Botič v hlavní roli
Pavlína Nejedlíková
Autorka Pavlína Nejedlíková se vydala s Botičem od pramene až po místo, kde se vlévá do Vltavy. Provede vás Čeněticemi, Průhonicemi, Újezdem u Průhonic, Křeslicemi, Petrovicemi, Hostivaří, Záběhlicemi, Michlí, Vršovicemi, Nuslemi a svou cestu ukončí pod Vyšehradem na Výtoni. Autorka mapovala zajímavá místa a život lidí kolem tohoto potoka. Pro autentické vnímání časů minulých publikaci proložila dobovými fotografiemi, sděleními z novin, časopisů a texty z kronik v jejich původní, neupravované formě. Současnost míst, o kterých píše, zachytila na vlastních fotografiích.... celý text
Přidat komentář
Každý má nějakou svou řeku. Nebo potok.
Můj potok je Botič. Protože celý svůj život jsem se tak nějak kolem Botiče motala.
Když to vezmu, spolu s knížkou, pěkně po proudu:
Hostivařská přehrada – jezero a koupání mého dětství, asi první písečná pláž mého života… A to jsme tam jezdili z nových Vršovic tramvají, a pak podél romanticky meandrujícího Botiče proti proudu pěkně pěšky, o to víc jsme se vždycky těšili… A to jsem zdaleka netušila, že v dospělosti tady budu nedaleko bydlet a s kočárkem se svými dětmi tady nachodím pěkných pár kilometrů. V roce 2011, když byla přehrada vypuštěna, jsem si tady u zbytků Mouchova mlýna nasbírala na dně přehrady pár artefaktů z doby „předpřehradové“ – střep z nějakého hrnku, kus dlaždice a skleněný střep s vyraženými zbytky písmen HOS… a BENEŠ... To se můžeme jen domýšlet, co přesně na lahvi nebo sklenici bylo napsáno.
Romantický rybník Hamrák a Botič v Záběhlicích, tady jsem kdysi taky nedaleko bydlela a na Botiči jsme později se synem hrávali „medvědí proutky“ (hra, kterou vymyslel medvídek Pú), což je fajn zábava, kterou dnes provozuji s vnoučaty, i když už ne na Botiči…
A Botič ve Vršovicích? Vršovice jsou čtvrť mého dětství a mládí, jen pár kroků od Botiče jsem chodila na gympl. Takže kapitola o Vršovicích je pro mě obzvlášť zajímavá. Namátkou – vila Gröbovka, kam jsme chodili s družinou na výtvarku, vršovický zámeček neboli Rangherka, kde jsem dostala svoji první občanku, nebo sokolovna ve starých Vršovicích z roku 1933, kam jsem jako malá chodila na „rytmiku“. Anebo vršovické nádraží, ze kterého byly vypravovány speciální vlaky pro studenty na chmelové brigády…
A u kapitoly Nusle mě například zaujalo, že kloboučnictví Oulík, které já znám pouze z cimrmanovských her, opravdu existovalo, jednalo se o slavné pražské kloboučnictví a zaniklo až po roce 1948…
Kniha nás provází vesnicemi a pražskými čtvrtěmi, kterými Botič protéká, a opravdu hodně podrobně se zabývá zejména historií a zajímavými objekty, které se dodnes dochovaly (anebo naopak nedochovaly), ale také osobnostmi, které jsou s těmito místy spjaty - namátkou jmenuji třeba prvorepublikového politika Antonína Švehlu a Švehlův statek v Hostivaři, okolo kterého často jezdím autobusem. Plusem je opravdu velké množství historických fotografií, ale i těch ze současnosti.
Do knížky půjčené z knihovny na pár týdnů lze tak akorát nakouknout, prolistovat, zastavit se u jednotlivých zajímavostí, ale nelze ji přečíst. Výpravná kniha, která může být ozdobou knihovny, a to nemyslím vůbec hanlivě; klobouk dolů před autorkou, co všechno dala dohromady; já si představovala, že půjde o malý stručný spisek, a přitáhla jsem si domů těžkou bichli.
A tak mi nezbývá než napsat si Ježíškovi, nebo možná snad někomu z rodiny, kdo má k popisovaným místům stejně nostalgický vztah, dát knihu pod stromeček…