrátka, jak zpívá Karel Kryl, "úloha osobnosti v dějinách sestává prakticky z ochoty dotyčné osobnosti zemřít nebo nechat se zabít dříve, než stačila odvolat", a jak bych v kontextu Bláznovy moudrosti dodal, dříve, než začnou být její myšlenky a její život používány jako ideologické ospravedlnění masakrování ostatních lidí.
(SPOILER)
Feuchtwanger je jeden z mých nejoblíbenějších romanopisců, který dovedl umění románu téměř k dokonalosti. Na pozadí smrti Jeana-Jacquese Rousseaua se odehrává fiktivní příběh ohledně jeho skonu.
Ústřední postava, filozofův věrný obdivovatel z řad vyšší šlechty, posléze jeden z nadšených revolucionářů, je hluboce ovlivněna Rousseauovým filozofickým humanismem a stává se aktivní součástí následujících "velkých dějin" - Francouzské buržoazní revoluce. Román barvitě popisuje překotný vývoj této revoluce a osudy mnoha postav v jejím kvasu. Východiskem přístupu hlavní postavy je "život v pravdě", navzdory negativnímu vývoji revoluce, která bez nadsázky a klišé "pojídala své děti" a snaha o naplňování těchto cílů, bez ohledů na všechny strasti a úskalí...
Neodolal jsem a po Liškách na vinici sáhl po této knize. Ouha! Vedle této knihy BLÁZNOVA MOUDROST bledne jako měsíc ve slunečním světle. Možná to je tím, že život JJR byl tak neurovnaný. Nejdřív se před našima očima odehrává podivné milostné drama, na které navazuje, co se stane s dílem jedince, chopí-li se ho ideologie. Čte se to jako špatná groteska.
Jako knižní text však je tento román pouhým náčrtem událostí. Chtěl jsem se něco dozvědět o Velké francouzské revoluci, našel jsem jen pamflet. Tomu odpovídá i hodnocení v doslovu k 1.vydání.
Myslím, že k tématu by se dalo mnohé dodat.
U mne nezdařený pokus.
Kniha, která mnou hnula a několikrát mne zastavila a nechala stát v hlubokém okamžiku. Dává nahlédnout, že výklad skutečnosti se může u rozličných jedinců lišit, byť nazírají zdánlivě stejný podnět. Kniha je prostoupená naplňující rovnováhou kontrastů zvoucí k širšímu pochopení své individuality.
Bláznova moudrost čili smrt a slavné zmrtvýchvstání Jeana Jacquesa Rousseaua nám ukazuje slavnou francouzskou buržoazní revoluci ze strany, které se velké historické slovníky povětšinou raději vyhýbají. Ono svržení bezpráví a boj za lepší a šťastnější život chudých vrstev mělo totiž i svou temnou a nepříliš lichotivou stránku, když právo jednotlivce bylo bez skrupulí a zábran obětováno zájmu celku. Feuchtwanger ukazuje, jak tenká hranice byla mezi životem a smrtí, strachem a nadějemi, sobectvím a vlasteneckými ideály. Revoluce, která požírala své vlastní děti a oslavovala velkého filozofa a myslitele Rousseaua, je dnes historickým mezníkem světových dějin, který je zas a znovu diskutován a literárně i jinak zpracováván. Bláznova moudrost nám ho představuje očima Fernanda Girardina, mladého hraběte z Brégy, dědice Ermenonvillu, tápajícího a hledajícího pravdu a smysl všeho toho, co se kolem něj děje. Disperze jeho názorů a postojů k Rousseauovu učení a revoluci je pak současně i zrcadlem proměny celé společnosti. Feuchtwanger nepodává filozofický výklad této proměny, nýbrž píše historickou fresku, která má především bavit. A protože je stejnou měrou zábavná jako poučná, stačí ji vzít a vydat se na cestu za poznáním.
U Feuchtwangera mám rád, že mi předkládá příběhy, o kterých jsem do té doby ani nevěděl a nebo jsem neznal žádné detaily. Stejně tomu tak je u posledních dní Jeana Jacquesa Rousseaua a následných letech. Ano, to jméno se mi vybavuje ze školy, stejně tak Robespierre, ale nic jsem o jejich životě nečetl... natož nějaké dílo. Proti čtivosti příběhu tedy nic nemám, takže hodnotím někde mezi třemi a čtyřmi hvězdami.
Ač nerada, musím říct, že tato kniha si cestu k mému srdci nenašla. Sice je o mém oblíbeném období francouzské historie, má zajímavé myšlenky, ale tak strašně se to táhne. S nedočkavostí jsem vyhlížela konec knihy a bylo mi už i jedno, jak to dopadne s hlavními hrdiny. Ten nejhlavnější se tam stejně už od poloviny knihy nevyskytoval, jen jeho odkaz, který si stejné každý vykládal po svém.
Po delší době opět dávka "klasiky", nebyl jsem vůbec zklamaný, myslím, že autor se s úspěchem snažil o objektivitu historie. Velká francouzská revoluce je moje oblíbení dějepisné téma.
Pro mě je to rozhodně silný příběh. Začetla jsem se do něj hned po pár stranách....
Určitě se k této knize ještě vrátím...
Vzhledem k tomu,že J.J.Rousseau zemřel za neyjasnĕných okolností,nemusel by tento román o posledních letech jeho života,být úplnou fikcí .....
Jeana Jacquese Rousseaua si nejspíš každý okamžitě spojí s osvícenstvím, i když on sám se se svými myšlenkami od tohoto proudu spíš distancoval, a nejvíc to je vidět možná právě na jeho vlastním životním příběhu.
Pokud se chcete podívat do 18. století, a být svědky naprosto převratných událostí, které se ve Francii v té době udály, učinit tak skrze poměrně přesný a autentický životní příběh Jean Jacquese Rousseaua je dobrou volbou.
Až do přečtení téhle knížky jsem Rousseaua znala jen skrze jeho filozofii (myšlenky společenské smlouvy, „svobody a rovnosti“, atp.) a jeho pedagogické úvahy (děti je třeba vychovávat a formovat přirozeným způsobem, inspirovat se v přírodě), a samozřejmě taky jeho antropologické koncepci („ušlechtilého divocha“, kterého prezentoval jako „praobraz civilizací nezkažených autentických lidských bytostí“). V příběhu, který budete číst, jsou tyto jeho myšlenky takovým středobodem, ze kterého se ovšem jen vychází.
Hned na začátku se totiž vlastně ocitnete hned na konci – Rousseauova životního příběhu, který si vyslechnete skrze Vyznání (Rousseauovy paměti - hrají v příběhu svou roli). A právě díky téhle niterní „zpovědi“, vyznání se ze svého života, se tak dozvíte možná daleko víc, než kdybyste „jen“ poslouchali vyprávění o jeho životě. Dozvíte se totiž, jak se právě jeho vlastní život, téměř navzdory jeho filozofii, čím dál víc a víc, ocital ve víru paradoxů a rozporů.
Uvidíte totiž, jak Rousseau, nenapravitelný snílek a tulák, který měl ze všeho nejvíc rád samotu a přírodu, a rád poznával venkovský život, protože v něm probouzel jeho přirozené sklony, formoval základy jeho povahy (velmi citlivé ale i vznětlivé, oddávající se snění, okouzlené přírodou, nesnášející jakékoli vnější náznaky podřízení či nesvobody), a jak přesto přese všechno toužil po úspěchu, a své snahy a rozhodnutí, téhle své touze podřídil.
Uvidíte, jak během let prošel vývojem, na jehož konci se mj. distancoval od osvícenců, protože „jejich snahy, i když ušlechtilé, se hnaly jako lavina – strhávaly a bortily staré pořádky, jenže on nechtěl jen bořit, ale taky stavět“.
Ale taky uvidíte totálně propastný rozpor mezi jeho pedagogickou teorií (Rousseauovy zásady přirozené a svobodné výchovy) a jeho osobním životem (na jedné straně starost a péče o čistou dětskou duši a na té druhé, odvrácené, jeho vlastní děti, které dal do nalezince, a které tak nikdy nepocítily ani vliv idejí svého otce, ani jeho lásku).
A protože příběh, který čtete, je z pera Liona Feuchtwangera, který je zárukou kvality a preciznosti, už dopředu můžete tušit, že se toho dozvíte ještě daleko víc. Na Rousseauově životním osudu uvidíte, precizně vystavěný, obraz převratné změny, která v 18. století proběhla, podíváte se na události, které se odehrály. Skrze francouzskou společnost, protože to byla právě Francie, která v té době udávala tón celé tehdejší Evropě /rozhodně byla v té době mocensky i kulturně nejsilnějším hráčem/, uvidíte, jak si svět buduje nové etické normy, protože podívat se do Francie znamená spatřit vše, co tehdy hýbalo světem /vč. zvláštního optimismu provázejícího nově se ujímající představy o světě, a následné změny v jeho uspořádání/.
Přiznám se, že Lionu Feuchtwangerovi bych nejspíš byla ochotná dát 5* i za nákupní seznam, líbí se mi jeho jazykový projev, líbí se mi jeho preciznost, se kterou vystaví příběh promyšlený do nejmenších detailů, vlastně se mi líbí úplně všechno, takže, i tentokrát pro pana Feuchtwangera to je za 5*, přesto finálně hodnotím 4* - asi vlastně ani neumím vyjádřit, jak mě (snad všichni, zejména ale mladý pan hrabě) hrozně štvali, tím svým nadšením a optimismem, hledíc vstříc „lepším zítřkům“ :-) - novým světovým pořádkům (tahle knížka je i v tomhle směru plná paradoxů – protože právě za to bych panu Feuchtwangerovi přidělila klidně další 6*, za mistrovský kousek s jakým právě tohle dokázal vystihnout tak, že mě to až iritovalo :), přiznávám, že vč. samotného Rousseaua, který se „vypovídá“ ze svých „prohřešků“ ve svých Vyznáních a „vesele“ si dál pod vlivem vášní a citů, kterých je jako velmi citlivý člověk plný … filozofuje :-) …
„Místo abych se oddal beznaději, klidně jsem se oddal lenosti a péči Prozřetelnosti; a chtěje jí poskytnout čas, aby vykonala své dílo, jal jsem se beze spěchu projídat těch několik louisdorů, které mi ještě zbývaly.“ (Rousseau – Vyznání)
…
„Rousseauův duch „je pojednou oslněn tisícerým světlem, spleť živých myšlenek na něj zaútočí, zalyká se jimi. Klesne pod strom v aleji a stráví tam půl hodiny ve víru citů. V tom okamžiku uvidí jiný svět a stane se jiným člověkem.“
Jedna z knih z knihovny mých rodičů. Ač mám knihy Liona Feuchtwangera docela v oblibě, tuto považuji za jednu ze slabších.
O lidské chamtivosti, závisti, vypočítavosti, naivitě i lásce.
První část knihy pomalu seznamuje čtenáře s tím, jak tehdejší život fungoval, jaké byly hodnoty a o moudrosti či bláznovství jednoho člověka. V této části jsem trochu tápal a nebyla mi moc po chuti. Vše do sebe zapadlo ve druhé části, kdy násilně vyrvané ideály, hozené lidem a překrucované, způsobily revoluci v celé své hrůze jen proto, aby to vše posloužilo jen několika málo z nich. A i ti měli spíše štěstí, že se ony ideály neobrátily i proti nim.
Také nevím, jak knihu vzít, možná bych si ji měl přečíst znovu, a tápu mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Ale zároveň je to tak dobře, kniha má ve čtenáři něco zanechat.
Takřka idylický, pomalý běh aristokratického života na venkovském sídlu Ermenonville narušený nečekanou náhlou smrtí Rousseaua je rozcupován na kousky hektickými, nepředvídatelnými událostmi Velké francouzské revoluce. Lidem uchopené ideály se stávají smrtelnou zbraní a to i pro ty, kteří se k nim ještě včera oddaně hlásili.
Z knihy mám rozporuplné pocity. Především jsem si uvědomila, jak si každý vykládáme pravdu po svém; v této době měl jen člověk trošililinku jiný postoj a hned byl nepřítel a šel na smrt. Autorovi skládám poklonu za pojetí těchto historických událostí; není mi líto, že jsem tuto dobu na vlastní kůži nezažila.
Autorovy další knížky
2008 | Židovka z Toleda |
2007 | Lišky na vinici |
1967 | Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
1992 | Židovská válka |
1967 | Žid Süss |
Tedy, málokdy jsem takhle hltal, i přes slábnoucí zrak, takhle obsáhlejší knihu:)