Bratři Lautensackové
Lion Feuchtwanger
V románu Bratři Lautensackové Feuchtwanger na pozadí fiktivního příběhu o bratrech Lautensackových, Oskara - oficiálního proroka strany, a Hannsjörga - vedoucího cenzorského úřadu, mapuje skutečné události z přelomu let 1932 a 1933, kdy je Hitler v autorově interpretaci znázorněn jako loutka v zájmech privilegovaných německých kruhů. Ostatně kam se jak sám Hitler tak prorok Oskar Lautensack sami snaží dostat. Avšak poté, co se jim dostává pouhého otevřeného výsměchu jakožto špinavým nástrojům moci v rukou mocnějších v pozadí, je nabubřelý Oskar Lautensack, který se pokládá za nejlepšího Hitlerova přítele, obětován svým vlastním bratrem jako již nepohodlný pěšák.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1978 , Naše vojskoOriginální název:
Die Brüder Lautensack, 1943
více info...
Přidat komentář
"Zlatý voči, ješitný jasnovidče, zlatý voči, díky kterým dohlédneš tak akorát na špičku svého nosu Oskárku, ale dál, ku svému konci...? Tak na to nemáš dost dobrou oční zornici."
Říkala jsem si mnohokrát, když jsem tuhle knihu četla. A nikterak se nemýlila.
Tenhle fenomenální kousek z pera Liona Feuchtwangera, do mé sbírky léta bezesporu patří. Jeden se při čtení až hrůzou "dusí", jak mistrně autor zachycuje naši lidskou malost - slabost a to touhu po moci, dokonalosti, milování, uznání, prospěchářství, i když cena za ni, je někdy neskutečně, krutě vysoká...
K přečtení a k zamyšlení jsou Bratři Lautensackové, jak dělaní...
Cca 30 let mi kniha ležela ve sklepě, abych jí teď oprášil a za 2 dny přečetl. Nejedná se o historický román, jako je Goya, Nepravý Nero nebo Josephus Flavius, ale o fikci, ve které skutečné osoby a jejich osudy posloužili autorovi jen jako literární předlohy. Proto také ty fiktivní jména. Můžeme se jen dohadovat, že Proell představoval Hermanna Göringa a předobrazem bratra Hannsjörga byl Joseph Goebbels. Není to černobílé čtení. Oskar Lautensack sice pro slávu a bohatství využívá všemožné triky, na druhé straně je ale skutečně nadaný a charismatický. Je to opravdový jasnovidec, který ve vypjatých chvílích dokáže číst myšlenky a předpovídat budoucnost. Je bezohledným cynikem, ale dokáže i upřímně milovat. Ve vysoké politické hře je ovšem dětinským diletantem. Maska na zdi mu připomíná, kým mohl být, kdyby se nezaprodal nacistům.
Německý nacionalismus se dere k moci a jasnovidec Oskar Lautensack si chce urvat z toho pro sebe taky kousek nehynoucího obdivu a slávy. Jeho charisma a jisté neopomenutelné nadání vcítit se jsou mu ku prospěchu, nadutost a pýcha ho naopak vedou ke zkáze. Lion Feuchtwanger stvořil své postavy na základě skutečných historických osobností, a byť neuvádí pravá jména, rysy mnohých z nich jsou natolik rozeznatelné, že jejich identifikace nečiní žádný problém. Snad jen Oskarův mefistelovský bratr Hannjörg Lautensack je hrdinou zcela vymyšleným, v rámci příběhu však natolik životným a hybným, že do celkové mozaiky zapadne jako dílek do skládačky. Vytváří koneckonců kontrast nejen k Oskarovi samotnému, ale odráží charaktery i ostatních účinkujících: cynického Manfreda Proella, úlisného Ulricha Zinsdorffa, bojovného Pavla Cramera a v neposlední řadě i novopečeného říšského kancléře Adolfa Hitlera. Dějová linka románu je sevřená a hutná, žádné plýtvání slovy ani rozmařilé filozofování. Čtenáře okamžitě vtáhne přímo doprostřed událostí a už ho ze svých tenat nepustí, dokud není otočena poslední stránka. Verdikt je jednoduchý: Bratři Lautensackové stojí za přečtení.
Na tento román mě alespoň částečně připravil István Szabó se svým skvělým životopisným filmem Hanussen. Feuchtwanger tradičně pozměnil historickým postavám jména, takže z Erika Hanussena se stal Oskar Lautensack. Líbí se mi zde v komentářích představa fiktivního bratra, kterého stvořil autor pro účely románu, jako jakéhosi Mefista. Přesně to sedí. Zajímavý příběh o Vůdcově lásce ke všemu okultnímu a všichni vlastně víme, kam takové příběhy o rychlém vzestupu směřují.
(SPOILER) Feuchtwangelovo zpracování tématu Kafkova Procesu, ovšem se zápletkou zasazenou do skutečných reálií ranně nacistického Německa. Přemýšlím, ze kterého z těch dvou zpracování mě více mrazí. Asi z toho odlištěného Kafkova, protože u Fechtwangelova hlavního hrdiny alespoň můžu přemýšlet nad tím, jak byl Vůdce spokojený s pindíkem, kterého mu hlavní hrdina přičaroval.
Psáno česky, z dnešního pohledu archaickým jazykem; děj je ale nadčasový. Není to totiž jen tragický pohled do dějin Evropy, či do myšlení člověka, který je díky svým jistým ("nadpřirozeným") schopnostem, přesvědčen o své genialitě a pohrdá okolím. Především jde o hmatatelné zobrazení postupného přerodu společnosti v diktaturu, ze kterého až mrazí. Neboť lidské typy se od těch předválečných dob nijak nezměnily a stále fungují podle stejných vzorců. Viz například zrovna tenhle (velmi současný) úryvek z počátečních stran knihy : " Nezáleželo na tom, zda větná konstrukce byla mluvnicky správná a zda to, co člověk říkal, dávalo smysl. Je nutno si získat srdce lidí, ne jejich ubohé mozky. Nerozhoduje obsah věty, nýbrž tón, gesta, s nimiž je pronášena, spád a chvění hlasu." Co dodat víc...
Příběh knihy Bratři Lautensackové se otevírá květnovými dny roku 1931 v Mnichově. Oskar Lautensack se toho času živí jako kabaretní jasnovidec a telepat, nevyhledávající ve svém nuzném životě hlubšího smyslu a poslání. To vše až do chvíle, kdy jej navštíví mladší bratr, vrah a násilník Hannsjörg, nový člen nacistické strany. Spojením s bratrem nabere Oskarův život zcela jiný směr. Oskar se tak jeho přičiněním stěhuje do Berlína a dostává se do nezastavitelného soukolí mamonu moci. Stejně jako je rychlý jeho vzestup a marnivá opilost z přátelství s Hitlerem, tak rychlý bude i jeho pád. Tak už to hold na tom světě chodí… Bylo to pro mne docela těžké čtení, přece jen je kniha stavěna jako sociologická dekonstrukce jedné osoby a jednoho režimu. Děj se tak často posouvá pomocí úvah, vnitřních pocitů a dialogů. Popisovanou dobu však ve své plíživé temné krutosti vystihuje na výbornou… Kniha vychází ze skutečných dějinných událostí z období vzestupu nacistické strany, kdy se Adolf Hitler po sérii intrik a brutálních skutků jeho následovníků stává německým kancléřem a čekatelem na titul největšího masového vraha dějin. Oskar Lautensack se stává Hitlerovým důvěrníkem a dvorním jasnovidcem. To vše až do chvíle, kdy se sám stává pro Hitlera a nacisty nepohodlným… Jak už níže napsal kolega 1amu, Lion Feuchtwanger pro svou knihu použil skutečné postavy s pozměněnými jmény. Což je možná škoda, protože knihu napsal v roce 1943 už po emigraci do USA, takže si snad mohl dovolit nazývat ty zrůdy pravými jmény. Dál pak je zde Oskarův bratr Hannsjörg, postava smyšlená, působící jako zlý našeptávač, jak je také uvedeno v komentáři níže, což je jistě zajímavý způsob využití umělecké licence. Nemohu se však zbavit dojmu, že by bylo mnohem zajímavější přidržet se víc skutečnosti a rozvinout skutečnost, jak mohl skutečný Hitlerův jasnovidec Erik Jan Hannusen, rozený Steinschneider, jako žid tak dlouho podporovat nacistické špičky a dokonce se těšit jejich hluboké přízně. Přece si nemohl myslet, že v paranoie meziválečného Německa, kde bratr strach vždy doprovází sestru závist, se na jeho původ nepřijde! Ale to už je z mé strany úplně jiný příběh. Nuže, Bratři Lautensackové jsou skvělou knížkou, psychologickým thrillerem z temných času. Jen mi tam k úplné spokojenosti prostě něco malinko chybělo.
Čtu rád knihy Liona Feuchtwangera a je úplně jedno, zda se jejich děj odehrává za dob panování císaře Nera, nebo v době počátku 30-tých let XX.století, což je případ této knihy. Autor si to vždy umí vyřídit s "nácky" a je jedno, zda žili v Antice, či nedávné době.
Tato kniha mě vždy odrazovala svým názvem . Velká chyba ! Po mnoha létech jsem zjistil, že jeden z bratrů Lautensacků - Oskar je ve skutečnosti Herschel Chajm Steinschneider narozený v Prostějově, ale ve světě znám pod jménem Eric Jan Hanussen, populární jasnovidec (též nacistů) se strmou kariérou a špatným koncem. Bratra nikdy neměl. Jde o fabulaci autora, který vytvořil Oskarovi protipól jakéhosi Mefista, který jej svádí do "hlubin zla".
Při četbě jsem si musel osvěžit své chatrné vědomosti pomocí wikipedie a zadat hesla:
Hanussen, Požár Říšského sněmu, hrabě Helldorf, Ernst Röhm - šéf SA (Sturm Abteilung) a pověstná krvavá Noc dlouhých nožů (29.-30.6.1934), kdy komando SS zlikvidovalo špičky SA v rámci t.zv.čistky.
Teprve poté se mi kniha četla ještě lépe.
Sám O.Lautensack, tedy Hanussen, i když hlavní postava knihy, je použit pouze jako průvodce tohoto thrilleru . Dějinami hýbou jiní a právě to si čtenář (který má náladu tuto knihu číst) vychutnává na pouhých 266 stránkách.
Je dobré nevynechat doslov Rudolfa Vápeníka (cituji ze 3.vydání knihy z r.1970), který napoví.
Lion Feuchtwanger, byť mnohdy kritizován, zkrátka umí !
Tuto knihu jsem četl na střední škole a následně jsem zpracoval obsah do Čtenářského deníku. :)
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Žalobci Oskaru Lautensackovi však zrovna toto komediantství pomáhalo. Pocit, že stojí na scéně, na niž se upírají oči celého světa, dodával mu vzletu. Byl oživen myšlenkou, že každé slovo, které vysloví, každé gesto, které učiní, přenesou telegrafní dráty do celého světa. Využíval všech možností, které mu toto grandiózní divadlo nabízelo. Byl drzý a sebejistý, zdvořilý a hluboký, posměšný a tajúplný, šarmantní i cézarský, ironický, silný, vědomý si vlastní převahy.
Velice čtivá kniha (alespoň pro mě) z Německa, v době nástupu nacistů v třicátých létech minulého století, líčí intriky a gangsterské praktiky vznikajícího hnutí. Postavy románu nejsou nazývány "svými" skutečnými jmény, ale ten, kdo je obeznámen, pozná v postavách zakladatele nacismu. V postavě hlavního "hrdiny" románu se pod jménem Oskar Lautensack skrývá dvorní telepat Hanussen, proslavený svými podvody a astrální kariérou.
Štítky knihy
nacismus 20. století Německo Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945
Autorovy další knížky
2008 | Židovka z Toleda |
2007 | Lišky na vinici |
1967 | Ošklivá vévodkyně Markéta Pyskatá |
1992 | Židovská válka |
1967 | Žid Süss |
Na knihu jsem měl posvíceno, ale dal jsem ji nejdříve přečíst taťkoj. Posléze se ptám, jak se líbilo? A táta říká: ,,Dobrý, akorát jak v závěru..."
Zkrátka, krásně mi vyspoileroval závěr. I tak se jednalo o výbornou četbu.