Bouřky a duhy
Fráňa Šrámek
Povídky Bouřek a duh vznikaly během dvacetiletí, na jehož počátku byl napsán Stříbrný vítr (1910) a které končí Pastí (1931). Je to období Spalvu, Těla, Měsíce nad řekou a Žasnoucího vojáka. V něm krom povídek Prvních jedenadvacet a sbírek Života bído, přec tě mám rád a Modrý a rudý vzniklo téměř vše, co Šrámek napsal. Během těchto let se vyvíjel básníkův pohled na svět. V Bouřkách a duhách uvádí Šrámek do prózy lidové typy pražské ulice. Původní Šrámkovi hrdinové byli romantiřtí představitelé literární bohémy a inteligenti. V Bouřkách a duhách jsou nahrazováni postavami méně romantickými, méně barvitými a méně bizarními. Vystupuje tu nyní poloproletariát, služtičky a prodavačky, drobní úředníčkové a živnostníci, maloměšťáci. I oni prožívají ve svém životě velikou chvíli lásky, řeší problémy dřívějších Šrámkových hrdinů. Autor se pokouší pronikat do jejich psycholigie - a co víc - necítí se už výlučným básníkem, nýbrž jedním z nich, ztotožňuje se s nimi, protože cítí, že v lásce jsou si lidé rovni, jsou na jedné lodi, v jednom proudu. Z doslovu D. Moldanové... celý text
Přidat komentář
Od Šrámka jsem četl už román, básně a divadelní hry. Řekl jsem si tedy, že bych si měl doplnit vzdělání povídkami. Kdybych jen věděl, jaké zklamání zažiji. Z 19 povídek mě zaujalo povídek jen pět (Jednoho letního dne, Neděle, den boží, Klavír a housle, Oklamal a - navzdory tomu, že fotbal docela nesnáším - Hvězd západ a východ) a částečně Elis na Grödince. A to hlavě z toho důvodu, který je zmíněn i v doslovu: "Šrámek Bouřek a duh je podivuhodně monotématický." V podstatě to samé několikrát dokola, občas ani nejde moc registrovat, že čtenář přešel z jedné povídky do druhé. Na většinu povídek jsem se prostě nedokázal naladit, často jsem četl až nuceně, nedokázal jsem podchytit jejich záměr a vlastně doteď ani nevím, o čem vůbec byly. Je to obrovská škoda, protože i zde Šrámek dokazuje, že si umí hrát se slovy, významy, metaforami a malovat slovy krásné až přenádherné obrazce a věty (úžasný začátek "Elis na Grödince"). Jsou to však jen jednotlivé tahy štětcem, obraz z toho nenamaluje. A to je opravdu škoda.
Autorovy další knížky
| 1985 |  Stříbrný vítr |
| 1911 | Modrý a rudý |
| 1967 | Splav |
| 2006 | Měsíc nad řekou |
| 1990 |  Proč nejsem komunistou |
tak třeba povídka Září je prostě dokonalá, četl jsem ji před 15 lety, ale stále ve mně rezonuje, je v ní prostě to ono "všecko", co se milostných vztahů týká: „A tak bylo šedé zářijové jitro a já jel do L. Jel jsem proto, že tomu chtěla má pošetilost, má pošetilost jela se mnou, a já mám svou pošetilost rád…“