Bouře
William Shakespeare
Příběh o lásce a nenávisti, o mstě a odpuštění, vypráví o ztroskotancích, kteří se na pustém ostrově setkávají se zázraky a divy.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2007 , AtlantisOriginální název:
The Tempest, 1611
více info...
Přidat komentář
4*/5*
První kniha od Shakespeara, kterou jsem nečetla do školy, ale pro zábavu. Miluji autorův jazyk i vystavění příběhu. Tady mi trvalo zorientovat se v postavách, ale jinak jen chvalím. Moc se mi líbila atmosféra a zapůsobila na mě scéna s hrou v šachy.
Doporučuji milovníkům Shakespeara, teenagerům cca od 14 let a dospělým.
Taková milá krátká pohádka. Úplně jiné jako většina od W.Sh., které bývají tragické, až na pár ryze komedií.
Líbilo se mi to.
Abych pravdu řekl, četl jsem jen kvůli knize, která z této divadelní hry nějak vychází (M. Atwoodová). Nečetlo se mi to lehce, místy jsem některým postavám asi ani nerozuměl. Ztroskotanci na ostrově, hodně fantazie, kouzel a magie. Možná by stálo za to přečíst pozorněji znovu, ale obávám se, že na to nenaleznu tu správnou náladu :)
Hra, jak má být: plná kouzel, úkladů a také lásky. Dovedu si představit, jak se publikum bavilo. Prý to je poslední Shakespearova hra. Hodně odlehčená.
Kdyby se tak všichni zloduši mohli nechat ztroskotat na nějakém ostrově, to by se to napravovalo!
Jména některých postav nesou měsíce Uranu je tam Miranda, Kaliban a Prosper. Jméno Kaliban je vytvořeno přesmyčkou z kanibal.
Měl jsem k dispozici hodně letilý překlad, to mé čtení znesnadňovalo. Četl jsem jako reakci na Fowlesova Sběratele.
Nevím proč, ale celá léta jsem Shakespearově Bouři vyhýbala a nevěnovala jí jakoukoliv pozornost. A přitom je to taková škoda. Tahle hra mne v mnohém překvapila, a to velmi mile.
Jednak tím, že to v sobě obsahuje komediální prvek. Některé repliky si umím představit pronesené v sarkastickém či ironickém tónu a dost dobře bych se u toho při představení pobavila. Asi jsem to úplně nečekala v kombinaci s pohádkovým nádechem, který tato hra v sobě obsahuje. V tomto ohledu mi to zase připomínalo Sen noci svatojánské - kouzly, magií, milostnou linkou.
Byť se některým postavám dějí nepěkné věci, nepůsobí to vůbec tragicky - je to hodně odlehčené, spíše v žertovném módu, než že by to člověku trhalo srdce a přinášelo splíny.
Pokud by se vám tato hra dostala do rukou, určitě mohu doporučit k přečtení. Je to velmi dobře srozumitelné, dobře se to čte a ještě se u toho člověk docela dobře pobaví.
Přesto nehodnotím plným počtem hvězd - jsou Shakespearovy hry, které mne prostě oslovily o něco více.
(SPOILER)
Mně se Bouře líbila. Asi na mě nezapůsobila tolik jako třeba Hamlet nebo Othello, ale je to skvělá kniha. Postavy mi připadají hodně zajímavé. Sice mě tam štve ta opět nehorázně urychlená linka mezi Mirandou a F. ale je asi zbytečné to nějak rozpitvávat.
Vlastně mi přijde celkově Bouře dost osvěžující z té Williamovi tvorby. Je to zase o něčem jiném, jsou tam jiné motivy. Prostě je to fajn knížka na jedno odpoledne. Opět se mi líbily trefné dialogy, ta úžasná hra se slovy. Byl to takový hrabě Monte Christo zkřížený s Robinsonem Crusoe a Snem noci svatojánské...takže ano, dobrá kombinace. Celkově sem si užívala ty rozdělené linky s trosečníky, at už tu s Kalibánem, s Prosperem nebo s Antoniem a Sebastianem. Smekám před Prosperem, že byl ochotný takovou křivdu odpustit. A bavila mě i posádka lodi a kapitán. Takže tak...nebojte se teda jít do Bouře, myslím, že to stojí za to.
Motivy lásky i nenávisti, touhy po pomstě i odpuštění, k tomu kouzla a nadpřirozené postavy - W.S. v překladu profesora Hilského. A teď už se těším na to, že konečně uvidím i verzi jevištní!
Závěrečná autorova romantická hra plná hezkých a někdy i vtipných dialogů, nadpřirozených postav a i úvah o životě a lidech. Není to tragédie, mrtvoly ta nehledejte. Dokonce obsahuje i happyend a domnívám se, že závěrečné vystoupení Prospera je osobní poselství Shakespeare lidem.
“Kouzlo mé se rozlomilo
a tak všechno, co mi zbylo,
je má slabost. Na vás jen
je, zda mám být uvězněn
nebo odplout k Neapoli.”
Magická až pohádková romance, kde se objeví velká láska, pletichy, pomsta či odpuštění. Ale i téma iluze, skutečnosti a plynutí času. Krásný jazyk - skvělý překlad Martina Hilského.
No vida. Moje první romance a hned poslední velké dílo Williama Shakespeara. Bravo. Ostatně jako vždy.
Z toho co já vím patří odkazy na Bouři k těm častějším v klasické literatuře, i popkultuře. Nemohl jsem celé čtení nemyslet na Huxleyho Konec civilizace aneb krásný nový svět (v originále zkrátka Brave New World) a, konec konců, Bouři jsem teď četl kvůli Obrazu Doriana Graye. A není se čemu divit. Nejen, že je to text mimořádně krásný, ale je to rovněž text mimořádně komplikovaný. Je to čistokrevný Shakespeare se všemi jeho charakteristikami. Nikdy na nic neodpovídá, klade otázky, otevírá témata a ukazuje možnosti. Konec konců, patrně je pravda, že byl Shakespeare alespoň z části antisemita, rovněž nelze předpokládat, že by byl kdovíjak proti kolonizaci, jednomu z největších zločinů lidstva, když to i jemu nakrásně vydělalo peníze. A přesto Šajlok a Kaliban říkají věci, které prostě tnou do živého: „Naučilas mě řeč, a co má být? Že umím klít? Mor na tu vaši řeč!“. Dovezli jste mi sem tu vaši kulturu? A co já s ní jako mám dělat? Copak jsem se o ni prosil? A co bude dál?, mohli by se ptát indiáni, chlast a nemoci? Čili ne, rozhodně netvrdím, že je to antikolonialistický text, očividně není. Kaliban přece jenom chtěl znásilnit nevinnou dívku, zajisté nepůsobí… dobře. Ač, ne že by neměl důvody. Ale alespoň ten text klade otázky, nezjednodušuje. A za to jsem Shakespearovi velmi vděčný.
Jak jsem řekl, nezjednodušuje. On nám opravdu neřekne nic. Obsahuje první dojmy, které řeknou: Prospero hodný, Miranda hodná a nevinná, Kaliban zlý, Ariel hodný, Antonio zlý, Sebastian zlý… Ano. Ale pak tu jsou některé více či méně jemné narážky v textu, které nás nutí pochybovat. Zlý Kaliban ví, že ho hodný Prospero bude mučit když se bude… loudat? Nevinná, světa neznalá Miranda říká, že pro vláda v království je třeba… lhát a podvádět? Hodný Ariel, hotový brouček, věrně a řádně plní pokyny a přes to celou hru žebrá o volnost? A když se na ni ptá poprvé, co udělá Prospero… I konec hry je prostě… nejednoznačný, zvláštní, neabsolutní.
A to je fantastické. Jsem si jist, že kolik inscenací uvidíte, tolik nových zážitků prožijete. A to je, myslím, krásné. Za mě se jedná o jednu z nejlepších her Williama Shakespeara. Nejraději ji asi mít nebudu, ale je prostě fantastická a s jistotou mohu prohlásit, že si ji nejen znovu přečtu, ale rád si na ni dojdu do divadla. Několikrát.
Spomedzi všetkých Shakespearových neskorých hier bola Búrka tou najkrajšou. Shakespeare akoby sa opäť vrátil do pozície, ktorá mu najviac sedí, do pozície divadelného mága - Prospera, ktorý ovláda svoje malé javisko obmývané snami a sníva o svete obývanom hercami. Vrátil sa k svojej celoživotnej téme, v ktorej sa ukrývajú tisícky vrstiev, ohromná metaforická moc a ktorá zvádza k básneniu, a to k básneniu na takej úrovni, o akej sa ranému Shakespearovi ani nesnívalo. Ba čo viac, pri Greenawayovej absolútnej filmovej adaptácii Prosperove knihy som si uvedomil, že Prospero je tu skutočne Shakespearom. Že samotný Shakespeare sa do toho príbehu systematicky votkával a že máme v rukách akýsi jeho hologram, cielený odtlačok duše, ktorý dokázal prečkať celé veky.
Všetky tie posuny od renesancie k baroku vrcholia v tejto alegórii, ktorá robí to najlepšie pre dokonalý účinok - prestáva sa hnať za dejovými zvratmi s množstvom postáv (ako ostatné tragikomédie), je zdanlivo prostá, priestorovo obmedzená. Ale o to viac vyzýva k hľadaniu významov, k odhaľovaniu rôznych vrstiev a k vnímaniu ľudského života a celého sveta ako umeleckého diela. V tejto hre sa ozývajú nostalgické tóny, ale aj nádej smerujúca niekam do budúcnosti. A takto je to s celou našou civilizáciou a s našimi životmi. Sme ako lode na rozbúrenom mori, ktoré spomínajú na domov, na detstvo, na stratený raj, ktoré zároveň s túžbou hľadia za horizont a popritom sa, neukotvené, musia snažiť napnúť všetky sily v boji s besniacimi živlami, udržať si zdravý rozum.
A môže byť vôbec dojemnejšia rozlúčka s divadlom i so samotným životom, než táto reč?:
... Predstavenie sa
končí. Veď naši herci boli iba
duchovia - zmizli ako vidiny
v ovzduší, v riedkom vzduchu, v ktorom
sa rozpustia aj všetky nádherné
paláce, veže ovenčené mrakmi,
vznešené chrámy, celý veľký svet,
aj tí, ktorí ho zdedia. Všetko zmizne
v hmle ako tento letmý dej.
Tak nějak jsem čekal, že se stane něco u čeho si řeknu: "Wow..!"
A ono se to nestalo, prostě vzdělávací jednohubka..
Je skoro s podivem kolik možných vrstev výkladu lze směstnat do tak krátké romance tak, aby z toho nevznikl galimatyáš. Četl jsem Bouři zejména kvůli zmínce o šachové hře, kterou provozuje Ferdinand s Mirandou v jedné scéně. Je to poté, co jim otec Prospero kladl na duši, aby se vyvarovali předmanželského styku. Pokušení je ovšem velké a je nutno zahnat pomyšlení na hříšné myšlenky něčím oduševnělým. Zatímco ve středověku byly šachy často užívány jako alegorie pro politické rozvržení moci, v renesanci získaly nové souvislosti, když začaly být spojovány s hrou milostnou. Celkově jsem si překlad Hilského opravdu užil. Nejvíce asi slovní žerty Antonia a Sebastiana, když si dobírají Gonzalův a Adrianův optimismus po ztroskotání.
Bouři můžeme označit za Shakespearovo definitivní dílo, protože sumarizuje víceméně všechna témata, která se objevují po čas celé jeho tvorby. Máme tu rodinné drama, lásku, pomstu i odpuštění a v jisté formě dojde i na tradiční hru ve hře, kterou tentokrát představuje Prosperova magie. Právě kouzelnost tohoto příběhu mne opravdu zaujala a rozhodně si drama v budoucnu přečtu znovu.
„Jak mnoho krásných tvorů se tu sešlo! Lidstvo je krásné! Krásný nový svět a krásní lidé na něm!“
Tak promlouvá Miranda, čímž shrnuje jak Bouři, tak celý Shakespearův svět, který pro mě má stále mnoho fascinujících míst a zákoutí. Jako i tenhle skvostný příběh, jenž je dle slov Hilského poslední velkou hrou anglického barda. Je-li tomu tak, pak je to geniální poslední poklona. Krásné postavy, ať už nehmatatelné jako Ariel nebo ohyzdné jako Kaliban, záhadné jako čarodějnice Sykorax, pomstou posedlý Prospero, šašek Trinkulo, opilci Stefano a Ferdinand (první vínem, druhý láskou) a nebo již zmíněná světem udivená Miranda.
V krátké bouřlivé smršti toho bylo mnoho, co mě strhlo s sebou - úvodní bouře lodí cloumající; Shakespeare loučící se skrze rty Prospera; příjemně plynoucí dialogy; magické scény režírované Arielem; Kaliban, obluda obludná, s jazykem prohnilým, avšak duší ne tak černou; božská trojice Iris, Ceres, Juno; a nebo ten dobrý, hřejivý závěr plný odpuštění, věc mnohdy tak těžká.
Skutečně nádherná a magická Bouře=o)
Když Bouře, tak pouze od Shakespeara! Tento romantický příběh překypující emocemi všeho druhu graduje ve svém závěru ve "svátost odpuštění". Současně nabízí mnohé podněty k zamyšlení a nechybí zde i "duchaplné dialogy s duchy". Neodmyslitelný je také autorův humor, kterým je tato romance prošpikována.
V neposlední řadě musím ocenit nádherný překlad "z dílny" dvorního Shakespearova překladatele pana Martina Hilského. (Zkoušel jsem číst i překlady od pánů Vrchlického a Čelakovského, ale moc to nešlo...)
Taková krátká oddychovka, kde se sice skoro nic neděje, ale člověk se u ní docela pobaví a je tu i pár míst k zamyšlení. Myslím, že si jí ráda někdy přečtu znova.
Toto divadelní dílo mě nijak neoslovilo a ani ve mně nevyvolalo žádné výrazné emoce. V podstatě jsem celou dobu čekala na zápletku, která nepřišla. Bylo to takové nemastné neslané. Bohužel.
Autorovy další knížky
| 2015 |  Romeo a Julie |
| 2010 | Hamlet |
| 2011 | Zkrocení zlé ženy |
| 1994 | Sen noci svatojánské |
| 1964 | Othello |
Posloucháno jako rozhlasová adaptace, což sice znamenalo zhoršenou orientaci v ději i v postavách, ale rozhodně to neumenšilo potěšení z autorova krásného, stylizovaného jazyka, z jeho metafor, slovních hříček, dvojsmyslů, poetických i vtipných dialogů a vůbec z jeho schopnosti vyprávět a z umění onu radost z vyprávění přenášet i na diváka (čtenáře, posluchače)…