Vulkán
Klaus Mann
Román německého spisovatele, nejstaršího syna Thomase Manna, věnovaný osudu emigrantů v předvečer druhé světové války – v době, kdy svět se octl na pokraji vulkánu, který každým okamžikem hrozí erupcí. Klaus Mann se z řady nejrůznějších postav zaměřuje především na postavy intelektuálů, které si neidealizuje a ukazuje jak jejich malichernost, tak i jejich velikost a nesobeckost. Neuchyluje se zde též k fixovaným lidským schématům, nýbrž s uměleckou věrohodností líčí lidi v jejich vývoji i úpadku.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1967 , Svobodné slovoOriginální název:
Der Vulkan, 1939
více info...
Přidat komentář
Téměř pětisetstránkový emigrantský román Vulkán Klause Manna má skutečně strukturu sopky před výbuchem. Poměrně dlouho dobu se zdánlivě nic neděje, ač všichni tuší, že se blíží katastrofa - a ta skutečně přijde: vulkán nacismu už chrlí nejen statisíce lidí do emigrace, ale plive krev a dští oheň. Tomu odpovídá i románové tempo: zprvu klidné, místy nudné až ospalé nabírá rychlost; teprve padesát stran před koncem bez konce jakoby dostává i spisovatel do formy. Tam jeho kniha začíná hořet vášní a explodovat vroucím benzinem, jak je pro její poslání protiválečného románu nezbytné. Neboť Vulkán končí apelem k boji, nikoli patetickým, ale opravdovým nemilosrdným apelem: vstaň, člověče, vezmi si svou zbraň, a bojuj! Toto přítomné zlo lze vymýtit jen ohněm a mečem, z něhož vzešlo. - Děj začíná rokem 1933, kdy se nad Německem definitivně zatáhly mraky po uchopení moci Hitlerem. Autor sleduje osudy komunity emigrantských rodin i jednotlivců, kteří opouštějí Německo. Soustředí se přitom výhradně na postavy společenské smetánky a umělce, v každém případě osoby materiálně dobře situované, které se před hnědou totalitou a stupňujícím se státním terorem uchylují do Francie, Švýcarska, Československa či Spojených států. Dění v Německu k nim doléhá zprvu jen ze vzdálených ozvěn, o nástupu nacistů diskutují v komunitě, setkávají se i s provokatéry, sympatizanty Hitlera či nasazenými špicly, kteří některé z nich pod pláštíkem historek o zapojení se do odboje přivedou ke zkáze. V první fází jsou povídání z emigrace přitažlivé, i když je nespojuje žádná výrazná společná linie. Klaus Mann - sám homosexuál - se kupříkladu výrazně soustředí na intimní vztah mladíků Martina a Kikjoua. Ten posléze přeruší podrobně vylíčená heroinová závislost obou chlapců, která nakonec Martina připraví o život. Tato pasáž se dobře čte, ale přesto mám pocit, že jak se Klaus Mann soustředil na jednotlivé příběhy postav - byť se lehce navzájem ty story dotýkají - unikalo mu hlavní téma románu. - Klidné vyprávění, kdy se vcelku marně emigranti snaží prosadit v nových prostředích a podmínkách, jsou vplynutím do velmi klidné vody a pro mě byl tento mohutný střed knihy k neučtení. Newyorská milostná story herečky Marion a italského emigranta a umývače oken Tullia - story trpká a přetržená, jak jinak - mě stejně jako řada dalších vylíčených osudů a diskusí v emigrantských kruzích prostě nebavila. Ale já dočtu většinou nakonec všechno a i zde se to vyplatilo. Kniha se - postrádaje bohužel onen silný příběh - posunuje v čase. Emigranti stále ještě v relativním klidu opouští Německu či se do něj i vrací, aby se pak po nich slehla zem. Do ohlušujícího staccata však rytmus vyprávění přejde ve chvíli, kdy romanticky založený David Deutsch uvažuje o totální válce jako způsobu, jak ukončit to všechno - jak ukončit civilizaci. "Kdo už nemá co ztratit, ničeho se nebojí; otrok se těší na konec světa..." Jenže filosofování o totální válce se od její reality brutálně liší: Mann líčí hřmot bomb, dopadajících v březnu 1938 na Barcelonu, a zabíjejících zcela neesteticky nefilosoficky i malé děti... - Střih - a Hitlerovo válečné bubnování pokračuje: sledujeme osud bankéře Siegfrida Bernheima, který do poslední chvíle věřil, že Hitlera zbrzdí Mussolini - Bernheim se náhle rozhoduje a i on chce také ještě opustit Rakousko a okamžitě odjet do Londýna. Je krátce po anšlusu. Bernheim věří v moc svých peněz, ale z těch už v té chvíli nezbyly než potištěné papírky. Odcestovat se mu nepodaří. Před francouzským konzulátem z okna své limuziny vidí zástup vyděšených lidí, čekajících stejně jako on na vizum k vycestování... Dav vytáhne Bernheima z vozu, ten je stržen na zem a tlučen. "Uvadlá ženština s hašteřivým hlasem pobaveně žádala: "Ať čistí! Ať čistí zem, ať odstraňuje ze zdí plakáty Vlastenecké fronty. Na Okružní třídě museli ti prašiví židé taky čistit!" Zdála se být okouzlena svým roztomilým nápadem; její hlas krákoral nadšením. "Dost dlouho jsem utírala podlahy!" prohlásila ještě. "U žida - ano, tak se musela ponižovat poctivá nacionalistka! Teď jsou na řadě oni! Ať čistí - ať čistí - ať čistí!" Starce Bernheima opouštíme, zkrvaveného a zbitého až k smrti, ležícího na podlaze záchodu, který má čistit malým kartáčkem, když na něj předtím tvorové ze zdivočelé lůzy vylili fekálie... cesta k absolutnímu ponížení a zašlapání člověka člověkem právě tady začíná. Mann píše: "Velké obrazy lidství se znovu obracejí, situace velkého bolu se opakují: budeš se bít v prsa, ponižovat a běsnit: proč jsi mi to učinil, můj Pane a Bože?" - Homosexuálovi Kikjouvi se před jeho cestou do jižní Ameriky zjeví zvláštní anděl - anděl bezdomovců, emigrantů - snad jde o živý sen, snad o náboženské vidění... anděl s Kikjouem probírá hlavní postavy románu, vysvětluje mu jejich životy - a oba disputují o povaze biblického Boha. "Na vás vše záleží, vše záleží na vás - praví Nejvyšší instance. Ničeho nebudete ušetřeni, žádný anděl vám nepomůže. (...) Buďte energičtí, buďte realističtí, buďte i dobří. Přičiňte se! Bojujte! (...) Zachovejte si naději! Stůjte na vlastních nohou!" tlumočí anděl Kikjouvi vůli Otce. - A jsme u epilogu. Z Dietera Deutsche se stává emigrant a zběh a píše v dopise: "...nad námi bezdomovci stojí snad nějaký anděl..." Loučíme se s ním v romantické póze: Dieter stojí na útesu nad mořem, hledí na zapadající slunce a přemítá: "Tyto lámající se paprsky, které se něžně a zároveň přísně dotýkají jeho čela - znamená jejich poselství začátek či konec? Jsou žhnoucím zánikem nádhery, která se opotřebovala a teď si chce odpočinout? Anebo přinášejí tvrdé požehnání ranních červánků, milost a příkaz nového dne?" Velmi nietzscheovské. Velký začátek - nebo je to začátek velké smrti světa? Co je před námi? - Pro nesmírně intenzivních závěrečných padesát stran stojí za to Vulkán číst. Připomínám, že kniha vyšla v roce 1939 - většinu nadcházejícího válečného inferna Mann teprve předjímal. Vlastní válečnou zkušenost měl však za sebou už z roku 1938 ze Španělska.