Město mečů
Robert Jackson Bennett
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/322075/bmid_mesto-mecu-Ie7-322075.jpg
4
206
206
Božská města série
< 2. díl >
Před několika generacemi bylo město Voortyaštan baštou bohyně války a smrti, rodištěm hrůzostrašných nadpřirozených bojovníků, kteří zabíjeli a podrobili si miliony. Dnes je bohyně mrtvá a město leží v troskách. Dává dokonalý smysl, že je tam generálka Turyin Mulagheshová - prostořeká hrdinka bitvy v Bulikově, údajná válečná zločinka - vyhoštěna, aby počítala dny do důchodu a byla zapomenuta. Přinejmenším je to dokonalá krycí historka. Pravda je taková, že generálka byla naposled povolána do služby a poslána prošetřit objev, který má potenciál změnit svět - nebo ho zničit. Problém je v tom, že tahle stará vojačka si není jistá, jestli ještě má na to být hrdinkou.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2017 , HostOriginální název:
City of Blades, 2016
více info...
Přidat komentář
Přečetl jsem celou trilogii. Nápad, postavy, i celé jak je to napsané je super, má to jen jeden problém- všechny tři knihy jsou stejné, jak podle šablony. Po prvním dílu ničím nepřekvapí.
Pridávam sa k názoru, že druhá časť tejto trilógie je lepšia ako prvá. Postava generálky Mulaghesh je jedna z najlepších v tomto svete a sledovať jej cestu po udalostiach v Bulikove bola parádna jazda plná napätia, prekvapení. Naozaj skvelé pokračovanie a teším sa na záver trilógie a Sigruda. AJ
Po měsíci pauzy po prvním díle této série návrat do světa Bennetta. Bál jsem se, aby nedošlo k opakování prvků prvního dílu, vatáže a zmizí ten wow efekt z jedničky, ale je to naopak. Ve světě už se čtenář orientuje, autor vymění hlavní hrdiny a volba padne na guvernérku a volba je to výborná. I to božstvo Voortyaštanu mi přijde lépe vykreslené a lépe zapadá do mé představy světa.
Za mě druhý díl ještě lepší než jednička. Dávám 5/6 a za měsíc hurá na závěrečný díl.
Přiznám se, že první díl trilogie (Město schodů) mě celkem vyděsil. Byla tam spousta nových pojmů, postav a zákonitostí, kterými se Bulikov od našeho světa odlišuje. Tenhle (druhý) díl je ale úplně jiný a mnohem (mnohem!!!) lepší. Dějová linie je v podstatě jen jedna, ale přesto nečekejte nějaký prostinký příběh. Je to promyšlené, vybroušené a prostě skvělé. Klobouk domů před autorovou fantazií a slovník zásobou a poklonu musím vyseknout i překladateli, který si na textu dal opravdu záležet. Tleskám a vřele doporučuji nejen fanouškům fantasy/sci-fi žánru. Opravdu povedená záležitost. V podání Jitky Ježkové navíc poslechový zážitek od začátku až do konce. Tentokrát skutečně nemám co vytknout.
Musím říct, že druhý díl se mi líbil více než ten první a hlavní podíl na tom má Turyin jako hlavní hrdinka. Byla mi mnohem sympatičtější než Shara. Mimo to mi přišlo, že dej byl o poznání zajímavější a více odsýpal.
V příběhu nebyla nouze o zajímavé zvraty. Spousta z nich mě opravdu překvapila a je dobře, že se jich autor nebál. Teď už se moc těším na Sigruda, který je mou nejoblíbenější postavou.
Přehlednější, přímočařejší než první díl. Lépe jsem se vyznal v ději i postavách a přišlo mi to mnohem lepší. Neuvěřitelná představivost autora. Nicméně na zadek mě to neposadilo, takže dávám bohužel pouze 4*, dal bych o půl víc kdyby to šlo.
Už se těším na poslední díl a Sigruda.
Skvělý! Osobně mi Turyin přijde jako lepší hlavní hrdinka než Shara v Městě schodů.Smekám před autorovo představivostí,některé scény jsou naprostá lahůdka. Celé je to strašně čtivé a strhující a i přestože se jedná o fantasy,je to zároveň i zvláštně aktuální a nadčasové.Bavilo!
Stejný princip jako u jedničky, který autor využívá znovu, ale ne zneužívá. Nové postavy jsou velmi živé a jejich příběh i motivy jsou opět postupně odhalované. Dozvídáme se více o histori kontinentu i dalších měst. Jen škoda, že autor tak moc využil principy, které použil u jedničky. Konec byl tím pádem předvídatelný. Nevidím důvod proč nesáhnout po tomhle, pokud se někdo chce vrátit dvakrát ke stejnému stylu, typu příběhu i autorovi.
Kniha mě velmi bavila, jsem ráda za změnu prostředí i hlavní postavy. Jenže občas mi přišla, myšleno stylem psaní (nebo možná pouze překladu) jako nějaká špatná fanfikce na Wattpadu, například tento odstavec (str. 107), cituji:
´První místo, kam jde Mulagheshová hledat Signu, je recepce JDS. Zavalitý muž za pultem se podívá na harmonogram, řekne: "Dok D4," a ukáže zhruba severovýchodním směrem. Mulagheshová se vydá pěšky do doku D4, ale po příchodu se dozví, že Signa se přesunula na přípravku 3, oplocený úsek staveniště JDS. Ale když se tam dostane, předák jí poví, že Signa před dvaceti minutami odešla; on sice nezná její harmonogram, ale myslí si, že měla namířeno do "testovacího areálu pro montáž věží".Mulahgeshová samozřejmě nemá páru, co by to do pekel mohlo být.´
V posledních letech se mi zdá poměrně složité najít ve fantasy něco, co nevykrádá myšlenky jiných autorů a dýchá nápaditostí. Musím uznat, že Robert Jackson Bennett je rozhodně spisovatelem, jehož nápady jsou neotřelé a překvapivé ať už se jedná o “skribování” v Záhutí a nebo “ztrátu Božstev” v Božských městech.
I přes určitou podobnost s prvním dílem bylo tentokrát vše složitější a jako by přinášelo naléhavější poselství. Hrdinové bojovali nejen s nepřáteli, ale i se svou vlastní minulostí a obecně všechny postavy byly daleko propracovanější a věrohodnější.
V tomto dílu se mi, ještě daleko více než Shara Komaydová v tom prvním, líbila generálka Turyin Mulagheshová, které autor nadělil (tak trochu v duchu George R. R. Martina) měrou vrchovatou. Samozřejmě nezklamal Sigrud a překvapivě dobrých bylo i několik nových postav, přičemž ani o záporáky nebyla nouze. Generál Biswal byl prototypem pěkného šmejda, kterého jsem z duše nesnášela.
Postavy byly rozmanitější, dialogy šťavnatější, výsledné emoce silnější a pokud bych měla tento díl popsat opravdu stručně, bylo by to “Pyrrhovo vítězství”. Pět hvězdiček dávám naprosto bez uzardění.
Věřím, že i ve třetím dílu autor nasazenou laťku udrží a moc se těším na Sigruda Harkvaldssona.
Od Města mečů jsem po přečtení prvního dílu měla vysoká očekávání a musím říct, že mě rozhodně nezklamalo. Z příběhu zmizely některé prvky, které mě v minulém díle rozčilovaly, a naopak přibyly jiné, které mě nadchnuly. Styl psaní je stále skvělý, před provázaností a promyšleností událostí musím zkrátka smeknout.
Vždycky jsem si myslela, že nemám ráda knihy, kde se až moc řeší válka, ale tahle mi ukázala, jak moc mě i takový příběh může zaujmout. Sledujeme cestu Mulagheshové, která na každém kroku bojuje se svojí minulostí a sebou samou, a k tomu musí vést zcela nové boje ve Voortyaštanu – ať už se jedná o vyšetřování vražd nebo bitvu s nadpřirozenými vojáky. Kniha čtenářům poskytne spoustu různých pohledů na válku a na to, co vlastně znamená být dobrým vojákem. Máme tu postavy, které usilují o moc a uznání a v boji jim nevadí jít přes mrtvoly, ale je tu i druhá strana, která si stojí za tím, že vojáci by měli zkrátka sloužit, co nejvíc se vyhýbat zabíjení, a každý další ukončený život ji v noci straší. Autor nám ukáže, jakým svinstvem si všichni, kdo se k válce připletou, ať už civilisté nebo právě vojáci, prochází, jak je obtížné se s tím vším vyrovnat, a když je po všem, začlenit se do běžné společnosti. Znovu se ukázalo, jak Benett umí pracovat s postavami, jejich vývojem a také s emocemi, protože těch ve mně kniha vyvolala spoustu.
Mulagheshovou mám po tomto díle ještě raději než dřív, ačkoliv mě hrozně mrzí, čím si prošla. Setkáváme se tu ale s dalšími postavami, jako třeba s Biswalem, kterého prostě nedokážu mít ráda (což ale není výtka autorovi, tady je právě vidět, že umí vytvářet postavy s různými pohledy na svět, jak jsem říkala) nebo se Signou. Ta je dalším příkladem toho, jak… lidské postavy autor umí vytvářet. Nemá jen kladné vlastnosti, je vypočítavá a pěkně protivná, a přesto jsem si ji postupem času nedokázala neoblíbit. Taky se dozvíme něco víc o Sigrudovi (třeba to, že se mu jizva od minulého dílu přesunula z pravé ruky na levou, pokud čtu správně, ale to je jen maličkost :D).
Stejně jako v minulém díle se tu najde napínavé vyšetřování, a ačkoliv se rozhodně nejedná o veselý příběh, objeví se tu i humor. Taky musím vyzdvihnout popis bojových scén, třeba když se snažili vyřídit toho voortyaštanského vojáka, ale taky všechny vzpomínky na Žlutý pochod byly výborně napsané. S čistým svědomím dávám plný počet hvězd a už se upřímně těším na třetí díl.
Druhá kniha je o fúz lepšia než prvá. Tentoraz autor rozpráva príbeh cez druhú hlavnú postavu Mulagheshovú a ostatné - Shara a Sigrud sa tam mihnú tiež v dosť veľkej miere. Opäť platí to čo v prvom diele - zo začiatku detektívka, pri zbiehaní síl to začne mať epické grády. Len teraz sa celý príbeh odohráva v úplne inom meste - dosť šedivejšom, ponurejšom. Ale táto druhá časť v pohode môže fungovať aj samostatne a nemusíte vedieť, čo sa stalo v prvom diele.
Škoda, že nejde dát 4,5 *, jelikož to by bylo u této knihy pro mě ideální. Nemůžu dát plné hodnocení jako u prvního dílu, protože mi úplně nesedl detektivní podtón, který tu je až moc výrazný. Navíc Bulikov mě okouzlil víc než Voortyaštan a Shara víc než Mulageshová, i když ta teda koule měla - to zas ne že ne. Sigrud je borec a Signa byla srdcařka. Božská tematika, tajemné "zásvětí", neznámý materiál, armáda mrtvých, lokomotivy, pistole i šipkomety, intriky, politika, moc, přátelství a rodina.. originální detektivní fantásko s průmyslovou revolucí a bohy v roli nepřátel
(SPOILER)
Jako přes kopírák první díl. Veškerý děj se odehrává namísto v Bulikově ve Voortyaštanu – depresivní poničené město, kde poznáme pouze jednoho jeho obyvatele – apatykáře. Namísto Shary, hlavní hrdinky, která přijíždí do hlavního města s tajnou misí, a která se v závěru přemění ve skoro boha, je tu Mugaleshová, hlavní hrdinka, která přijíždí do hlavního města s tajnou misí a v závěru se přemění ve skoro boha. Namísto vraždy historika dr. Pangyuieho se tu vyšetřuje vražda vojačky a agentky Choudhryové. Namísto Voa jako zajímavé postavy, která se snaží dostav Bulikov na nohy se svými odvážnými plány (výroba zbraní) a nakonec zemře, naprosto zbytečně, je tu Signa - další zajímavá postava, která se snaží dostat Voortyaštan na nohy se svými odvážnými plány (přístav) a nakonec zemře, naprosto zbytečně. Sigrud zase sekunduje, ale namísto rozhřešení na konci prvního dílu a slibem lepších zítřků se svojí rodinou, ho na konci druhého dílu čeká odsouzení k žití bez své rodiny. Namísto Kolkana, boha, který měl být mrtvý, ale tak úplně mrtvý není, je tu Voortya, bohyně, která má být mrtvá, ale tak úplně mrtvá není. Namísto pomateného Volka, který má historii s jednou z hlavních postav, tu máme Biswala, dalšího pomatence, který má historii s jednou z hlavních postav (ano, vím, že to byla Radka, kdo přišel s tím úžasným plánem povolat mrtvé, ale její motivace a charakter mi přijde tak absurdní a nehodící se, že jí prostě ignoruji).
Jako v prvním dílu je tu spousta mrtvých, kteří vás (stejně jako v prvním dílu) vůbec nezajímají, protože ty lidi vůbec neznáte (jsou to anonymní obyvatelé měst) a o kterých se autor vůbec nezmiňuje, prostě jen zemřeli při zásahu boha nebo něčeho božského. Jako v prvním díle je tu pár namátkových jmen (tu povětšinou vojáků a zaměstnanců JDE, v prvním díle to byli policisté a sem tam nějaký úředník), kteří jsou vám též ukradení, protože jsou tam jen do počtu a naprosto účelově, aby se sem tam hýbnul děj, viz Nadarová, Pandey a Sakthi (kde ten se tam vůbec vzal? A co mi je po něm? Proč musím číst z jeho úhlu pohledu?), adt…
Jediný rozdíl je v tom, že první díl mě bavil. Tenhle vůbec. Ano, konec byl už sice lepší, ale celý děj mě tak děsně nezajímal (a nezajímal mě proto, že už jsem něco podobného vlastně četla… no jo, v prvním dílu!), že ani ten konec a pár překvapení to nemohl zachránit, ale alespoň ho zachránil od dvou hvězd.
Vůbec nemám chuť číst poslední díl.
Hodně dlouho mi trvalo se začíst. Jako by zpočátku příběh neměl žádný děj, žádný spád. Svůj díl na tom měl i fakt, že jsem nedokázala rychle všechny postavy zařadit do prvního příběhu a někdy až po desítkách stran jsem si ujasnila kdo je kdo a jakou roli sehrál v první knize. Do čtení jsem se spíš nutila a zvažovala, jestli vůbec číst dál. Jsem ráda, že jsem to nevzdala, protože jak je první polovina knihy o ničem, druhá je přesně taková, v jakou jsem doufala. Pravda, hlavní zápornou postavu jsem odhalila celkem brzo a snadno, ale i tak to celé vysvětlování stálo za to.
Začátek byl na mně trochu dlouhý a zdlouhavý. Začátkem myslím tak třetinu knihy. Ale za to konec se mi líbil. mělo to nápad i spád. Jen nějak zatím nevím jestli půjdu do třetího dílu.
Ano, lepší než první díl. A nedá mi, abych neuvedl citaci Mulaghesové , co znamená být voják :
"Já myslela, že jste vojačka. Není snad vaším posláním ukončovat věci? Není snad vaší povinností dělat z nepřátelských vojáků tohle?“ Poklepe prstem na mrtvolu.
„Tohle je odporné překroucení toho, co znamená být vojákem,“ prohlásí Mulagheshová.
„V tom případě buďte tak laskavá a poučte mě,“ řekne Radka a vzhlédne.
Mulagheshová si uvědomí, že to nemyslela ironicky ani bojovně. Ve skutečnosti je ochotná sledovat šňůru hovoru tam, kam ji zavede, stejně jako je odhodlaná sledovat poškozenou žílu ve vyschlé mrtvole.
V operačním sálu zavládne ticho. Mulagheshová přemýšlí a slyší jen cinkání Radčiných nástrojů a tiché šumění deště.
„Slovo, na které všichni zapomínají,“ pronese Mulagheshová, „zní ‚sloužit‘.“
„Sloužit?“
„Ano. Sloužit. Tohle je služba a my vojáci jsme služebníci. Jistě, když lidé myslí na vojáky, představují si, že vojáci berou. Představují si, jak zabíráme území, města nebo státy, bereme zajatce, bereme kořist a životy. Mají tuhle velkou abstraktní představu ‚braní‘, jako bychom byli piráti, kteří si vykračují pyšným krokem, mávají zbraněmi, šikanují a zastrašují lidi. Ale já myslím, že voják, skutečný voják, nebere. Voják dává.“
„Co dává?“
„Cokoli,“ řekne Mulagheshová. „Třeba všechno, když se to po něm žádá. Jak jsem říkala, jsme služebníci. Voják neslouží proto, aby bral, neusiluje o to, aby něco měl. Místo toho se snaží, aby jednou něco mohli mít druzí. Meč není jeho veselým druhem, ale břemenem, těžkým břemenem, které je třeba používat opatrně a svědomitě. Dobrý voják dělá všechno pro to, aby nemusel zabíjet. Proto máme výcvik. Ale když není vyhnutí, tak zabíjíme. A při tom se vzdáváme něčeho ze sebe sama, protože se to po nás žádá.“
„A čeho přesně se vzdáváte, co myslíte?“ zeptá se Radka.
„Možná že míru. Zabíjení ve vás doznívá, ale nikdy neodezní. Někteří z těch, kteří zabíjeli, možná ani nevědí, že o něco přišli, ale ztratili to.“
„Je to tak,“ řekne tiše Radka. „Každá smrt má ozvěnu. A někdy se zdá, že ty ozvěny přehluší veškerý život.“
Velmi zajímavé spojení military, špionáže a fantasy.
Kvalitativně je toto pokračování na stejné úrovni jako první díl. Jen tu chybí to kouzlo prvního dílu, kdy jste objevovali zcela nový svět. Hlavní postavou zde není Shara, která se zde objeví jen okrajově, ale guvernérka Mulaghesová, která odešla do důchodu. Příběh se odehrává pět let po prvním dílu ve Voortyaštanu, městě, které patřilo bohyni války.
Mulaghesová je sympatická postava, takže není problém se do ní vžít. Opět se zde vyšetřuje tajemný případ, který by mohl mít souvislost s bohy. A opět se tu objevuje Sigrud, který se zaplétá do jejího vyšetřování. Samozřejmě se tu vyskytují i nové zajímavé postavy, a hodně se toho dozvíme o minulosti Mulagheshové.
Jsem zvědavý, kdo bude hlavní postavou pro třetí díl této série.
Autorovy další knížky
| 2020 |  Čaropisci |
| 2015 | Město schodů |
| 2017 | Město mečů |
| 2021 | Světatvůrci |
| 2018 | Město zázraků |
(SPOILER) Po více než roce jsem se konečně dostal k tomuto pokračování. Moje očekávání dobrodružství Shary a Sigruda bylo sice velmi brzy zhaceno, když jsem zjistil, že hlavní postavou je generálka Mulageshová. Avšak velmi rychle jsem byl nadšen pro její dobrodužství. Stejně jako v první knize pro mě byla přibližně první polovina taková utahanější a místy dezorientovaná. S příjezdem Sigruda se děj ovšem pochopitelně zase rozjel, a opět finále nabralo neskutečné obrátky, kdy jsem snad četl rychlostí deseti stran za minutu... V závěru přišla samozřejmě touha okamžitě otevřít pokračování, které ale nemám po ruce. Příběh je velmi zajímavý a bylo by podle mě skvělé, kdyby se toho zhostil nějaký schopný režisér, a převedl to na filmové plátno! Zprvu nesympatická Signa se mi velmi zamlouvala, a její smrt mě skutečně mrzela, protože měla skutečně neochvějný charakter! Závěrem musím opět vyzdvihnout skvělou propracovanost tohoto fiktivního světa. Nenarazil jsem na žádné rozpory v logice, v historii ani v motivech postav. Těším se na pokračování!