Boží blud
Richard Dawkins
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/21520/bmid_bozi-blud-21520.jpg
4
285
285
Přináší náboženství útěchu, nebo bolest? Kniha britského evolučního biologa R. Dawkinse odmítá náboženský fundamentalismus a kritizuje všechny ostatní i umírněné podoby náboženství. Považuje je za nebezpečný jev, který omezuje svobodné myšlení lidí. Být o něčem přesvědčen na základě víry je podle Dawkinse v ostrém rozporu s přesvědčením na základě racionálních argumentů. Náboženský dogmatismus pak stojí v jádru dalších problémů – od vyučování zjevných nepravd o původu světa a lidstva až po teroristické útoky. Cílem Dawkinsovy knihy je zvýšit sebevědomí ateistů, jejichž pozice např. v USA je podle autora na úrovni homosexuálů před 50 lety. Dále je kniha určena všem, kteří by chtěli odvrhnout náboženství, ale mají obavy, zda i bez něj je možné žít plnohodnotný, šťastný a mravný život.... celý text
Náboženství Filozofie Věda
Vydáno: 2009 , AcademiaOriginální název:
The God Delusion, 2006
více info...
Přidat komentář
Knihu hodnotím velmi kladně. Ačkoliv jsem si vědom své pozice, kdy předkládané důkazy si nejsem schopen na "vlastní kůži" ověřit a některé sofistikované, co si budu nalhávat, ani zcela pochopit, a tak se vlastně dostávám do role "věřícího" v tento, v knize prezentovaný směr, se můj postoj se nikterak nezměnil. Co se týče mého přístupu k víře v Boha jsem, abych použil v knize uvedené škály, v rozpětí 1 až 7, setrvale na pozici číslo 6 to jest: "Velmi nízká pravděpodobnost, ale nikoliv nulová. De facto ateista. Nevím to jistě, ale Bůh je podle mého velmi nepravděpodobný , a svůj život žiji, jako by nebyl."
Přesto mě některé náhledy spojitosti a vykreslení velmi překvapily. Jakkoliv můj postoj k existenci Boha zůstal stejný, tak tato kniha značně ukrojila z mého respektu vůči víře jako takové. Přisuzoval jsem jí v otázkách morálky (a i v některých jiných) určitě nezanedbatelný vliv. Autor ovšem v knize předkládá, že morálka bez Boha, není bezbožná ve smyslu násilností, krutosti, lží a nespravedlnosti. Navzdory tomu se ze mne ale s určitostí nestane nějaký zanícený misionář, či inkvizitor s opačným znaménkem, který bude za všech okolností kázat ateismus. Konec konců mám přátele a známé, kteří jsou věřící a v tomto ohledu, dvou zcela opačných pojetí světa, je třeba vzájemného, když ne porozumění tak alespoň tolerance.
Na vědecký evolučních přístupech a vědě jako takové, mě přitahuje schopnost sebereflexe. Kdy věda se snaží přinášet důkazy ve prospěch teorií (jakýkoliv), ale zároveň je neustále vystavována i pokusům o jejich svržení či opravení. Tyto ataky se dějí v podstatě z vlastních řad a prověřují její další životaschopnost. A to ne na základě nějakého dogmatu, ale opět vědeckých důkazů, hovořících pro či proti. Věda si je vědoma svých slepých uliček v historii a v podstatě vlastním přirozeným výběrem se posunuje dál. Naproti tomu ve víře je zakódovaná všeobjímající a vševysvětlující neomylnost. Pokud víra udělá nějaký ústupek, na základě důkazů předložených vědou, tak vlastně jen změní výklad svého "neomylna" tak, aby to onomu "neomylnu" dál odpovídalo.
Lidé lze zjednodušeně rozdělit na dva tábory. Jeden věří, že Bůh stvořil člověka a ten druhý, že tomu je naopak. Já jsem stoupencem toho druhého.
Součástí knihy jsou i dva doslovy. První je poměrně dost zajímavý a poskytuje i alternativní pohledy na některé věci. Současně jsem se i utvrdil v některých názorech na autora. Jde o doslov, který knihu obohacuje a rozšiřuje o jiné pohledy a autory.
Naproti tomu druhý doslov mi připadal, jako že se někdo těsně před tím, než šla kniha do tisku vplížil do redakce a přifařil to tam. A nebo to má být možná náplast na zjitřenou duši zarytého odpůrce, který toto se sebezapřením právě dočetl.
Čtyři hvězdy, skoro pět.
Překlad dost nepovedený, Komárkův doslov trapný, ale jinak klobouk dolů za autorovu jasnost ve výkladu a vedení argumentace, stejně jako za poctivost.
Boží blud je kniha děsivá. Děsivá z toho důvodu, že taková kniha vznikla nikoliv jako produkt výstředního podivína, který svůj čas věnuje boji s několika málo výstředními podivíny, ale jako kniha vycházející z reálií naší civilizace.
Můžeme si myslet, že my jsme relativně v bezpečí před výstřednostmi USA, ale například to, že křesťanství nám okupuje například medicínskou etiku, je varování, že postřehy v knize mají platnost i u nás.
Co se týče argumentační stránky, tak ta odpovídá formátu a rozsahu. Nejde do hloubky vážení každého slova, spíše naznačuje směr.
Knihu jsem přečetl se zájmem a docela jsem se i bavil. Důkazy či správně řečeno většinu z nich, které zde Dawkins předkládá, o tom, jak sám píše, že Bůh téměř jistě neexistuje, vybral pečlivě a logicky. Často i takové, které víru i zesměšňují ( jako příklad význačný teolog, který pronese v té pasáži o létající čarodějnici, jak někdo může věřit takovým nesmyslům a Dawkins hned uvede, čemu věří onen teolog, když naslouchá Bibli.) Z tohoto úhlu pohledu nelze knize nic vytknout.
Ale má i jiný úhel. Vyčítá náboženství, jak nás od mládí indoktrinuje, ale nemohu se zbavit dojmu, že to samé dělá i on. Jako by sám zakládal cosi jako nový ateismus a nutil nás ho následovat.
Co se mi ještě příliš nelíbilo, že dle svých slov brojí proti všem náboženstvím. Ale trefuje se víceméně jen do křesťanství a malinko do judaismu. Islám, který je momentálně nejvíce problematický z důvodů, které uvádí pro sepsaní své knihy, až na několik výjimek, často jen okolo činů Talibanu, vynechává. Dle mě buď ze strachu, aby nebyl druhý Salman Rushdie anebo že prostě trefovat se jen do křesťanství byl záměr knihy. Budhismus a Hinduismus raději spíše nazve filozofií než náboženstvím.
K sepsání celé knihy mě napadá ještě jeden důvod a to i jakýsi vědecký souboj s teology, neboť ta masa věřících, většinou laiků, si ji jistě nikde nepřečte nebo ji nepochopí pro její odbornost.
Možná v USA, kde přeci jen náboženství hraje jinou roli než u nás, bude mít větší pozitivní či negativní ohlas. Protože tam s ní podle mě Dawkins jejím vydáním i míří.
Zajímavé jsou i oba doslovy.
Mám ráda knihy, které mne nutí přemýšlet - bez ohledu na to, jestli s nimi souhlasím nebo ne, a zamýšlet se nad vlastními názory a postoji. To tato kniha jednoznačně splnila. Trochu mi vadil překlad a dost mi vadily rozsáhlé doslovy. Zdá se, že nakladatelství považovalo za nutné čtenáři vysvětlit, co vlastně četl.
Ten překlad – jako z noční můry. Překladatelka nejen že neovládá interpunkci a i/y, ale nezná ani reálie. Očividně pokládá Athanasiovo vyznání (angl. Athanasian creed) za anglického theologa z 19. století. Za to by se měl zřídit hrdelní trest.
Samotná kniha je fajn. Zaujala mě i tím, že jde vlastně o nástroj k dekonvertování věřících; nic takového tu, pokud je mi známo, dosud nebylo. S lítostí si ale uvědomuji, že mně nepřinesla nic nového, protože než jsem si ji konečně mohla přečíst, strávila jsem asi rok sledováním Richardových videí na YouTube. Většinu myšlenek Bludu totiž vyjádřil zároveň jinde.
Stejně jako u samotného Darwina je mi u prof. Dawkinse sympatické, že uvádí, jak by (teoreticky) bylo možné evoluci vyvrátit. Na druhou stranu zkreslil k nepoznání ontologické argumenty Tomáše Akvinského (viz editorův podčarník). Hypotéza, že náboženství je parazitem na lidské schopnosti monogamní lásky, mi přijde přitažená za vlasy. (Edit: Po přečtení církevních směrnic pro výchovu k celibátu beru zpět, autor má asi pravdu.)
Celkově hodnotím kladně. Richard není fanatik a není ani arogantní, ačkoli na první pohled tak může působit. Po přečtení knihy ho vnímám jako otevřeného, inteligentního člověka se smyslem pro humor. Vůči nepodloženým názorům si nebere servítky, ale slovy J. Dobrovského „pronásleduje omyly, ne lidi".
Doslov S. Komárka mi přišel dosti trapný (četl to vůbec?!), kdežto druhému doslovu všechna čest za intelektuální poctivost.
Kromě systematického předložení problematiky oceňuji také několik zajímavých myšlenek, které mi poskytly podnět k dalšímu přemýšlení.
Ačkoliv Dawkins občas ve své knize sklouzává k invektivám a příliš emocionálně vypjatým výrokům, které bohužel nahrávají jeho odpůrcům připraveným ho obvinit z fundamentalismu, který sám kritizuje (i když je na to D. připraven a hájí se tím, že je to jen nadšení pro věc a argumenty jsou na jeho straně a kdyby nebyly, ustoupí etc., což jakžtakž funguje, ale proč jim to ulehčovat, když tady čistá fakta a selský rozum bohatě postačí?), jeho kniha je plná výborných postřehů, svěžích argumentů a hlavně je oslavou vědy a světa a života kolem nás, což většina, zdá se mi, nevidí, a vnímají jen ten despekt k věřícím. Dawkins je především vědec a je to vidět, proto hodnotí víru zejména z tohohle hlediska, což se může zdát problematické víc “duchovně” založeným lidem (uvozovky, protože si nemyslím, že se racionalita a bohatý duševní život vylučují a nadto to slovo nemusí být nutně spjato s náboženskou vírou). Rozpitvávat důvody, proč jednotlivci věří, je problematické a nelze se přitom vyhnout subjektivním soudům a opět to otvírá dveře pro výtky druhé strany - Dawkins určitě nechce demonstrovat pohrdání Nietzscheho úrovně, ale jeho postoj je poměrně přímočarý. Naštěstí je ale větší prostor věnovaný důležitějším problémům, a to proč dovolujeme náboženství zasahovat do těch oblastí společenského života, kde už se můžeme dávno opírat o, řekněme, trochu pevnější pilíře, s pokryteckou bázní a “respektem” založeném na dodržování nesmyslných dogmat, které už nemají (nebo neměly by mít) ve společnosti místo? Velmi zjednodušeně - pokud někomu pomáhá myšlenka, že jeho modlitby zajímají nějakou vyšší bytost a že ho po smrti čeká věčný ráj, myslím si o tom svoje, ale je to jeho věc. Pokud mi ale někdo z přesvědčení, že život je boží dar a moje tělo je jen nádoba a moje dítě by mohlo být příští Beethoven, omezuje svobodnou vůli, tak s tím mám sakra problém. Dawkins se svou knihou snaží přispět tomu, aby náboženství nebylo v těchhle otázkách pádným argumentem, protože už jsme jako společnost přece jen trochu dále, a podkladů k tomu má až až.
Faktem ovšem je, že většina věřících si z knihy stejně vezme jen vztek z toho, že je podle autora věřit v Boha stejně nesmyslné jako věřit na zubní vílu, no a těm, kterým připadá omezené věřit na “nějaký milionový vývoj z opičky” (viz druhý komentář pod mým), už asi není pomoci. I díky podobným nacházím zrovna já osobně naději v tom, že nás všechny, nehledě na pohlaví, orientaci, vliv nebo náboženské vyznání, dřív nebo později pozře země.
No vida! Konečně publikace, kde je velmi zevrubně, pečlivě a trpělivě odhalena absurdita náboženství včetně otázky morálky, důkazů boží existence, stvoření života apod.
Dostalo se mi do ruky druhé či třetí vydání, kde autor reaguje na již vzniklou debatu a snaží se řadu věcí dovysvětlit, upřesnit či poopravit. Činí tak s ironií a vtipem, ale zároveň s úctou k věřícím, což z něj v náboženských kruzích činí respektovaného soupeře.
Mínusem knihy je místy těžký vědecko-filozofický jazyk, do kterého se čtenář zamotává, není-li na četbu dostatečně soustředěný. Jinak by to bylo za plný počet!
Nemyslím si ,ze by mohla zdravá vira někomu ublížit a omezovat ho.
Cely život mi víra jen pomáhá a tak jako nemůže s určitostí nikdo říct ,ze Bůh je ,nemůže nikdo říct ,ze není . Dost omezené věřit v nějaký milionový vývoj z opičky. Docela tohoto pana lituji,protože musí být hrozné být přesvědčený ze po smrti nic není . A co třeba studie
pana Moodyho a ne jen jeho?Tato kniha je dle mého k ničemu .
Překvapilo mě, jak je ta kniha na militantního ateistu mírná, doslova jen lehké polechtání pírkem v podpaží nábožensky věřících, nic víc. Ateistům kniha dodá nějakou tu argumentaci, věřícím – i když myslím, že ti se jí většinou obloukem vyhnou – nedá asi nic. Pokud někdo věří, nemyslí, pokud se pokusí myslet, stejně si jen vybere, co se mu hodí do krámu a k argumentům, které ohrožují jeho komfortní zónu víry, zůstane slepý a hluchý. K čemu tedy kniha slouží? Možná jako manifest zdravého rozumu, a tudíž je fajn, že ji pan Dawkins napsal.
Na žiadnu knihu si nedovolím použiť hodnotenie: odpad!, pretože ako hovorí Plínius, žiadna nie je taká zlá, ale v prípade tejto vnímam autora ako človeka, ktorého poznám dlhé roky - totiž namiesto objektívneho pojednávania pre/proti dostane čitateľ ateistický žalospev - alebo inak manifestáciu nevyriešeného osobného konfliktu pána Dawkinsa (miestami pripomína akúsi autobiografiu). Zúfalá túžba atakovať teistické ideológie ho priviedla k pre mňa nepochopiteľnému činu - poprieť a argumentovať voči dobovým dôkazom Tomáša Akvinského - to už bolo devalváciou dôveryhodnosti v knihu a autora samotného. Po tejto vtipnej kapitole už bol boj knihu aspoň dočítať. Knihu by som teda označil ako subjektívny pokus o falzifikáciu monoteistickej hypotézy s tým, že autor nemá túto otázku sám zodpovedanú.
Čekal jsem víc. Použiju-li argumentaci autora, je ta kniha špatná, jelikož neplní svůj účel. Měl jsem ji začít číst jako věřící a odložit jako ateista. Někde je chyba (samozřejmě ve mně jelikož jsem zarytý pánbíčkář sebe sama uzavírající před do očí bijícími argumenty).
Mě prostě do očí nebijí. Dawkins píše o náboženství, jako zdroji všeho zla: zatemňování myslí, vyprazdňování kas atd. Když kněz v Jižní Americe zabil členku své farnosti psalo se o tom i u nás. Nicméně to, že i já, obyvatel jedné z nejateističtějších zemí světa mám kousek od domu františkánky pečující o nemohoucí lidi, pár set metrů jiným směrem kostel, kde se potkám s lidmi přinášejícími útěchu vězňům i nemocným a o něco dál je další místo, kde se benediktýni snaží nejen dětem předat to nejlepší z víry.
Samozřejmě, že náboženství má velmi vážné chyby. To proto, že lidé mají taky velmi vážné chyby. Ani ateismus nemá čistý rejstřík, viz. komunismus. A to je jen jeden z mnoha postojů, které Dawkins připisuje věřícím, aby ukázal, jak jsou prohnilí. Že nemůžu věřit v náboženství bez zázraků? Zase jsem měl chuť ho poslat, ať se zahrabe.
Nu, čekal jsem víc. Můj Bůh byl, je a bude.
(Ty hvězdičky jsou za čtivost a snahu poctivě argumentovat. Přes všechnu kritiku je to asi nejlepší, s čím jsem se během konfrontací s ateismem setkal)
Dlouho jsem přemýšlel a hledal, co znamená ten "zuřivý", "fanatický" a "militantní" ateista, až na Dawkinsovi jsem to pochopil: to je prostě ten, který má takové argumenty, na jaké věřící nemají relevantní odpovědi, a tak neumějí reagovat slušně - začnou pak používat urážky ad hominem. A nemusí jít o žádné apriorní fanatiky, on se totiž fanatikem stává doslova každý věřící, pokud ho argumenty přivedou k zoufale beznadějné neschopnosti se s nimi vypořádat. I v tom Dawkins nás všechny poučil, aniž možná tušil, jak při četbě této jeho knihy věřící vysvlečou svou "etiku" do naha.
Velmi mě překvapuje, jak silné emoce v mnoha lidech toto Dawkinsovo dílo vyvolává. Dawkins je kritizován jako "zuřivý", "fanatický" a já nevím jaký ještě odpůrce náboženství, četl jsem dokonce i výroky, že je stejný fundamentalista jako náboženští fanatici, jen kope za druhou stranu (dlužno zmínit, že sám Dawkins v této knize vysvětluje, jaký je rozdíl mezi fundamentalistou, který může uznat 100 důkazů, ale jeho víra ho nutí je ignorovat, a vědcem nebo řekněme spíše normálně, kriticky uvažujícím člověkem, kterému stačí jeden jediný důkaz vyvracející jeho teorii, aby této teorii přestal "věřit"). Překvapuje mě to proto, že mně při čtení Božího Bludu přišel Richard Dawkins jako velmi klidný, mírumilovný a rozumný člověk. O svých oponentech v diskusi (teolozích, kněžích, biskupech atd.) se většinou vyjadřuje jako o moc milých a sympatických lidech a jeho argumentace je věcná a logická. Jediné momenty, ve kterých je kategorický, jsou ty, kde teze X a Y se navzájem vylučují (jak sám Dawkins říká, když jsou dvě strany vášnivě přesvědčeny o své pravdě, nemusí to nutně znamenat, že bychom skutečnou pravdu měli hledat někde uprostřed, jeden z nich se prostě může mýlit - abych zkusil přijít se svým vlastním příkladem: Pokud Newton bude tvrdit, že jablko po utrhnutí ze stromu spadne díky gravitaci na zem, a kazatel bude říkat, že jablko po utrhnutí díky Boží lásce vyletí vzhůru k nebesům, asi nedojdeme z úcty k oběma pánům k závěru, že jablko zůstane po utržení levitovat ve vzduchu. To je i má hlavní výtka k doslovu pana Filipa Jaroše, který na více než 30 stranách nepřichází s takřka žádným argumentem, pouze opakuje své tvrzení, že by "správně" měla spíše věda a náboženství hledat nějaký společný průnik) nebo ty, kde odsuzuje zjevné zlo a utrpení páchané náboženskými fanatiky - s těmi se skutečně příliš nepáře, ale já si ani tak nějak nemyslím, že by měl.
Boží blud je podle mého názoru přínosná a velice zajímavá knížka i pro člověka, který v žádnou náboženskou víru či cokoli nadpřirozeného nevěří - obsahuje spoustu zajímavých vědeckých faktů, logických úvah, obrovské množství argumentů do slovní debaty o víře s věřícím, ale především také silně motivuje ke kritickému myšlení a svým vlastním logickým úvahám. Po dočtení knihy jsem tedy s velkou zvědavostí četl oba kritické doslovy (proč vůbec dva, navíc když jsou si obsahově tak podobné? Snaha vyvolat podvědomý dojem, že Dawkinsovy názory jsou menšinové? Nebylo by třeba lepší zainvestovat do lepšího korektora, který by opravil ty desítky pravopisných chyb a překlepů v celé knize? - to je ale samozřejmě z mé strany pouze kritika nakladatelství Citadella) a rovněž kritické názory na internetu a zde v komentářích knihy. Skutečně jsem zvědavě toužil vidět pohled "druhé strany" a logické vyvrácení z mého pohledu obtížně vyvratitelných logických Dawkinsových argumentů.
Zklamalo mě, že jsem nic takového nenalezl (pokud někdo o něčem takovém ví, v soukromé zprávě bych to velmi ocenil). Kritika, kterou jsem četl, byla vždy založená jen na útocích na Dawkinsovu osobu ("on tomu nerozumí", "on je stejný jako ti, které kritizuje" apod.) nebo na emocionálních (nikoli logických) argumentech ("on vyrůstal v anglo-saském prostředí a nezažil třeba pronásledování cirkve ze strany komunistů" - jistě, ale jak to vyvrací Dawkinsovy argumenty? Nepřítel mého nepřítele je mým přítelem?) nebo na překrucování toho, co Dawkins řekl ("podle Dawkinse by bez náboženství nebyly žádné války" - jenže Dawkins samozřejmě není naiva a nepoužil slovo žádné; jediné místo, kde by si to tak s přivřením obou očí šlo vyložit, je citace z Lennonovy písně Imagine), nebo jsou to jen vlastními slovy přeříkané argumenty, které Dawkins v knize slovy různých teologů cituje a vyvrací. Nejčastějším takovým je asi odvážné a nesmyslné tvrzení, že věda a kritické myšlení na rozdíl od náboženství nedává člověku tolik potřebný smysl života - nejen že Dawkins na toto téma velmi obšírně a přesvědčivě v knize diskutuje, ale ani upřímně nechápu, v čem je třeba snaha o poznání, vzdělávání se, dělání toho, co mě baví, navazování a udržování kvalitních mezilidských vztahů apod. horším smyslem života než víra (tím samozřejmě netvrdím, že věřící člověk nemůže dělat obojí, ačkoli si troufnu tvrdit, že dodržování mnoha různých nesmyslných náboženských pravidel ho v tom může silně omezovat). Zvlášť oblíbené je nálepkování ateistů slovem materialisti, které má samozřejmě značně negativní/pejorativní nádech. Věřící je v tomto vidění světa někým, komu jde o blaho své duše, zatímco nevěřící je strýčkem Skrblíkem, jehož smysl života je jen v hromadění majetku (srovnejte sami tento pohled s výše zmíněným výčtem činností, které jsou pro většinu ateistů smyslem života).
Chtělo by se mi dodat ještě mnohé, ale už tak je můj komentář až příliš dlouhý, takže se omezím jen na poslední poznámku vracející se k úvodu. Dawkins je svými odpůrci démonizován jako bojovník proti náboženství. Nevšiml jsem si, že by něco takového dělal. Neuráží věřící, nenutí nikomu své názory, neupaluje věřící pro jejich víru na hranicích, pouze předkládá argumenty a logické důvody, proč věřit v cokoli nadpřirozeného nedává příliš smysl. Prohlásit o "Dawkinsově neodarwinismu", že je vlastně svým vlastním náboženstvím, je naprosto absurdní. Náboženství si arogantně uzurpuje mezery v lidském poznání a co hůř - snaží se lidstvo odrazovat od toho, aby přemýšlelo a bádalo. Myslím si, že právě toto je to, co Dawkins kritizuje nejvíce.
Autor tejto knihy stavia svoju autoritu na svojej – v skutočnosti veľmi úzko vymedzenej – vedeckej odbornosti, no súčasne si neskromne uzurpuje autoritu a kompetencie aj v mnohých ďalších oblastiach ľudského poznania. Richard Dawkins je skrátka kvalifikovaným odborníkom na všetko, k čomu ho práve napadne vyjadriť sa. Filozof, znalec ľudskej psyché, dejepravec, hviezdopravec, fyzik, antropológ – tým všetkým a mnohým ďalším R. D. iste je. Pravdaže, aby som bol presný, vždy evolučno-darwinovský.
No predovšetkým nemá žiadne zábrany uchyľovať sa k prekrúcaniu, manipulácii a tým najpodivnejším (a najnaivnejším) eskamotérstvam – podľa toho, ako sa mu to práve hodí. Keďže nemá skutočné dôkazy, používa pseudoargumenty, kriví logiku, dezinterpretuje historické fakty, vytrháva z kontextu, mystifikuje a manipuluje pomocou kadejakých (často veľmi lacných) trikov. Výsledkom je, že nejedno jeho tvrdenie (či špekulácia) pôsobí až úsmevne.
Za zmienku tiež stojí fenomén, ktorý možno v tejto knihe badať pomerne často – Richard Dawkins je znalcom myšlienok a tajných pohnútok iných (a to aj dávno mŕtvych) ľudí. On totiž vždy vie, čo si „v skutočnosti“ mysleli druhí (Jefferson, Adams, Gould a celá plejáda ďalších), keď písali alebo hovorili to či ono. Richard Dawkins, tento zarytý obhajca materializmu, zjavne musí disponovať nejakými paranormálnymi schopnosťami (takže ešte aj médium?).
Ak niečo vo svojom diele Richard Dawkins dokazuje, potom najmä to, že vôbec nepozná predmet svojej kritiky (svojimi „znalosťami“, ktorými sa tak rád prezentuje, môže ohurovať a presviedčať ľudí, ktorí sa, rovnako ako on, v rozoberanej problematike vôbec neorientujú).
Napriek tomu, že je vedec, nikdy netrpí pochybnosťami a preto sa ani nepýta po zmysle života (takéto otázky vedú často k pochybnostiam a tými on predsa netrpí a trpieť nechce) – jeho otázka znie inak: Akú má čo hodnotu pre „darwinowské prežitie“? Týmto pomeriava všetko, vrátane morálky.
Taktiež stojí za povšimnutie, že „Prírodný výber“ v jeho predstavách neustále čosi „koná“ (Dawkins „Prírodný výber“ neustále personifikuje).
Dawkins tu na vlastnom príklade demonštruje (čaro nechceného), ako sa človek, ktorý sa zbaví Boha, začne klaňať modlám. A Richard Dawkins sa klania často a rád. Vyznáva náboženstvo, ktorého apoštolmi sú Jefferson, Einstein, Huxley, Russell a ďalší. Jeho bohom (modlou) je „Prírodný výber“, spasiteľom Charles Darwin, kánonom Evolučná teória (tá pravá, nie nejaké odnože) a jeho svätou knihou je „O pôvode druhov...“. Meno tohto náboženstva je darwinizmus.
Okrem samotného opľúvania náboženstva (obzvlášť kresťanstva – preto ho zrejme žiadni politicko-korektní neomarxisti neobviňujú zo zločinov šírenia neznášanlivosti a nenávisti a médiá ho oslavujú) a bezbrehej oslavy darwinizmu je celá kniha (ktorá je vlastne len jedno dlhé maniakálne „slovíčkarenie“) o Richardovi Dawkinsovi – on si myslí, on si predstavuje, on predpokladá, podľa neho..., on nechápe, on naopak chápe...
„Boží blud“ nie je žiadna náučná literatúra ani vedecká práca.
Kniha, ktorá ešte aj dnes pravidelne nas...štváva kresťanov (ako vidno aj tu v komentároch) a mne osobne ako bývalému katolíkovi pomohla ujasniť si, prečo vlastne v tohto imaginárneho uja tam hore neverím. Ak má človek dosť rozumu a kritického myslenia, kniha mu možno pomôže zodpovedať otázky, utvrdí ho v názore alebo mu umožní pozrieť sa na vieru z iného uhla. Ak ju ako zarytý kresťan a priori odmietne, už mu nepomôže nikto.
Je tomu již několik let, co jsem se opakovaně přistihl při pokušení napsat konečně komentář k této knize. Vždy jsem to nechal být, většinou proto, že mi přišlo zbytečné se v něčem takovém angažovat.
I dnes nemůže být moje rozpolcenost větší. Richard Dawkins je důležitou postavou světové vědy a svým kromobyčejným intelektem se rozhodl vykročit směrem ke kritice náboženství, víry a hlavně křesťanství. Vím o co mu jde a vím, proti čemu brojí. Kreacionisté a celý „slavný“ Bible Belt nerozpalují do běla svou zabedněností pouze jeho. Arogance s jakou se tito „věřící“ dívají svrchu na teorii evoluce či vědu jako takovou už není ani k smíchu. Souhlasím s tím, že se věda víc než kdy dřív musí bránit proti vlně esoterických nesmyslů všeho druhu, halících se do závoje vědy, která je však pavědou. Pokud jde o to, brojit proti tomuto evangelikálnímu poblouzení, který hlásí, že Bible je učebnicí přírodovědy a svět je starý 6000 let, tak se bez váhání postavím na stranu Krausse, Dawkinse, Denneta a dalších. Ve svém zanícení se však tito lidé, kterých si jako vědců velmi vážím, dostávají jednu loď s kreacionisty – obě skupiny si často myslí, že oni jsou majiteli konečné pravdy.
Dawkins v úvodu knihy píše, že si náboženstvím a vírou nebude brát servítky. Tak dobrá, jistě by souhlasil, že já udělám totéž s jeho knihou. A ta je špatná. Opravdu mne až zaráží onen nekritický obdiv k této knize. Od lidí, kteří sami sebe hrdě nazývají ateisty, bych čekal větší míru onoho bájného kritického myšlení. Vůbec jim nevadí, že Dawkinsova představa náboženství a víry jako takové je přesně ten slaměný panák, kterého si Dawkins tak pečlivě a úzkostně staví, aby ho nakonec s velkou slávou zničil. O jeho intelektuální nepoctivosti v případě „důkazů“ existence Boží se vyjádřili fundovaně jiní.
Nový ateismus v podání Dawkinse se jeví jako nic než sekulární ideologie. Jste-li ateista, jste dobrý, kriticky myslící člověk, vy jste prohlédl. Věříte-li, jste bludař, naiva, nemocný člověk, máte v sobě virus. Je to černobílé vidění až hanba. Občas to opravdu vypadá, že se tyto myšlenky vylouply z času a prostoru. Sovětský časopis Bezbožnik tu již byl, možná začne vycházet znovu. Vědecký ateismus verze 2.0. Marxističtí lektoři 50. let si dali za úkol pomocí vědeckého světové názoru vyvrátit ten náboženský. Za nástroj si vzali učení marxismu-leninismu, pro ně jediné a nejlepší vědecké pojetí světa. A nevyvrátili.
Nejvtipnější věta celé knihy zazní v samém úvodu a sice, že svět bez náboženství bude místem bez mnoha válek, zla a nepokojů. Já opravdu doufám, že Dawkins tomu nevěří a doufám, že snad ani příznivci Božího bludu nejsou tak zabednění, aby si mysleli, že kořenem všeho zla je jen a pouze náboženství a bez něj by nám bylo hej.
Jednu hvězdu si kniha zaslouží a to jen proto, že odhaluje lidi pobožnůstkářské, kteří zaslepeni kultem velkého Dawkinse věří všemu, co jim jejich guru předloží. Typický, až krystalicky čistý příklad konfirmačního zkreslení. Kniha potvrzuje jejich světonázor, tudíž je báječná.
Cpát Boha do každé mezery, do které ještě věda nepronikla se rovná intelektuální lenosti. Napsat knihu zabývající se náboženstvím, o kterém má autor nedostatečné znalosti, a tak si je nucen stavět ty slaměné strašáky se rovná intelektuální lenosti. Nekriticky a s nadšením přijímat knihu jen proto, že mne škrábe po zádech a masíruje mé ego se rovná intelektuální lenosti.
Omluvte délku příspěvku a jeho plytkost. Nelze jinak, když celá povaha „sporu“ mezi vědou a náboženstvím je vždy plytká.
Štítky knihy
evoluce morálka darwinismus ateismus věda a víra kritika náboženství
Autorovy další knížky
| 2009 |  Boží blud |
| 1998 | Sobecký gen |
| 2002 | Slepý hodinář |
| 2011 | Největší show pod Sluncem |
| 2008 | Příběh předka |
Vynikají! Doporučuji jako povinnou četbu všem vyznavačům bible, nebo i kterékoliv jiné přeceňované mytologie. Toto je ten pravý materiál pro očistu ducha. Očistu od masových iluzí.
Tato kniha je, na rozdíl od bible, napsaná inteligentním vzdělaným člověkem, který předkládá ucelené logické argumenty na základě dlouholeté analýzy. Na rozdíl od mnoha věřících svůj názor nikomu nevnucuje a ani neříká, že věřící jsou hloupí, jen že ignorují logiku a argumenty. Podle mě ignorovat logiku a argumenty je hloupé ve všech aspektech lidského konání, nejen v otázkách náboženství, ale to je jen můj soukromý názor.
Autor podává bravurní úvahy a nesnaží se kritizovat, celou knihou se nese více méně smířlivý tón. Kniha vám pomůže pochopit mnohá proč a možná i změnit svůj pohled na věc a učinit ten velký krok a přestat se spokojovat až jen s tím, že "to tak prostě je a už se neptej".
Závěrečný doslov doporučuji ignorovat, neměl v knize vůbec být a považuji za drzost do cizí knihy vkládat své názory.