Vulkán přehled

09.03.2021

Téměř pětisetstránkový emigrantský román Vulkán Klause Manna má skutečně strukturu sopky před výbuchem. Poměrně dlouho dobu se zdánlivě nic neděje, ač všichni tuší, že se blíží katastrofa - a ta skutečně přijde: vulkán nacismu už chrlí nejen statisíce lidí do emigrace, ale plive krev a dští oheň. Tomu odpovídá i románové tempo: zprvu klidné, místy nudné až ospalé nabírá rychlost; teprve padesát stran před koncem bez konce jakoby dostává i spisovatel do formy. Tam jeho kniha začíná hořet vášní a explodovat vroucím benzinem, jak je pro její poslání protiválečného románu nezbytné. Neboť Vulkán končí apelem k boji, nikoli patetickým, ale opravdovým nemilosrdným apelem: vstaň, člověče, vezmi si svou zbraň, a bojuj! Toto přítomné zlo lze vymýtit jen ohněm a mečem, z něhož vzešlo. - Děj začíná rokem 1933, kdy se nad Německem definitivně zatáhly mraky po uchopení moci Hitlerem. Autor sleduje osudy komunity emigrantských rodin i jednotlivců, kteří opouštějí Německo. Soustředí se přitom výhradně na postavy společenské smetánky a umělce, v každém případě osoby materiálně dobře situované, které se před hnědou totalitou a stupňujícím se státním terorem uchylují do Francie, Švýcarska, Československa či Spojených států. Dění v Německu k nim doléhá zprvu jen ze vzdálených ozvěn, o nástupu nacistů diskutují v komunitě, setkávají se i s provokatéry, sympatizanty Hitlera či nasazenými špicly, kteří některé z nich pod pláštíkem historek o zapojení se do odboje přivedou ke zkáze. V první fází jsou povídání z emigrace přitažlivé, i když je nespojuje žádná výrazná společná linie. Klaus Mann - sám homosexuál - se kupříkladu výrazně soustředí na intimní vztah mladíků Martina a Kikjoua. Ten posléze přeruší podrobně vylíčená heroinová závislost obou chlapců, která nakonec Martina připraví o život. Tato pasáž se dobře čte, ale přesto mám pocit, že jak se Klaus Mann soustředil na jednotlivé příběhy postav - byť se lehce navzájem ty story dotýkají - unikalo mu hlavní téma románu. - Klidné vyprávění, kdy se vcelku marně emigranti snaží prosadit v nových prostředích a podmínkách, jsou vplynutím do velmi klidné vody a pro mě byl tento mohutný střed knihy k neučtení. Newyorská milostná story herečky Marion a italského emigranta a umývače oken Tullia - story trpká a přetržená, jak jinak - mě stejně jako řada dalších vylíčených osudů a diskusí v emigrantských kruzích prostě nebavila. Ale já dočtu většinou nakonec všechno a i zde se to vyplatilo. Kniha se - postrádaje bohužel onen silný příběh - posunuje v čase. Emigranti stále ještě v relativním klidu opouští Německu či se do něj i vrací, aby se pak po nich slehla zem. Do ohlušujícího staccata však rytmus vyprávění přejde ve chvíli, kdy romanticky založený David Deutsch uvažuje o totální válce jako způsobu, jak ukončit to všechno - jak ukončit civilizaci. "Kdo už nemá co ztratit, ničeho se nebojí; otrok se těší na konec světa..." Jenže filosofování o totální válce se od její reality brutálně liší: Mann líčí hřmot bomb, dopadajících v březnu 1938 na Barcelonu, a zabíjejících zcela neesteticky nefilosoficky i malé děti... - Střih - a Hitlerovo válečné bubnování pokračuje: sledujeme osud bankéře Siegfrida Bernheima, který do poslední chvíle věřil, že Hitlera zbrzdí Mussolini - Bernheim se náhle rozhoduje a i on chce také ještě opustit Rakousko a okamžitě odjet do Londýna. Je krátce po anšlusu. Bernheim věří v moc svých peněz, ale z těch už v té chvíli nezbyly než potištěné papírky. Odcestovat se mu nepodaří. Před francouzským konzulátem z okna své limuziny vidí zástup vyděšených lidí, čekajících stejně jako on na vizum k vycestování... Dav vytáhne Bernheima z vozu, ten je stržen na zem a tlučen. "Uvadlá ženština s hašteřivým hlasem pobaveně žádala: "Ať čistí! Ať čistí zem, ať odstraňuje ze zdí plakáty Vlastenecké fronty. Na Okružní třídě museli ti prašiví židé taky čistit!" Zdála se být okouzlena svým roztomilým nápadem; její hlas krákoral nadšením. "Dost dlouho jsem utírala podlahy!" prohlásila ještě. "U žida - ano, tak se musela ponižovat poctivá nacionalistka! Teď jsou na řadě oni! Ať čistí - ať čistí - ať čistí!" Starce Bernheima opouštíme, zkrvaveného a zbitého až k smrti, ležícího na podlaze záchodu, který má čistit malým kartáčkem, když na něj předtím tvorové ze zdivočelé lůzy vylili fekálie... cesta k absolutnímu ponížení a zašlapání člověka člověkem právě tady začíná. Mann píše: "Velké obrazy lidství se znovu obracejí, situace velkého bolu se opakují: budeš se bít v prsa, ponižovat a běsnit: proč jsi mi to učinil, můj Pane a Bože?" - Homosexuálovi Kikjouvi se před jeho cestou do jižní Ameriky zjeví zvláštní anděl - anděl bezdomovců, emigrantů - snad jde o živý sen, snad o náboženské vidění... anděl s Kikjouem probírá hlavní postavy románu, vysvětluje mu jejich životy - a oba disputují o povaze biblického Boha. "Na vás vše záleží, vše záleží na vás - praví Nejvyšší instance. Ničeho nebudete ušetřeni, žádný anděl vám nepomůže. (...) Buďte energičtí, buďte realističtí, buďte i dobří. Přičiňte se! Bojujte! (...) Zachovejte si naději! Stůjte na vlastních nohou!" tlumočí anděl Kikjouvi vůli Otce. - A jsme u epilogu. Z Dietera Deutsche se stává emigrant a zběh a píše v dopise: "...nad námi bezdomovci stojí snad nějaký anděl..." Loučíme se s ním v romantické póze: Dieter stojí na útesu nad mořem, hledí na zapadající slunce a přemítá: "Tyto lámající se paprsky, které se něžně a zároveň přísně dotýkají jeho čela - znamená jejich poselství začátek či konec? Jsou žhnoucím zánikem nádhery, která se opotřebovala a teď si chce odpočinout? Anebo přinášejí tvrdé požehnání ranních červánků, milost a příkaz nového dne?" Velmi nietzscheovské. Velký začátek - nebo je to začátek velké smrti světa? Co je před námi? - Pro nesmírně intenzivních závěrečných padesát stran stojí za to Vulkán číst. Připomínám, že kniha vyšla v roce 1939 - většinu nadcházejícího válečného inferna Mann teprve předjímal. Vlastní válečnou zkušenost měl však za sebou už z roku 1938 ze Španělska.