Boje a proměny jedné ženy
Édouard Louis (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488548/bmid_boje-a-promeny-jedne-zeny-htA-488548.jpg
4
126
126
„Mé matce ukradli život,“ píše Édouard Louis. „Byla stejně jako já okradena o možnost být sama sebou.“ Literární dílo francouzského spisovatele je autobiografickou sociální freskou, kterou zahájil zpovědí Skoncovat s Eddym B. a prohloubil v pokusu o lepší porozumění svému otci esejem Kdo zabil mého otce. Tentokrát se věnuje příběhu matky, která strávila většinu života v chudobě a nouzi, od střední školy odsouzená k péči o domácnost a děti, ponižovaná instinktivně násilnickým chováním mužů i prostředím patriarchální bílé třídy průmyslové Francie. Jednoho dne, ve svých pětačtyřiceti letech, se však proti tomuto životu vzbouří a vybojuje si svobodu. Tato kniha je příběhem této proměny. Příběhem laskavým a nemilosrdným.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2022 , PasekaOriginální název:
Combats et métamorphoses d'une femme, 2021
více info...
Přidat komentář
Kniha mě místy docela bavila. Nahlédnutí do života zase z jiného úhlu. Pomalu mě ale začíná děsit, o čem se autor rozhodně psát příště...
Na začátek upozorním, že nemá moc smysl číst tuto knihu bez znalosti předchozích autorovo děl, protože doplňuje jeho životní příběh, který odstartoval vyznáním Skoncovat s Eddym B. Každá další knížka (v případě Kdo zabil mého otce? a částečně i této spíše esej) dokresluje plastický obraz Édouarda Louise, toho kým byl, kým je i to, jak se k tomu dopracoval. S věkem se mění i nálada textu. Z Bojů a proměn snad poprvé cítím skutečnou lásku a nadějeplnost a poskytuje zase úplně jiný úhel pohledu na autora a jeho rodinu. Přestože nemám pocit, že by (kromě debutu) musel člověk nutně číst tohoto Francouze, vím, že každou jeho další knihu si pohlídám, protože je silným hlasem své generace a já už jsem v jeho příběhu tak investovaná, že chci znát každý jeho další dílek.
V knize jde o opravdovost, o podstatu, o pocity, o blízkost vykresleného života, který důvěrně znám. Ne všechna literatura může být taková. Ale bez tohoto typu literatury by literatura nebyla literaturou. Nevykreslovala by naši současnost, bez příkras, bez fasád a lží. Kolik takových žen jsme už ve svém životě viděli? Kolik nežitých životů? Děkuju, i přes malý počet stran to byl hluboký zážitek.
Silné čtení o složitém vztahu autora ke své matce a proměnách tohoto vztahu v čase od jeho dětství na vesnici, přes dospívání až k dospělosti v Paříži. Je vidět, jak autor postupně vyzrává a jeho pohled na svět a okolní skutečnost je více komplexní a dospělý. Pro plné pochopení je ale dobré znát jeho předchozí knihy - Skoncovat s Eddym B. a Kdo zabil mého otce, kde píše o dalších aspektech svého těžkého dětství a dospívání, které jako homosexuál prožíval v nepochopení uprostřed venkovského a dělnického prostředí severní Francie plného násilí, nevzdělanosti a alkoholismu. Jeho knihy mě chytly, v jeho popisech a úvahách mohu reflektovat i své vlastní - mnohdy podobné - zážitky z dospívání, i svoji snahu uniknout z prostředí, do kterého jsem se narodil.
Četlo se mi to dobře, téma proměny je důležité. Na příběhu mi přišlo zajímavé, jak se změnila, ale ne úplně, místo, ve kterém vyrostla v ní zůstalo. Podle mě je jasné, že na první pohled autor sice píše o svém osobním příběhu ale současně chápe a uvědomuje si jeho širší kontext.
Velmi stručné až úsečné, ještě víc než ostatní autorovy knihy. V podstatě jen několik málo historek ze života Edouardovy matky. Ale ta fotka a její popis, to dalo příběhu sílu.
Krátký, rychlý, výstižný. Na to, že kniha má jen pár stránek, tak je tam opravdu všechno. Cením, že autor vynechával omáčku okolo, kdy někteří autoři nedokáží myšlenku zkrátit a roztahaj to na X stránek, ale Éduard to shrnul do pár slov a i tak mě to dokázalo zasáhnout. Skvělý.
Stokrát vytěžená hlušina. Stostránkový text na dvě odpoledne opět a znovu popisuje white-trash rodinu Eddieho B., jehož autorská kvalita od doby prvotiny Skoncovat s Eddiem B. neustále klesá. Autor se snaží vykreslit sociální podmínky, které formovaly jeho matku, zcela ovšem rezignuje na nějaké pečlivější vykreslení a její život odbyde několika historkami z mládí a několika rádoby filozofickými úvahami.
Doufejme, že se nedočkáme třeba třicetistránkového románu "Proč má moje sestra monokl" nebo "Patnáct piv mýho bráchy". To už by bylo zoufalé.
Při čtení této knihy jsem si vzpomněl na vlastní babičku, která si s dědou zažila něco podobného jako autorova matka se svými partnery (asi i proto ji také přežil o více než 20 let). Je jasné, že ještě donedávna takové osudy nebyly ani u nás nijak výjimečné (a možná někde ještě stále nejsou). Pravda také je, že tento způsob rodinného soužití se velkou měrou podepíše na všech členech domácnosti a do jisté míry se pak propisuje i do dalších generací. Autor tedy neobjevil nic nového, ale pojednal to čtenářsky velmi vděčně.
Krátký, přesvědčivý portrét spisovatelovy matky psaný s empatií. Črta. Člověk s potěšením přečte, ale kvůli krátkosti textu se v něm ten pocit z knížky nestihne pořádně usídlit a další den už je zas pryč. Škoda toho.
Wow. U předchozích Eddyho knih jsem měla problém s kontrastem autentičnosti, ale naopak velké emoční plochosti. Pořád mi tam něco chybělo a trochu už mě nudil, což mi bylo líto s ohledem na to, kolik toho máme společného.
U téhle knihy jsem si u prvních pěti deseti stran už představovala komentář sem ve stylu “Proboha, z kolika úhlů se dá ještě rozebírat autorovo posrané dětství?” a najednou jsem pravýho Eddyho našla. Eddyho v jeho mámě. K autorovi jsem neměla nikdy tak blízko jako po přečtení tohohle manifestu plného vyčerpání ze života, boje o vlastní důstojnost a kritice společnosti. Tady už byl Eddy konečně uvěřitelnej.
A má můj neskutečný obdiv za to, že dokázal odpustit.
V téhle sociální studii života své matky je nejdůležitější jedna věc - fotografie, která je součástí knihy a od které se odvíjí celkový pohled na její život, který nebyl jednoduchý. Chudoba, péče o domácnost děti. Eduard tu přemýšlí nad tím, zda tohle byla nutná cesta, nebo zda bylo vše způsobeno i tak trochu neochotou matky něco změnit. Odpověď známe asi všichni. Jednoho dne ale ten moment přišel. Jeho matka odešla od otce a přestěhovala se za ním do Paříže, kde konečně mohla začít být sama sebou. A dokonce si dala kávu se svou oblíbenou herečkou.
Kniha plná těžkostí, úvah, rozhledu a pokory. Stejně jako ve všech ostatních knihách tohoto autora.
Jednohubka o pár stranách a přesto silně rezonující kniha, která ve Vás vyvolá změť pocitů.
Každý se myslím při čtení téhle knihy tak nějak zamyslí nad životem své matky...
Silná, mimořádně empatická a přesvědčivě angažovaná drobná autobiografická próza o autorově dětství a matce, která po dlouhou a nešťastnou dobu směřovala k úniku z tísnivé reality patriarchálního a primitivního prostředí dělnické rodiny v jisté severofrancouzské vesnici, což se jí - a nebylo to zdaleka samozřejmé ani snadné - po dvaceti letech úspěšně podařilo. A jakkoli toto shrnutí zní jako nějaká šílená socialistická agitka, není tomu tak: kniha je málomluvná, střídmá, rafinovaně komponovaná, autor dovedně pracuje s odbočkami, návraty, opakováním, ale nikoli za cenu čtenářské náročnosti a zásadnějšího narušení linearity příběhu. Překlad je kultivovaný. A řada pasáží natolik působivých až dojemných, že člověka přivádí k sebezpytu vlastního života, minulosti a vztahů k blízkým.
Prečo zase také krátke? Veď všetky tieto knihy by sa mohli zhustiť do jedného diela, ktoré by bolo trošku hrubé. Ale opäť skvelá výpoved o ženskosti, jej hľadaní, emancipácii a slobode.
Opět niterné vyprávění, tentokrát o vztahu s matkou. Může to už vyznít repetetivně, zvláště když to vydá vždycky tak na 50 běžných stran. Opak je ale pravdou. Sám Louis píše: "Chci psát pořád ten stejný příběh, vrtat do něj více a více nor, jedině tak ho skutečně pochopím. A chci psát jedině citově a emočně. Klidně půjdu proti stanoveným pravidlům literatury."
Louisova matka byla zdrcenou a uvězněnou ženou. Bez vzdělání uvízla na vesnici v područí mužů, se kterými postupně otěhotněla a tím se k nim uvázala. Dostala se do toxických vztahů a obětovala své štěstí rodině. Uvízla ve spirále chudoby, závislosti na manželovi, očekávání okolí a omezených možnostech světa nižší třídy. Nakonec - po desetiletích neštěstí - se jí ale přesto podařilo osvobodit.
Literární jednohubka, kterou všem s radostí musím doporučit. Zajímavě podaný příběh.
V pořadí má druhá kniha od tohoto autora, hodnotím stejně. Jsem velmi rád za objevení (a skvělý překlad Sáry Vybíralové) tohoto autora. Styl této novely je velmi čtivý, psaný současným jazykem, který se nebojí prvků hovorové češtiny.
Louis čtenářům znovu předkládá sociálně-psychologickou sondu do života a prožívání mladého muže utlačovaného maloměšťáckým smýšlením. Tentokrát si "vzal na paškál" svou matku; na rozdíl od otce se dokázala z tohoto života po strastiplné cestě vymanit a nalézt klid na jiném (paradoxně mnohem rušnějším) místě.
V novele je kladen větší důraz na psychologickou sondu do postavy matky, čímž současně navazuje na knihu Kdo zabil mého otce.
Doporučuji.
,,…Říkali mi, že literatura nikdy nemá vystavovat na odiv city, a já píšu jen proto, abych dal průchod citům, které tělo nedovede vyjádřit.“
Subjektivně hodnotím tuto knihu, spolu s autorovou prvotinou, jako vrchol jeho tvorby. Autor zde poprvé vypráví příběh silné ženy, své matky… A to je téma, které je mi velmi blízké. Doufám, že autor se svou tvorbou nekončí, protože jeho knihy jsou výjimečné.
Po otci přichází na řadu Eddiho matka. Kniha je to opět útlá. Díky příběhu jeho matky můžeme nahlédnout do života chudinské francouzské třídy a snahy se z této třídy vymanit a posunout výš. Oceňuji rodinné fotografie.
Štítky knihy
Francie francouzská literatura matky a synové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Skoncovat s Eddym B. |
| 2019 |  Dějiny násilí |
| 2023 | Jak se stát jiným |
| 2021 | Kdo zabil mého otce |
| 2022 | Boje a proměny jedné ženy |
(SPOILER) Hluboce se mě dotýká.
Z hlediska dítěte: nemožnost milovat někoho, s kým nemám o čem mluvit, s kým mám tak málo společného, za koho se stydím, na koho se z hloubi duše zlobím za všechno, co mi udělal i neudělal; nemožnost úplně opustit člověka, ke kterému cítím podivnou směsici něhy, odtažitosti, hněvu, blízkosti a vlastně i porozumění. A nakonec i hrdost, že se svým způsobem a do jisté míry svému osudu vymanila. Působivé pasáže - např. jenom aby matka nepřišla na školní besídku nebo prasklé slepé střevo a matčina lhostejnost.
Za hlediska ženy: vzrušení, že to dokázala, že odešla, že už se nenechala. A změnilo to život všem. Člověk se tolik bojí změny, toho, že by mohla ublížit ostatním - a ona ta změna vlastně (často) prospěje celé rodině.
Těžko chápu některé komentáře, ve kterých jsou jejich autoři znechuceni, že se probírá ze všech stran život pořád jedné rodiny. Ale copak je ta rodina jednolitá masa? Copak nemá každý její člen své bolesti, radosti, třinácté komnaty, důvody a touhy?
"Sociální distance kontaminovala veškeré naše vztahy natolik, že už jsi ve mně viděla jen nástroj třídní agrese, a to mě málem zabilo." (s. 73)