Brambora byla pomeranč mého dětství
Bohuslav Vaněk-Úvalský
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484565/bmid_brambora-byla-pomeranc-meho-detstvi-wB0-484565.jpg
4
46
46
V románu autor se svérázným vtipem zpracovává zážitky z dětství s překvapivým přesahem upnutým do současnosti. Zvláštní stavba těla a mozku předurčuje hlavního hrdinu Piolina k výjimečným počinům na pozadí socialistického Československa a posléze demokratického Česka. Zbrusu nová Brambora. Doprovodný Slovníček totáče Vám polechtá bránici, příběhy klučičí party 1976-1984 (plus jedné skvělé holky) z pražských Záběhlic Vás chytí za srdce. Vzpomínejte – poznávejte. Vydání autor věnuje dnešním dětem, aby nemusely číst o tom, „jak to tenkrát bylo“, od těch, kteří u toho nebyli. BVÚ: „Chrómované nárazníky, transparenty a hesla. Anticharta, moskviče, nepoživatelné kubánské pomeranče. Zatímco v Anglii řvou punkeři o bídě světa, v Československu zpívají umělci na lopatkách trapné songy o míru. A tam někde v oparu sedmdesátých let jsem zahlédl klátivou postavu dvouhlavého žáka Piolina. V časech, které teprve přijdou, se stane prvním a posledním prezidentem sjednoceně zkorektnělé Evropy. Toto je příběh jeho (a mého) dětství žitého tenkrát za JUDr. Husáka.“ Vychází k 20 letům ve dvojnásobném rozsahu oproti prvnímu a jedinému vydání. Nové kapitoly se jmenují Brežněv is not dead, Moje první porno, Na burze desek, Flaška, Obsluhovali prezidenta Piolina – a další. BVÚ: „Moc si přeju, abychom totáč už konečně strčili do muzea. Myslím tím totáč v nás. Abychom méně druhé odsuzovali, označovali a více se společně smáli. Brambora tohle umí. Má v sobě to smířlivé světlo „starých dobrých časů“ plus přesnou špetku ironie a žahavého humoru. Je to hladivá knížka do tvrdých časů.“... celý text
Přidat komentář
(SPOILER)
Dávám docela vysoké hodnocení, protože mne kniha bavila - z několika důvodů: Záběhlice ranných osmdesátých let bylo i moje dětské rejdiště a měl jsem dojem, že vzpomínám na svá školácká léta. Bylo to přesné a vtipné. Dále mne bavila určitá patafyzika a nadreálno (dvouhlavý žák?.. jakože cože?..), ačkoliv dvouhlavost jsem vnímal jako symbol rozpolcenosti doby (někdo názor, prosím?). Jako další bonus vnímám moc hezkou práci s jazykem, přirozenost, lehkost a vtip vyprávění.
Nu, a abych to nepřechválil, to prezidentství, celý příběh Piolinovo dospělosti (když už o tom mluvíme celou knihu) a doba "současná", kde už není pivo a Evropa jaksi skomírá z blíže neudaných důvodů - to jsou věci, které bych rád viděl domyšlené, dopsané a přečtené - působí to jako pověstná puška v dekoraci v divadle, ovšem jako kdyby se z ní nevystřelilo.
Slyšeno jako poměrně stará audiokniha, která je ovšem báječně zpracovaná.
Stejně jako před "Listopadem" bylo všechno z jedné strany špatné, plochoje, falsch, terrible, pa mal a podobně, poté se jenom provedla otočka o 180° a „ ... jelo se dále kočárem černým kolem bílých skal“, jak pravil Jan Werich. I tady citelně chybí ten střed, hodnocení doby ne z pohledu A nebo B, ale snaha ji přiblížit - i když autor není naštěstí zcela radikální. Že sem tam ulétne v letopočtu či jménu (první verze) je traumatem pro pamětníky - ostatně pokud bydlíte v blízkosti náměstí gen. Kutlvašra a pravidelně kolem něj budete chodit, za dva až pět let vám jeho jméno v paměti zakotví. Trojnásobný mistr světa F1 Rakušan Niki Lauda sem nejezdil otevírat nově zbudované okruhy ani na promoakce, proto se může sem tam v jeho případě zamotat.
Pak je tu vztah k jazyku a literární schopnosti - tady Vaněk-Úvalský těží těžká procenta navrch. Opravdu vládne lehkým perem a schopností zaujmout, nebrodí se v zoufalých snahách rozesmát, jemu se to daří a proto se čtenář bude bavit. A časem mu ona nevyváženost přestane vadit, protože mnohdy by musel přemýšlet, co se vlastně kromě několika populistických argumentů a technického rozvoje změnilo.
(SPOILER)
Věděl jsem, že kniha vyšla už v roce 2001, proto mě hrozně zmátlo, když se v jedné z finálních kapitol objevila zmínka o YouTube, které bylo spuštěno až v roce 2005. Vyšlo najevo, že existují dvě verze knihy - originál z roku 2001 a autorem dodatečně rozšířená verze vydaná o řadu let formou e-booku. To jednoho zmate.
Nicméně k dílu samotnému: Jak Bramboru nejlépe popsat? Asi by jí sedělo označení fantaskní parahistorická pseudobiografie, která se svými posledními kapitolami lehce dotkne i žánru dystopie. Kdo alespoň část života prožil před rokem 1989, ten bude během čtení narážet na důvěrně známé socialistické fenomény (tuzex, branná výchova, nedostupnost dětské autodráha, máničky, Brežněv, Husák, SNB, Spartakiáda, paneláky, sklad CO, šmelení, lampionové průvody, klejky...). Nebýt nezvyklosti hlavního hrdiny Piolina a těch několika posledních futuristických kapitol, žánrově je to někde úplně jinde a snese to srovnání s dílem Petra Šabacha.
Jediný problém jsem měl se změnou atmosféry knihy poté, co děj dosáhl roku 1989. Dál už šlo všechno možná až moc rychle, příběh se stal zkratkovitým, jako kdyby Piolinův dospělý život autora nebavil tolik jeho dětství a potřeboval se co nejrychleji dostrkat ke konci příběhu. O tom, jak se vlastně stal prezidentem, nepadne ani slovo, čtenáři je to předhozeno jako psovi cár masa. Navzdory tomu dávám plný počet hvězdiček. Kniha je dalece převyšuje průměr toho, co zde v současnosti na poli beletrie vzniká.
Brambora byla pomerančem mého dětství je hořkej a trpkej, ale humornej příběh z převážně 70. a 80. let minulého století, ale v závěru se dotkne i sametové revoluce a deziluze z ní.
Ta komunistická část naprosto geniálně a přesně popisuje reálie normalizace, jak si ji i já pamatuju. Dokonale ukazuje a vysvětluje, jak se tenkrát žilo a popisuje to barvitě a s nadhledem, očima chytřejšího a vnímavějšího, ale mlčícího více než alter ega dospívajícího kluka.
A skoro si myslím, že ten co to nezažil nemůže spoustě vtipů a skutečností rozumět ani je pochopit, i když se o to snaží lehce a vtipně psaný slovníček, vysvětlující ty nejzáludnější používané pojmy a protkaný knihou skoro po každé kapitole.
Zlom tu ale nastává po sametové revoluci, kde se autor dostává do vod fikce a všechny křivdy a nepravosti, které mu naše politická reprezentace napáchala tu vyfabuluje do orwelovské budoucnosti, která se ale naštěstí nekonala.
A to je asi největší problém knihy, protože člověk, co nezažil socialismus a čte ten fiktivní pohled na dnešek si může snadno myslet, že i ten pohled na minulost je vyfantazírován stejně velkolepě.
Já, socialismus si pamatující, jsem se u knihy bavil, ale chybělo mi tu něco, co by bylo víc než jen výlet do té doby na pár dnů. Za přečtení to stojí, ale nic víc než trochu jiné Pelíšky z osmdesátek od toho nelze čekat.
Až na ten zahořkle působící konec, který je až takovou ponurou vizí budoucnosti, že nad jejím reálným naplněním nechci z pudu sebezáchovy ani přemýšlet a který oproti zbytku knihy působí jako trochu násilím naroubovaný kus z Orwella, to bylo čtení velmi vtipné (upravená elektronická verze z roku 2014).
Kdo by to byl řekl, že narodit se jako Husákovo dítě může mít i nějaké ty klady.
No a vida, při četbě téhle knihy to vážně výhoda je. Zažívala jsem takové to „to znám, to si pamatuju, no jasně!“
Často jsem se smála nahlas; a byl to smích zdravý a očistný.
Shrnu to stylem mluvy hlavního hrdiny: dobré, vtipné, líbilo.
Až na ten zmiňovaný konec, toho je mi líto.
Štítky knihy
česká literatura normalizace (1969-1989)
Autorovy další knížky
| 2001 |  Brambora byla pomeranč mého dětství |
| 1995 |  Poslední bourbon |
| 1999 | Zabrisky |
| 2012 | Bílá nemoc 2013 |
| 2019 |  Piggy On: Princ Gayaya |
Velmi originální dílo, které jsem před pár lety slyšel jako audioknihu a utkvělo mi v paměti už napořád.