Bod obratu

07.11.2021

Skvělá kniha. Klaus Mann měl před válkou sen o sjednocené Evropě svébytných států. Doufal, že jeho myšlenky směřují k nám, lidem co se teprve narodí. A to se povedlo. Z knihy jsem se dozvěděla, že byl při útěku před německým fašismem hrdým občanem Masarykova a Benešova Československa. Opravdu krásná kniha skvělého spisovatele.

14.10.2021

Velmi dobrá filozofická kniha nyní na rádiu Vltava

Autobiografie Klause Manna, právoplatného člena spisovatelského klanu Mannů (byť trochu ve stínu slavnějších příbuzných) je zajímavým čtením především o dramatických časech první poloviny 20.století nejen v Německu. Téměř lehkomyslnou, hedonistickou atmosféru Klausova mládí, plnou bezstarostného poznávání života a světa střídají přituhující 30. léta Hitlerova nástupu, stále reálnější hrozba fašismu a války, vedoucí k emigraci a novému životu v Americe.
Čtenář může poznat Klause Manna jako nesmiřitelného kritika fašismu, aktivního žurnalistu a intelektuála, světoobčana věřícího v novou, poválečnou humanistickou civilizaci pevně postavenou na západních demokratických tradicích ... setkat se se spoustou zajímavých, více či méně známých jmen tehdejších uměleckých, intelektuálních či společenských elit, načerpat další inspiraci pro rozšiřování vlastních obzorů.
Kdo by očekával, že nahlédne trochu hlouběji pod rodinnou pokličku nebo do osobního života K.M., bude překvapen, autobiografie je v tomto ohledu docela "uzavřená" a korektní. Nezastírám, že bych jeho osobnost ráda poznala trochu komplexněji než jen tu veřejně známou a činnou stránku, ale vlastně je to v dnešní době přesycené bulvárními pikantnostmi už téměř neexistující sympatická hranice soukromí.

24.05.2020

Vynikající, jasnozrive. A dnes velmi aktuální, stejně jako Mefisto

29.06.2018

„Přišel jsem o víc přátel sebevraždou než nemocí, zločinem nebo neštěstím.“

Tenhle román nejsou žádné nudné memoáry. Naopak. Kniha je fascinující kombinací věcných informací a emotivních postřehů. Klaus měl tu smůlu, že byl vržen do světa v mimořádně komplikované době, ale se svým životem se pral jak to šlo. Bod obratu je poutavým svědectvím o jeho boji.
Asi nejvíc pozornosti na sebe logicky strhává období nástupu nacismu a druhé světové války, protože to jsou témata, která – zdá se – zajímají spoustu lidí. Ale bylo by, myslím si, škoda, nechat nepovšimnuty i další kapitoly, včetně těch, kde se zdánlivě nic neděje. Třeba popis Klausova dětství, nebo vzpomínky na jeho meziválečné cestování po světě. Zajímavý je i komentovaný průvodce německým literárním a uměleckým světem – to může posloužit i jako inspirace pro další četbu.

Klaus Mann je zapáleným humanistou, jeho kniha není a nemá být učebnicí dějepisu, ale je angažovaným komentářem. Tomu jsou přizpůsobeny i jazykové prostředky, které jsou hodně románové, to je velmi ku prospěchu – Mann spíš evokuje atmosféru a vyvolává pocity, než aby vyjmenovával zlomové dějinné okamžiky. A protože je výborný spisovatel, tak to dělá působivě a od začátku do konce knihy nepustí naši pozornost. Ale protože píše z hloubi duše o temných časem, tak je nálada většinou hodně pochmurná.

Z názorů, které Klaus zastává, se mi nejvíc líbil jeho postoj k nacistům v průběhu války, kdy se nenechal zaslepit nenávistí a touhou po kruté odplatě, ale razil postoj, že násilí na nepříteli má být vykonáváno pouze tehdy, je-li to nezbytné a s jistou dávkou ostychu. Strach z toho, aby nás agresivita vyhroceného konfliktu nedovedla až k tomu, že se staneme stejnými jako jsou naši nepřátelé. To je postoj, který oceňuji a který může být vzorem i nám dnes – nemusí se jednat hned o světovou válku, ale třeba jen o „bojové pole“ každodenních mezilidských vztahů.

21.11.2016

Po Zweigově Světu včerejška další výborné memoáry, tentokrát z pera Klause Manna. Obsah knihy dobře vystihuje název (podivného) doslovu k této knize, "Svědectví prožitého života". To svědectví je psáno naprosto čtivou a srozumitelnou formou. Samozřejmě se seznámíte s pestrým autorovým osobním životem, ale sledujete i osudy Evropy a Ameriky v pohnutém období od dvacátých do čtyřicátých let. Pochopitelně to nejsou jen osudy kontinentů, ale i mnoha lidí, se kterými vás autor seznamuje. On sám je někdy naivní, někdy, v pohledu do budoucnosti, až příliš optimistický - ale to vidíme my dnes, naším dnešním pohledem. Mimochodem, pokud by se dnes objevil mezi námi, rozhodně by neměl příliš příležitosti k radosti nad tím, kam se svět od jeho smrti pohnul...
Já osobně žádný sklon k "agitátorství a persvazi"(umění ovlivnit někoho a přesvědčit ho o vlastní pravdě a argumentech) jak tu uvádí jakýsi Stromm, zaregistrovavší se evidentně kvůli této své jediné exhibici, nepozoruji. Samozřejmě, je to AUTORŮV pohled na svět a dění v něm. Názor na tento pohled si jistě dokáže každý případný čtenář udělat sám.
Za povšimnutí stojí i Mannův jasnozřivý postoj k událostem okolo Mnichovské zrady.
Knihu jednoznačně doporučuji.

25.09.2015

Je až neuvěřitelné jak jsem mu rozuměl, chápal a ztotožnil se s jeho názory....na víc mne to přimělo rozečíst opět pár děl jeho otce :)

14.04.2014

Klaus Mann sice píše poměrně poutavě, ale jeho černobílé vidění světa, sklon k lamentování a přehánění a místy až zarážející naivita bohužel knihu celkově o několik tříd sráží. Někdy je lépe, když se autor věnuje raději fikci a nesnaží se vehementně vyjadřovat vlastní názory k reálným událostem. Autorův sklon k agitátorství a persvazi čtenářů nepovažuji za vhodný k tomu, jak referovat o dějinných událostech, byť z vlastního pohledu. Někomu takový přístup možná nevadí, já jsem na podobné postupy poměrně háklivý. Co je naprosto zarážející, je fakt, že na mě střízlivěji a objektivněji působily paměti Léona Degrella, byť ty mají také jisté nedostatky. Mnohem stravitelnější formou podává o obdobných událostech svědectví například Margarete Buber-Neumannová v knize Zajatkyní Stalina i Hitlera.