Botič v hlavní roli přehled

29.10.2024

Každý má nějakou svou řeku. Nebo potok.
Můj potok je Botič. Protože celý svůj život jsem se tak nějak kolem Botiče motala.
Když to vezmu, spolu s knížkou, pěkně po proudu:
Hostivařská přehrada – jezero a koupání mého dětství, asi první písečná pláž mého života… A to jsme tam jezdili z nových Vršovic tramvají, a pak podél romanticky meandrujícího Botiče proti proudu pěkně pěšky, o to víc jsme se vždycky těšili… A to jsem zdaleka netušila, že v dospělosti tady budu nedaleko bydlet a s kočárkem se svými dětmi tady nachodím pěkných pár kilometrů. V roce 2011, když byla přehrada vypuštěna, jsem si tady u zbytků Mouchova mlýna nasbírala na dně přehrady pár artefaktů z doby „předpřehradové“ – střep z nějakého hrnku, kus dlaždice a skleněný střep s vyraženými zbytky písmen HOS… a BENEŠ... To se můžeme jen domýšlet, co přesně na lahvi nebo sklenici bylo napsáno.
Romantický rybník Hamrák a Botič v Záběhlicích, tady jsem kdysi taky nedaleko bydlela a na Botiči jsme později se synem hrávali „medvědí proutky“ (hra, kterou vymyslel medvídek Pú), což je fajn zábava, kterou dnes provozuji s vnoučaty, i když už ne na Botiči…
A Botič ve Vršovicích? Vršovice jsou čtvrť mého dětství a mládí, jen pár kroků od Botiče jsem chodila na gympl. Takže kapitola o Vršovicích je pro mě obzvlášť zajímavá. Namátkou – vila Gröbovka, kam jsme chodili s družinou na výtvarku, vršovický zámeček neboli Rangherka, kde jsem dostala svoji první občanku, nebo sokolovna ve starých Vršovicích z roku 1933, kam jsem jako malá chodila na „rytmiku“. Anebo vršovické nádraží, ze kterého byly vypravovány speciální vlaky pro studenty na chmelové brigády…
A u kapitoly Nusle mě například zaujalo, že kloboučnictví Oulík, které já znám pouze z cimrmanovských her, opravdu existovalo, jednalo se o slavné pražské kloboučnictví a zaniklo až po roce 1948…

Kniha nás provází vesnicemi a pražskými čtvrtěmi, kterými Botič protéká, a opravdu hodně podrobně se zabývá zejména historií a zajímavými objekty, které se dodnes dochovaly (anebo naopak nedochovaly), ale také osobnostmi, které jsou s těmito místy spjaty - namátkou jmenuji třeba prvorepublikového politika Antonína Švehlu a Švehlův statek v Hostivaři, okolo kterého často jezdím autobusem. Plusem je opravdu velké množství historických fotografií, ale i těch ze současnosti.
Do knížky půjčené z knihovny na pár týdnů lze tak akorát nakouknout, prolistovat, zastavit se u jednotlivých zajímavostí, ale nelze ji přečíst. Výpravná kniha, která může být ozdobou knihovny, a to nemyslím vůbec hanlivě; klobouk dolů před autorkou, co všechno dala dohromady; já si představovala, že půjde o malý stručný spisek, a přitáhla jsem si domů těžkou bichli.
A tak mi nezbývá než napsat si Ježíškovi, nebo možná snad někomu z rodiny, kdo má k popisovaným místům stejně nostalgický vztah, dát knihu pod stromeček…